Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Splněný sen Moniky Absolonové

autor: Petr Schier

K divadlu se dostala přes tanec a zpěv. Od roku 2002 ji podruhé potkala role královny – nejdříve to byla Kleopatra ve stejnojmenném muzikálu. Nyní zpívá roli Královny v muzikálu Noc na Karlštejně. Monika Absolonová vystudovala soukromou hotelovou školu, na níž navázala studiem němčiny na Akademii J. A. Komenského. Pohybovou průpravu získala díky kondicím na taneční konzervatoří a také v klasickém baletu Národního divadla. Na hodiny zpěvu chodila začátkem 90. let k prof. Lídě Nopové, od roku 1996 studuje zpěv u prof. Eduarda Klezly. Na svém kontě má již čtyři sólová alba. Poslední je z roku 2001 s názvem Jsem nevěrná.
S Monikou Absolonovou jsme se setkali krátce před další reprízou muzikálu Noc na Karlštejně v Nostickém paláci na Malé Straně.

V muzikálu Noc na Karlštejně hrajete královnu Elišku, manželku Karla IV. Jaký máte k této roli vztah?
Musím říct, že jsem tenhle kus viděla jako malá zfilmovaný s Janou Brejchovou a úžasně nazpívaný Helenou Vondráčkovou. Úplně jsem to zbožňovala - vždycky jsem si na hlavu nandala punčocháče a zpívala Lásko má, já stůňu…
Je to tedy splnění mého dětského snu - v životě mě nenapadlo, že bych to mohla hrát. Takže mám z téhle příležitosti hroznou radost!

Baví vás ta proměna do starých časů?
Moc! V Rebelech na sobě máme v podstatě podobné oblečení jako se nosí teď, ale jakákoliv historická postava pro mě vždycky znamená víc. Když si člověk obleče ten krásný kostým, hned se cítí jinak.

Alternujete Elišku s Kateřinou Brožovou. Zkoušely jste souběžně? Byla tam nějaká vzájemná inspirace?
My jsme se na sebe vzájemně koukaly. Katka je proti mně zkušená herečka, tak mě pochopitelně to, co udělala, inspirovalo. Ale ne tak, že bych kopírovala – spíše jsem si řekla, aha, ona to dělá takhle, ale já bych to mohla zkusit nějak jinak… Když má člověk možnost vidět věc z různých úhlů, tak ho to vždycky inspiruje, ale nemusí to nutně svádět ke kopírování.

Vím, že nemáte hereckou školu. Měla jste nějaké ambice být herečkou?
Samozřejmě, že jako malá jsem chtěla být herečkou. Ale od malinka jsem zpívala, tak jsem se ve studiu soustředila spíše na ten zpěv, na hodiny herectví jsem nechodila nikdy. Teď sbírám zkušenosti z herectví ze spolupráce na konkrétních věcech. Je strašně fajn, když se potkám s novými kolegy a posunu se dál. Protože, když pracuji s kýmkoli, kdo už něco umí, hodně mě obohatí vidět je při práci. Je to zase jiný úhel než v projektech, kde jsme všichni zpěváci, někdo víc herecky talentovaný, někdo míň. Hodně záleží na režisérovi, jak to vede a co se mu podaří z nás vydolovat. Každý režisér, se kterým jsem spolupracovala, mě nějak poposunul, ale největší školou pro mě byl jednoznačně pan Bednárik.

Když začínáte pracovat na nějakém projektu, co je pro Vás největší problém?
Ze začátku všechno. Když se začíná zkoušet, mám pocit, že neumím vůbec nic. A čím jsem starší, tím je to horší. Čím mám zkušeností víc, tím více obávám. Sama si kladu překážky a pak mám radost, když se tím prokoušu. Takže premiéra je hrozná, zlepší se to tak při šesté sedmé repríze.

Začínala jste v Drákulovi, nejúspěšnější pro Vás asi byla Kleopatra, za kterou jste byla nominována na Thalii. Který z těch muzikálů byl pro Vás nejdůležitější?
Ještě bych doplnila, že jsem hrála také v Krysaři.
Každý muzikál měl pro mě v určitou dobu hodně velký význam, každému jsem se v tu dobu věnovala na 100%. Pochopitelně Drákula, protože byl první, byl pro mě hodně důležitý a mám na něj největší vzpomínky. Tehdy se to nějak prolomilo a začala jsem doufat, že bych mohla být muzikálová zpěvačka. Kleopatra byla nejzásadnější. A teď jsem třeba strašně ráda, že díky Rebelům a Kleopatře jsem dostala nabídku hrát v Noci na Karlštejně..

Máte nějaký sen v oblasti muzikálu?
Musím říct, že jsem měla sen – hodně se mi líbí Bídníci, postava Eponiny, ale to nevyšlo… Jinak je to trochu problém, muzikálů napsaných pro chlapy je moc, ale je strašně málo muzikálů o ženských. Takže já bych chtěla nějaký muzikál o ženské – už jsem Michalu Davidovi nadhazovala několikrát jedno téma a on na to zatím neslyší. Tak jenom doufám, že to „čapne“ dřív než budu pro tu roli nepoužitelná.

Co Vás teď čeká?
Bude to Mylady ve Třech mušketýrech v produkci Michala Davida. Přiznám se, že jsem Tři mušketýry jako knihu nikdy nečetla, viděla jsem je jen zběžně v televizi. Takže o Mylady jsem toho moc nevěděla – tušila jsem sice, že je to potvora, ale když jsem po přečtení scénáře zjistila, jak velká, tak jsem měla nutkání jít roli vrátit, že jí nemůžu hrát, protože tu postavu nenávidím. Ale teď už se na ní těším, je to pro mě úplný extrém. A hlavně se těším na spolupráci s Liborem Vaculíkem a doufám, že ze mě vydoluje co nejvíc. Premiéra bude v divadle Broadway 18. listopadu 2004.
Kromě toho natáčím teď Kameňák 3 – roli sestřičky.

Co pro vás znamená štěstí? Jste teď šťastná?
Co je štěstí? Jak kdy. Někdy mi štěstí přinese to, že svítí sluníčko. Někdy mám radost, že vydělám dost peněz, abych si mohla koupit něco, po čem toužím. A někdy je štěstí to, že potkám kamarády. Samé pozitivní věci.
To, co je pozitivní, je pro mě štěstí, a neumím vyjádřit, jakou měrou. O štěstí má každý jinou představu – zrovna tuhle jsem si říkala, že teď mám asi všechno, co jsem si jako malá přála a necítím se šťastná. Ale to je právě to, není to o věcech, o tom, co v životě dokážete nebo nedokážete, ale o nějakém vnitřním pocitu. Někdy, když vyjdu a je tyrkysová obloha, nezvoní mi telefon – to si připadám hrozně šťastná a všechno se mi zdá skvělý. A pak, když se člověku daří a dosáhne toho, co si dávno přál, překvapí ho, že zdaleka není tak šťastný, jak by předpokládal. Takže, štěstí je asi spíše ta cesta než samotný cíl. To, že člověk může někam směřovat. Protože, když někam dojde, tak musí hledat a najít jinou cestu nebo jít zpátky.

9.8.2004 00:07:39 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel