Scéna.cz 

Večer s Crystal Pite

První přenos z Nederlands Dance Theater v roce 2013 představil divákům v pražském kině Aero (a ve spoustě dalších kin po celé Evropě) kanadskou choreografku a tanečnici Crystal Pite.

Crystal Pite (*1970) má za sebou značně bohatou taneční historii včetně řady různých ocenění. Tančila mimo jiné v Ballet British Columbia ve Vancouveru nebo ve Forsythově baletu ve Frankfurtu, jako choreografka pracovala s The National Ballet of Canada, se švédským Cullberg Ballet, s Frankfurt Ballet a v roce 2002 si založila vlastní skupinu Kidd Pivots, která se proslavila zejména za doby svého pobytu ve Frankfurtu 2010 - 2012. V rámci festivalu Tanec Praha ji mohlo vidět i pražské publikum ve společném představení se 420people v roce 2011 na Nové scéně.

V současnosti působí Crystal Pite jako spoluchoreografka NDT, pro něž od roku 2005 vytvořila pět choreografií, ale teprve nyní - tj. 7. února 2013 - se v Haagu dočkala samostatného večera. Na programu byla světová premiéra díla Parade a již uváděná Hranice - Frontier.

Při setkávání s jejími díly se diváci na rozdíl od děl Sol León nebo Paula Lightfoota ocitají na poněkud nejistém terénu. Crystal Pite buduje své choreografie kolem složitých umělecko filozofických principů, které vyžadují určité předběžné znalosti. Název Frontier - Hranice sám osobě již poukazuje na jeden z nich - na hranice - hranice mezi známým a neznámým.

V Parade - Přehlídce zkoumá proces vnímání, který určuje, co budeme znát a co ne. Způsoby, kterými se osobnost zmocňuje světa, staví do protikladu v podobě dvou zcela odlišných skupin aktérů - klaunů a vojenské jednotky. Problém je vizualizován také scénograficky - ve vnitřním známém světě, kde se aktéři pohybují a ve vnějším cizím světě, kde žijí stíny. Obě prostředí jsou oddělena přehradou - panelem ve tvaru ležícího půlměsíce s hvězdnou oblohou (rohů měsíční bohyně z neolitických chrámů?).

Celé představení je prodchnuto poetičností, neobvyklou imaginací. Od první archetypální vize - na pobřeží (hvězdného) oceánu, na poušti, kdesi v pustině, stojí stan - symbol jistoty a bezpečný úkryt, vymezující ve zmenšeném měřítku ony hranice známého a neznámého. Ve stanu kdosi zpívá starobylí nápěv v nepoznatelném románském jazyku (portugalštině?). Nikdo by netušil, že do stanu se směstnala pětice klaunů, kteří se postupně soukají ven. Poezie obrazu je rázem rozmetána na groteskní cáry. Klauni chystají narozeninovou oslavu, ale mají s tím spoustu starostí - stále se nedostává nějaké nádobí, není kam položit dort, kam uvázat girlandu se světýlky - tu si posléze namotá na tělo jeden z nich. Do této klauniády vpadá (ne)očekáváná návštěva - "klauni z příbuzenstva" - s lampiony a zvířecími maskami, kteří ale k vyřešení situace nijak nepřispějí. Novým prvkem všeobecné motanice se stane slavnostní vojenská jednotka, která napochoduje za zvuků vojenského marše, aby zde uspořádala "Přehlídku". Na jedné straně zmatení a nepraktičtí klauni - instinktivní, spontánní stránka psychiky, na druhé straně vysoce uspořádaná až "přeorganizovaná" skupina - přísný racionalismus - z takového střetnutí nemůže povstat nic jiného než ještě větší chaos, přerůstající v násilnosti. Skupinové figury, "souboje", jedni šplhají po tělech druhých, "obsazení" celého prostoru, choreografka zde zřejmě nechává prostor i pro improvizaci - tak se převážně jeví choreografie první části.

V té druhé zůstávají po bitvě na ploše lidské "mrtvoly" a jejich blízcí se je pokouší oživovat. Zde se teprve zřetelně odhaluje neotřelý postup Crystal Pite. "Nepohyblivé" tělo je uváděno v život partnerem, jehož postavu "obtáčí", napodobuje její gesta v těsném kontaktu, proplétá se s ním, pohyb jednoho z tanečníků (tanečnic) se přelévá plynule v pohyb druhého.

Na podobném principu je založena i choreografie Forntier, kde neznámo zastupují "neviditelné" postavy v černém v dialogu s konkrétními osobami v běžně barevném oblečení. Vzhledem ke zvláštnímu nasvícení "černí" nejsou skutečně vůbec vidět a tančící se tak vznášejí ve vzduchu a provádějí podivnou akrobatiku, jako by manipulováni neurčitelnými silami. Hlavním motivem skladby jsou také neviditelné síly, které formují vesmír a temná (černá) hmota.

Neznámá energie, která účinkuje fyzicky na osoby,, je zároveň jejich bojem - vyrovnáváním se s pochybnostmi. Ty mají podle Crystal Pite (a Johna Patricka Shanleye a jeho hry Doubts, kterou se inspirovala) vyžadovat víc odvahy a síly než pevné přesvědčení a jsou stejně nekonečné jako ony síly.

V obou choreografiích zachází Crystal Pite velmi svérázně se zvukem, který pro ni namixoval Owen Balton. V Parade ji zaujaly vojenské melodie a zvuky bubnů, zde v kombinaci s lidovou písní, šuměním moře, skřeky havrana, lidským dechem, pro Frontier využila esej Michele Serrese z roku 1983 Noise a jednu z ní vyplívajících tezí o stálé přítomnosti zvuku i v mlčení a tichu.

Obě díla jsou přes silný vizuální stimul poměrně obtížně "rozširovatelná". Ke snadnějšímu "čtení" Parade napomohl divákům v kinech až následný krátký dokument s komentářem autorky, vysílaný o přestávce. Publikum v hledišti divadla v Haagu bylo jistě vybaveno informativními brožurami s programem, přesto i podle jeho reakcí ve chvilkových záběrech kamery bylo znát jeho rozpačitost a váhavost, než se odhodlalo k aplausu.

Večer s Crystal Pite se do jisté míry odlišoval od předchozích přenosů. Potvrdil ale známou skutečnost, že Nederlands Dance Ttheater pokračuje ve svých tradicích progresivní a otevřené umělecké instituce.