Scéna.cz 

Dávno vím svý - křehké a silné album

Album Dávno vím svý se zrodilo u příležitosti životního jubilea interpretky Heleny Vondráčkové. Byť se to může jevit jako klišé, pojem stálice, která si svou pílí a houževnatostí získávala diváky po neuvěřitelných padesát let (a to máme na mysli nejen na scénách českých luhů, niv a hájů, ale i zahraničních) je naprosto výstižný.
Tvrzení „Dávno vím svý…“, což je titul alba, má tedy své opodstatnění. Otázkou zůstává interpretace této věty. Můžeme jí vyslovit s pevností a jistotou v hlase - pak si můžeme říct, že vyjadřuje možnou povýšenost a namyšlenost.

Podat se dá v tlumené intenci, potom se příjemce může přiklonit k tomu, že dotyčný rezignoval. Nejsilnější vyslovení s odhodláním, jasným konstatováním, nabízí jediné řešení – pokoru, neutrální postoj, který zachycuje prostou a jednoduchou zkušenost někoho, kdo toho má hodně za sebou, kdo dokázal ustát splíny, slávu, pozlátko všeho druhu, prostě někoho, kdo svou profesi a tím pádem i velkou část svého života zvládá navenek s lehkostí a radostí. Boj o první místo není na prvém místě.
Kvalita a prvenství přichází přirozeně a hlavně s úctou. Nezbývá mi než dodat, přiklonit se a rovněž konstatovat: „Dávno vím svý!“
CD Dávno vím svý nabízí velmi křehké a hlavně silné skladby. Jednotlivé písně alba dokážou pohladit, ukotvit, vyzvat k zamyšlení, k hodnocení, k nalezení východiska. A opět musíme pochválit odvahu interpretky – na albu se podílel nový tým, zdánlivě rozdílných tvůrců. Jednak stálých a prověřených matadorů - Ondřej Soukup a Gabriela Osvaldová, dále již zabydlených tvůrců jako je Jan Dvořák, Ondřej Gregor Brzobohatý a Václav Kopta, a do této plejády skvěle zapadli tvůrci, které nelze zařadit do hlavní vlny, ale začínají se blýskat svými kvalitami – Matej Benko a Armin Effenberger.

Úvodní píseň Černé labutě otevírá album grandiózně a pompézně. Posluchač má pocit, že se před ním odhaluje plátno velkofilmu. Chvějící se bicí a jemný klavír skutečně evokuje pohyb labutí, ať už jejich let, přistávání, nebo obyčejné hašteření u břehu. V textu je varování před nebezpečím „led je vždy tenký tam, kde s tebou stojím…, řeka je studená a spodní proudy má…“. Jan Dvořák jako autor hudby i textu si výborně hraje s dvojsmyslností textu – „peruť“ ptačí křídlo, nebo ohon komety. Nicméně píseň předznamenává osobní zpověď zaměřenou na vnitřní zrání („… s vodou do pasu, proti proudu času…“). Skladbu uzavírají činely a opět rámec chvějících se bicí.
Oči – brána do duše každého člověka, první signál při setkání, jasný billboard dobra a zla, nebo nejistoty. V textu dochází k přesunu od barvy černé k bílé („ráda mám zdi bílé…“). Skladba vyvolává radost zejména díky své svěží rytmice. Textově vyjadřuje kladný vztah k rodině, k umění, odkaz k The Beatles a k základním životním hodnotám („… nový stůl, když dřevem voní…; ať víra má tě chytí; žádám jen věci prosté, normální…“). Hudba se postupně rozvíjí v mohutný proud umocněný smyčcovou sekcí, která uvozuje refrén. Ve výškách falsetem vrcholí, zmíněné napětí se tlumí do uklidnění.
Klavírní preludování a radost, na které navazuje kytarové sólo, jako by evokovalo návrat do dětství a vzpomínání na tatínka - Pianista. Z léta v předchozí písni se přesouváme do zimy („mrazivou ulicí“). Interpretka nabízí důmyslné a skvělé frázování. Píseň postupně ústí k symfonické mohutnosti. Pocit jistoty a bezpečí („…jsi můj anděl, v žáru zkoušený…; …já už dávno vím…“). Skladba Prší jako ve filmu – opět uvozuje klavír spolu s melancholickou trubkou, retrospektivní nádech je opět o velké síle. V textu se ponořuje do hloubky, ale touží i po světle a uklidnění („…moře klidu a spásy…“). Zamilovaně silná, s odkazem na nekonečno lásky – Hoří v mém náručí. Skladbě opět dominuje klavír, rukopis Jana Dvořáka se doplňuje v hudbě i libretu.
Titulní skladba Dávno vím svý je opět věrná klavíru. Textař Václav Kopta předkládá silný text, jakoby zúčtování, ale na druhou stranu usmíření, klid a vyrovnání. „O neštěstí vím svý…“ to je právě onen zmíněný směr odpuštění a vyrovnání se. Hudba graduje, připojují se zvony a syntetizátory. „Prokletá pýchá…, … když necítíš vinu, stůj tam, kde jsi stál, ve svém údolí stínů… já chci jít dál, vždycky tu možnosti jsou…“
V rytmu nastupuje opět hravá klavírní skladba obohacená o smyčce Holubice v pasáži. Druhá skladba autorské dvojice Armin Effenberger a Jan Dvořák. Patří mezi nejniternější skladby alba „…s odřenou tváří, do davu se mísíš, a nikdo neposlouchá, jdeš dál…“, možná budu velmi odvážný, mně osobně v textu silně rezonuje odkaz na víru. Jak ustát v čistotě, i když jsou kolem nás mnohé nástrahy („… víc pozor dávej, jak tě vábí svůdná náruč neónů…“).

Opět pochybnosti, a rovněž možný odkaz na Bibli – Jablko, tedy plod ze stromu poznání. Na druhou stranu jablko nepadá daleko od stromu, tedy směr k rodinné tradici, hudební nadání. Prolínání se skladbou Pianista a vzpomínky na divadelní zkušenosti. Opět mistrná skladba i text Jana Dvořáka.
Hlavu zeď neprorazíš, že by tudy vedla cesta ke skladbě Čínská zeď. „…bílou tmou, švédských zim,… daleké kraje zas voní mi pěnou…“ labyrint letišť, bludiště lásek.
„Já s tebou hlavu ztrácím“ klavírní preludování, značka alba, v melancholickém uklidnění se ohlíží třeba za životem. „Tys byl prokletý básník, co se smál…“ může být neotřelá metafora života, návrat do dětství, k lásce… a postupný přechod ke smyčcům, ke sboru… Z barev nabízí černou (černé koně…). Návrat k řece, která je stejná, i když všechno (s proudem odplouvá…).
Poslední akord klavíru. Helena Vondráčková i tuto kapitolu své umělecké dráhy ustála na výbornou.