Scéna.cz 

Hudební rozhledy 03/12

Daniel Barenboim, který přijede na letošní Pražské jaro s Vídeňskými filharmoniky a Mozartem, má izraelské, španělské a německé občanství, ač Izraelec, obdržel také palestinský pas. Má neochvějnou víru v moc hudby, život v hudbě prezentuje jako misi tolerance a porozumění. Leccos, co charakterizuje starozákonního proroka Daniela, můžeme vztáhnout i na něj, někdy se zdá, že tak jako on vychází i z jámy lvové bez úhony. Letošní sedmdesátník koncertuje již od sedmi let. Narodil se v Argentině v druhé generaci ruských židovských emigrantů, dědeček s babičkou se poznali na lodi, když prchali před bolševickým jhem, tatínek Enrique a maminka Aida byli v Buenos Aires profesní hudebníci. Synkovu báječnou genetickou výbavu tedy cizelovali odmalička. Co mu paměť sahá, slyšel kolem sebe klavír, přerušovaný leda zvonkem u dveří, když mamince přicházel další žák. Dlouho myslel, že hrát na klavír je základní lidská přirozenost.

Cesty za operou do německého Norimberku se vždy vyplatí. Vedle osvědčených titulů přináší dramaturgický plán každoročně i opery málo hrané, po interpretační stránce inscenace často předčí i naše první scény a vstupné zde není tak vysoké jako třeba v Mnichově nebo v Drážďanech. Letošní sezona přináší divákům osm oper (včetně muzikálu My fair lady), jednu operu v koncertním provedení (Verdiho Korzár) a šest obnovených inscenací z minulosti. Lákadlem jistě bude nové nastudování Verdiho La traviaty režisérem Peterem Konwitschnym nebo Janáčkova Věc Makropulos v nastudování jednoho z nejlepších režisérů dneška Roberta Carsena. Diváci uvidí také Rossiniho Viléma Tella, Straussovu Elektru či Donizettiho Dceru pluku – a to vše již za dozoru nového hudebního ředitele. Marcus Bosch vystřídal výborného Christopha Pricka a jak ukázala první premiéra této sezony – Wagnerovi Mistři pěvci norimberští – byla to volba správná.

Argentinská živá klavírní legenda, Martha Argerich, je dalším zjevem z dlouhé řady pianistů, jejichž kariéra se vyvíjela zcela nestandardním způsobem. V roce 1978 ukončila svou pravidelnou koncertní činnost, která byla do té doby představována sto padesáti celovečerními recitály ročně, a toto své těžce vybojované rozhodnutí dodnes v podstatě dodržuje. Její sólová vystoupení se od té doby dají spočítat na prstech obou rukou a totéž platí i o práci pro nahrávací studio: její poslední sólový nahrávací projekt pochází z roku 1984. Svět její dobrovolné rozhodnutí nikdy nepochopil. Proč, podle jaké nepochopitelné logiky má být světové pódium trvale ochuzeno o vystoupení jedné z největších žijících pianistek? Vždyť každý její koncert byl svátkem pro všechny milovníky klavírní hry, byl přímo nabit její nezkrotnou, živelnou energií a nevýslovným osobním charismatem, kterým dokázala očarovat každého, kdo alespoň jednou v životě slyšel např. jejího Chopina či Rachmaninova.

Ve 30. a 40. letech minulého století inspirovalo Moravské kvarteto mnoho brněnských hudebních umělců, kteří našli v kvartetní hře zalíbení. Založení, nebo lépe řečeno zrod kaž-dého vynikajícího kvarteta, které má veškeré předpoklady stát se ve své době uznávaným a ceněným souborem, provází obvykle šťastná souhra příznivých okolností. Tak tomu bylo i v Brně roku 1947. Na půdě konzervatoře se sešli ve třídě prof.Váši Černého čtyři studenti toužící založit smyčcové kvarteto – houslisté Jiří Trávníček a Jan Večerka, violista Jiří Kratochvíl a violoncellista Karel Krafka. Zásluhou Moravského kvarteta, jehož členové na konzervatoři učili, měla komorní hudba na této škole velmi pevnou pozici. Mladé kvarteto svůj první koncert uskutečnilo 14. 4. 1947 v Besedním domě. Provedlo Čajkovského Smyčcový kvartet D dur a v tehdejším denním tisku se objevily převážně příznivé kritiky, které velmi pozitivně vyzdvihovaly technickou a intonační připravenost ansámblu.