Scéna.cz 

Jan Pavel II. - Karol Woltyla zemřel

Jan Pavel II., vlastním jménem Karol Wojtyla, stál v čele církve 26 let. Díky jeho významnému působení v církevních kruzích se ovšem zapomíná na to, že tento člověk byl spřízněn také s divadlem. Během studií se zabýval i herectvím a psaním dramat. Napsal mj. hru Job a Jeremiáš, jeho nejznámějším a nejvíce uváděným dramatem je Před zlatnickým krámem. Jako církevní hodnostář však svá literární díla již nepublikoval.

Karlo Wojtyla se narodil 18. května roku 1920 v Polsku, ve slezských Wadowicích v rodině někdejšího důstojníka. Dětství mu přineslo několik osobních tragédií – bylo mu devět, když umřela jeho matka, a dvanáct, když zemřel jeho šestadvacetiletý bratr Edmund. Vzdělání získal na gymnáziu - při studiu psal básně, hrál divadlo, věnoval se sportu, podnikal dlouhé horské túry v polských Pieninách a Vysokých Tatrách.
V roce 1938 Karol Wojtyla s výborným prospěchem maturoval. Vynikal zejména v polštině a v náboženství. Jeho další kroky směřovaly na Jagellonskou univerzitu do Krakova, kde studoval polskou filologii. V té době psal básně a dramata. V roce 1939 vstoupil do řad studentské vojenské legie.V době války nastoupil do kamenolomu, patřícímu chemické továrně firmy Solvay u Krakova - vystřídal několik zaměstnání, až nakonec v roce 1941 zakotvil v čistírně sody... V té době navštěvoval tajně bohoslovecký seminář. Zároveň byl činný i v polském protinacistickém odboji a tajně zkoušel nová divadelní představení. Po skončení druhé světové války, v roce 1946, byl vysvěcen na kněze. Poté odešel do Říma, kde studoval ještě další dva roky, a poté přenášel etiku a morální teologii na krakovských a lublinských vysokých školách (v roce 1954 byl jmenován profesorem etiky na katolické univerzitě v Lublinu, v roce 1958 profesorem teologie na univerzitě v Krakově).
Wojtylova církevní kariéra se začala psát rokem 1958, kdy byl jmenován titulárním zástupcem biskupa v Ombi pro Krakov. V roce 1960 se pak stal vikářem, a roku 1962 kapitulním vikářem krakovského arcibiskupství, v letech 1964 až 1978 byl metropolitou a arcibiskupem krakovským, od roku 1967 též kardinálem.
V roce 1978, 16. října, byl Karol Wojtyla, kardinál a arcibiskup krakovský, zvolen papežem Janem Pavlem II., první papežem slovanského původu (prvním neitalským papežem od roku 1522 a zároveň nejmladším papežem od poloviny 19. století).
Ve svém programovém projevu ze 17. října 1978 se přihlásil k závěrům II. vatikánského koncilu, k náboženské svobodě, ke kolegiálnímu rozhodování biskupů i k potřebě posílit disciplínu církve - věrný tomuto projevu pak po celý život bojoval za očistu a integritu učení, proti ničivým a tříštivým silám v církvi.
Velkou pozornost vzbudila papežova encyklika z 15. září roku 1981 Laborem exercens, v níž odsoudil zbožní charakter práce a vyzval k respektování důstojnosti pracujícího člověka a jeho práv.
V roce 1983 podepsal nový církevní zákoník, který poprvé v dějinách církevního zákonodárství vypočítával základní práva křesťana-laika.
Papež Jan Pavel II. byl též významným mírotvorcem - mírotvorná aktivita jeho pontifikátu vyvrcholila 27. října 1986 mírovou modlitbou představitelů všech náboženství v Assisi - ve městě sv. Františka se setkal s více než 150 zástupci třiceti tří křesťanských církví a mezinárodních církevních společností i s delegacemi židů, muslimů, hinduistů, buddhistů, hinduistů, šintoistů, sikhů atd. ke společné modlitbě za světový mír.
Na druhou stranu je ale třeba zmínit i to, že Jan Pavel II. dokázal být v mnoha věcech zatvrzelý - interrupce, antikoncepce či požehnání homosexuálnímu svazku byly pro Jana Pavla II. tabu - stejně zásadně odmítal eutanazii či svěcení žen, čímž katolickou církev vzdaloval svobodomyslné části (hlavně západoevropské) populace.
Jan Pavel II., nejvýraznější osobnost katolické církve 20. a počátku 21. století, trpěl poslední léta svého života stále se prohlubujícím onemocněním nervového systému (Parkinsonova choroba), zároveň na jeho zdravotní stav doléhaly následky atentátu z roku 1981. Papež Jan Pavel II. zemřel 2. dubna 2005 ve Vatikánu na celkové selhání životně důležitých orgánů.