Scéna.cz 

Výlet Janáčkovy opery do „lehčího“ žánru neohromil

Již delší dobu se v Brně nervózně diskutuje o vyčlenění operetního souboru ze svazku Národního divadla v Brně a o plánované reorganizaci tohoto žánru na brněnských jevištích. V této souvislosti padají i značně silná prohlášení předpovídající zánik klasického operetního žánru v Brně. I když všechny ožehavé otázky zodpoví teprve budoucnost, už nyní se objevují některé slabiny. Nová inscenace Lehárovy Země úsměvů (premiéra se uskutečnila 7. června 2002) snad měla zvrátit pochyby odpůrců chystaných změn v diskusi o uměleckých kvalitách, které započaté kroky přinesou, se však stala příspěvkem minimálně diskutabilním.

Romantický příběh lásky čínského prince Su-Čonga a vídeňské hraběcí dcery Lízy, která odejde za svou láskou do daleké Číny, aby se vrátila zklamána zpět, zažil premiéru v roce 1929. Sám Lehár označoval Zemi úsměvů za vrchol své životní práce a nadřazoval ji i nad neméně známou Veselou vdovu. Z hlediska použitého stylu však nelze hovořit o jednoznačně operetním díle. Zvláště pro své závěrečné vygradování jsou role Lízy a Su-Čonga obvykle svěřovány operním pěvcům. Vždyť také původní berlínskou premiéru zpíval sám Richard Tauber.V jiných směrech ovšem Země úsměvů zůstává operetním žánrem a podle toho s ní musí být nakládáno.
Scénický tvar vtiskl inscenaci tým tvůrců v čele s rakouským režisérem Antonem Nekovarem. Samo dílo však s sebou přináší jisté obtíže: děj je proložen velkými baletními bloky, se kterými si režisér se scénografem musejí umět poradit. V tomto případě se to nepodařilo beze zbytku. Použití točny v prvním dějství při mluvených dialozích se stalo vyloženě rušivým momentem, a tak scéna Ivo Žídka zaujala spíš ve druhé polovině večera. Dominantou pekingského císařského paláce se stala majestátní socha Budhy, která upoutávala pozornost snad nejvíc. Šestice draků umístěná po bocích scény velký prostor jeviště určený nejprve baletu, poté pěvcům, stejně nedokázala zaplnit. Ani ohnivé efekty nezakryly v některých momentech bezradnost režiséra. Operetní žánr klade na interprety i na režii velké nároky co do skloubení mluveného, zpívaného i tanečního projevu. Jestliže mluvené pasáže vyzněly ve většině případů jako prázdné klišé, představil se v Brně debutující pan Nekovar jako tvůrce živých obrazů. Své postavy nechává mnohdy nehybně strnout, takže výsledek vyznívá na profesionální scéně rozpačitým dojmem. Pokud nějaké herecké akce na premiéře vycházely, bylo to většinou díky členům operetního souboru (Rudolecký, Zacharník, Klecker), kterými se to ostatně ve vedlejších rolích jen hemžilo. Ke kostýmům Jana Skalického snad jen jednu připomínku: byly by vhodným doplňkem v klasicky pojaté inscenaci, kdyby návrhář nepoužil až příliš tmavě modré a černé barvy kostýmy díky tomu na tmavém pozadí scény zanikaly.
Lichotivě nevyzněla Země úsměvů ani pro dirigenta Richarda Heina. Orchestr Janáčkovy opery je bezesporu jedním ze dvou nejlepších operních orchestrů u nás. Divák, který by však nevnímal jeho výkon v Zemi úsměvů v náležitém kontextu, by byl jistě jiného názoru. Tak rozsypané a falešné dechy jsem v Brně neslyšel od té doby, co zde byl zaveden „semistagionový“ systém repríz. Že k takovému výkonu došlo na premiéře, nelze vysvětlit jinak, než vinou dirigenta. Jestliže ve Státní opeře by s takovým výkonem orchestru možná mohli být spokojeni, Brno je zvyklé na vyšší úroveň. Lépe už byl připraven sbor pod vedením Josefa Pančíka a hlavně balet, kterému Lehár v Zemi úsměvů věnoval velkorysý prostor. Alespoň choreografie Zdeňka Prokeše tedy stála za podívanou a sólisté baletu Jana Vonešová a Michal Štípa podali odpovídající výkony.
Z pěveckého obsazení na premiéře zaujala především Yvetta Tannenbergerová přirozeností hereckého projevu a výborně si vedla i v nelehkých zpěvních partiích, kde dokázala vylehčit hlas alespoň tak, jak jí to operetně-operní role Lízy dovolila. Ze zpívaného textu jí však nebylo rozumět ani slovo, což je u inscenace uvedené v českém překladu bez použití titulků přece jen problém. O den později si nevedla špatně ani Dagmar Žaludová, byť je pro mne otázkou, proč byla pěvkyně jejího mohutného dramatického hlasu obsazena zrovna do operetního repertoáru. Přes veškerou snahu je Dagmar Žaludová velkooperní heroina jakých je u nás jen málo a této oblasti by se měla držet. Což takhle nabídnout jí Maddalenu v ne zrovna ideálně obsazeném brněnském Chénierovi!
Z představitelů Su-Čonga podal lepší výkon Jan Ježek, než nešťastný Miroslav Kopp, který se na premiéře potýkal se značnými hlasovými potížemi. Jestliže však vezmeme v úvahu, že inscenace vzešla z činnosti operního souboru, je kupodivu, že ani jeden z představitelů této krásné, i když neobvykle náročné role, nevyhověl jejím nárokům. Naopak Milan Rudolecký se v roli Gustava cítí lépe, než ryba ve vodě a spolu se svou patrnerkou Andreou Priechodskou (Mi/Lori) se oba stali ozdobou jinak nezvykle průměrného premiérového večera. Alternující Zoltán Korda prozatím ještě postrádá suverenitu hlavně v mluvených pasážích, které v jeho podání vyzněly přehrávaně, myslím však, že od něj lze časem očekávat víc. Jana Botošová by byla výborná v dvojroli Mi/Lori, kdyby měla správně posazený hlas. Možná by vhledem k jejímu věku a nespornému talentu stálo za úvahu další školení, tentokrát u správného pedagoga. Jako Čang/Fu-li se předvedl v plné síle svého přirozeného dramatismu Aleš Šťáva, za ohodnocení ovšem stojí i výkon Jana Hladíka.
Co dodat závěrem? Brněnská opera si troufla na nelehký úkol, jehož výsledek zdaleka nedopadl nejlépe. Názor zklamaného publika vyjádřila po premiérovém představení neobvykle vlažná děkovačka. Přesto není všem dnům konec. Pokud budou tvůrci dostatečně sebekritičtí a uvědomí si své chyby, nepochybuji o tom, že bude Janáčkova opera jednoho dne schopna uvádět i klasické operetní kusy na tak vysoké úrovni, jako je tomu v případě operních produkcí.