Scéna.cz 

Norimberk: Lidé to dovolili

Od poloviny ledna 2026 vstoupil do kin film, který neklade pohodlné otázky. Naopak otevírá jednu z nejnepříjemnějších kapitol moderních dějin: jak soudit zlo, které nebylo excesem, ale systémem. Režisér a scenárista James Vanderbilt nesnímá Norimberk jako učebnicovou lekci dějepisu ani jako moralistní podobenství. Sleduje jej jako okamžik civilizačního zlomu – chvíli, kdy se svět poprvé pokusil převést absolutní zlo do jazyka práva.

V troskách nacistického Německa začíná historicky první mezinárodní tribunál. Do Norimberku přijíždí americký vojenský psychiatr Douglas Kelley (Rami Malek), aby posoudil duševní stav nacistických pohlavárů, včetně Hermanna Göringa (Russell Crowe). To, co mělo být rutinním vyšetřením, se postupně mění v osobní střet s mocí, cynismem a vírou v lidskost. Kelley se ocitá v prostoru, kde neexistují jednoduché odpovědi – a kde se ukazuje, že zlo není jen otázkou diagnózy.
Film velmi přesně ukazuje, že nejde o národ, ale o mechanismus. Je v zásadě lhostejné, zda výkonnou moc nese Německo, Rusko nebo jakýkoli jiný stát. Totalita se nerodí z jednoho rozkazu shora, ale z postupného selhání jednotlivců. Ve chvíli, kdy lidé přestanou jednat jako jednotlivci, rozpouští se osobní odpovědnost v systému. Poslušnost nahradí svědomí, komfort přehluší pochybnosti. Taková totalita není vnucena – je schválena. Mlčením, přizpůsobením, drobným prospěchem, odkládáním rozhodnutí „na potom“. Souhlas nemusí být hlasitý. Stačí, aby byl dostatečně tichý.

Zásadní dramatický oblouk filmu tvoří duel mezi psychiatrem a Göringem. Nejde o souboj dobra se zlem, ale o střet racionality se sebeklamem. Göring není vykreslen jako šílenec ani jako karikatura démona. Naopak – je inteligentní, vtipný, argumentačně obratný. Právě v tom spočívá jeho děsivost. Zlo zde nepůsobí jako iracionální výjimka, ale jako logicky vystavěný světonázor. Psychiatr v tomto střetu nefunguje jako hrdina. Je pozorovatelem, který postupně chápe, že diagnóza sama o sobě nikoho nezbaví odpovědnosti.
Norimberk však není jen morálním dramatem. Film se dotýká i méně pohodlné roviny: zákulisí samotného procesu. Tento precedens nevznikl ve shodě ani v atmosféře čistého morálního konsenzu. Předcházely mu politické tlaky, spory mezi spojenci, úvahy o rychlé pomstě i o tom, zda má vůbec smysl zlo soudit, nebo jej prostě odstranit. Spravedlnost zde nevzniká jako přirozený důsledek vítězství, ale jako vybojovaný kompromis. A právě proto je křehká. Film nenabízí iluzi čistoty – spíše připomíná, že i spravedlnost se někdy rodí v bahně politiky.
Silným momentem je etický zlom v Kelleyho jednání. Lékařské tajemství, jeden ze základních pilířů důvěry, je postupně narušeno ve jménu vyššího cíle: pomoci jurisdikci zlomit Göringovu samolibou hru. Film zde klade otázku, kterou nelze obejít: je možné čelit absolutnímu cynismu bez toho, aby se člověk sám ušpinil? Která hra je ve svém základě špinavá – a která už jen realistická? Norimberk neodpovídá jednoznačně. O to je poctivější.

Výraznou roli hraje jazyk. Ne jazyk nenávisti, ale jazyk administrativy. Jazyk formulářů, směrnic, rozkazů a protokolů. Právě tento odosobněný jazyk umožňuje páchat činy bez pocitu viny. Člověk přestává být aktérem a stává se vykonavatelem. Film tím připomíná, že nejnebezpečnější zlo často nepřichází s křikem, ale s razítkem.
Hudba Briana Tylera v podkresu scén s Göringem nevede diváka k emocím, ale k neklidu. Neilustruje obraz, nýbrž jej kontrapunktuje. Vytváří odstup, který nutí přemýšlet, nikoli se dojímat. Místo katarze přichází pochybnost, místo soucitu analytický chlad. I tím film odmítá nabídnout divákovi úlevu.
Zvlášť silný je moment, kdy díky kameře Dariusze Wolského soudní síň přechází do černobílého obrazu. Divák má tendenci uvěřit, že sleduje autentické archivní záběry. Teprve později si uvědomí, že jde o současné filmové obrazy. Tento klam není formální hrou. Je výpovědí o paměti a o naší ochotě zaměnit historický odstup za falešnou jistotu. Film tím říká: i současnost může vypadat jako minulost, pokud ztratíme bdělost.

Zcela zásadní jsou pak autentické důkazní materiály promítané v rámci procesu. Zde film přestává být vyprávěním a stává se konfrontací. Záběry, před nimiž divák klopí zrak, nejsou ilustrací dějin, ale jejich důkazem. Jen málokdo je schopen takové svědectví skutečně unést. Právě zde se naplno ukazuje, že nacistické zlo nebylo excesem jednotlivců, ale právně ukotveným projektem státu – od norimberských rasových zákonů až po systematickou likvidaci lidí zbavených statusu člověka.
Významnou roli v tom, že film nepůsobí jako ilustrace dějin, ale jako živá otázka, hraje i práce realizačního týmu. James Vanderbilt volí režijní zdrženlivost, která odmítá laciný patos i jednoduché soudy. Kamera Dariusze Wolského a hudba Briana Tylera vytvářejí prostor pro odstup, nikoli pro úlevu. Herecké výkony pak nepředkládají divákovi monstra, ale lidi – a právě v tom spočívá jejich největší síla i nebezpečí. Russell Crowe dává Göringovi charismatickou tvář moci bez svědomí, Rami Malek naopak ztělesňuje pochybnost, která není slabostí, ale poslední obranou lidskosti. Film tak nepřipomíná minulost jako uzavřený příběh, ale jako trvale otevřenou výzvu.

„Lidé to dovolili“ proto není rozsudkem nad mrtvými. Je to otázka položená živým. Neptá se, co udělali oni. Ptá se, co uděláme my ve chvíli, kdy se právo znovu začne tvářit jako nástroj řádu bez svědomí.
A zda budeme mlčet – nebo odmítneme ticho jako formu souhlasu.

📘 www.falcon.cz