zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Projekt digitální galerie Vyšeart na Vyšehradě

Eliška Hejhalová a Sára Skoczková

autor: Zdroj: Facebook   

zvětšit obrázek

Ze čtrnácti výtvarně hudebních dvojic přinášíme vhled do dvojice výtvarnice Sáry Skoczkové a hudebnice Elišky Hejhalové, které ve svém společném díle využívají hudby jako nástroje k oživení soch. Skoczková využívá vnitřního prostoru objektů a vkládá do něj princip primitivních píšťal. Pod vedením Hejhalové objektům pak společně vdechují život. Hejhalová dále zvuky kombinuje s hrou na příčnou flétnu a vzniká tak skladba doprovázející výsledné audiovizuální dílo.

  • Co Vás vedlo k tomu se přihlásit do Vyšeartu? V čem to pro Vás bylo zajímavé?
    Sára: Chtěla jsem mít jistotu nějaké tvorby a tématu, kterému bych se mohla věnovat, protože škola byla zavřená. Pracovala jsem na svých objektech, takových amforách, a zaujalo mě, že mají nějakou akustiku a zvukovost a chtěla jsem to s mými objekty propojit. Přihlásit se mi přišel jako dobrý bod, který mě k něčemu dokope.

    Eliška: Mně se nápad propojit naše obory líbil. Často jsme zavření ve své vlastní bublině, u nás je to ta hudební, a nekomunikujeme s ostatními umělci, co něco tvoří. Často vnímám to, co hraji v barvách. Nakonec jsme pak se Sárou šly úplně jiným směrem, než jsem si myslela.
  • Co Vám dala vaše spolupráce nového do vaší tvorby?
    Sára: Mně to otevřelo hlavu. Vždycky jsem přemýšlela v té soše a v objektech, ale nikdy jsem to své médium úplně nepřesahovala. Bylo to vlastně takové experimentování s dalšími možnostmi, s dalšími médii.

    Eliška: Určitě větší volnost a větší sebedůvěru. Myslím tím například postavit se za to, co chci vlastně hrát. Na klasické flétně hraji věci, které už někdo napsal, neustále někoho napodobuji, a tak se bojím vytvořit něco svého. Jestli náhodou to není špatné, nebo to někdo jiný už nenapsal přede mnou. Ale teď už to tak není. Myslím, že to je právě díky spolupráci se Sárou, protože výtvarníci si dělají všechno sami. Bylo pro mě těžké i to, že jsme musely vymyslet smysl toho proč a jak to děláme, ale to mi dalo důvěru stat si za svým názorem.
  • Mně se právě u Vás dvou líbilo, že to nemáte propojené jen přes video, obraz plus zvuk, ale že ten sochařský objekt se stává hudebním nástrojem, jak to vzniklo?
    Sára: Seděly jsme v parku a já jsem říkala, že by šlo na ty moje emfory bubnovat, že mají dunivost. Eliška mi pak nakreslila princip flétny, jak to vypadá a jak to v ní funguje a už jsme šly po těch okarínách.

    Eliška: Sára mi udělala workshop a pomohla mi vytvořit tuhle okarínu. Spíš to tedy vypadá jako ptakopysk.

    Sára: Eliška šla vždycky svým směrem (smích), navzájem jsme se udržovaly na společné cestě.
  • Jak jste reagovaly na konkrétní místo na Vyšehradě?
    Eliška: Myslím, že jsme to neměly konkrétní. Původně jsme v hudbě chtěly použít motivy chorálů, co zpívali Husiti při svých bojích, taky pod Vyšehradem, ale to jsme nakonec nepoužily.

    Sára: Nakonec jsme z toho vycházely dost pocitově, jak nás to místo inspirovalo historicky a atmosférou. Když jsme přemýšlely nad tím konceptem, tak tam člověk může vymyslet spoustu omáčky a dokázaly jsme to propojovat úplně se vším. Ale začalo nám to dávat smysl až když jsme pracovaly s tím, že člověk se jde do toho parku projít, je tam klid a výhled. Chtěly jsme člověka zastavit a přesunout trochu někam jinam, někam “zpátky ke kořenům”.

    Eliška: Přesně tak, k základům. Tak jak jsme to myslely, tak starý Vyšehrad úplně není, ale nějaká osada tam třeba byla už hodně dávno.

    Sára: Původně to spíš byla taková performance, protože se to video točilo přímo tam.
  • Dovedete si představit, že byste do budoucna spolupracovaly ještě na nějakém podobném mezioborovém projektu? Láká vás taková spolupráce i do budoucna?
    Eliška: Konkrétně teď nevím na čem bychom se Sárou spolupracovaly, ale taky je to tím, že mám teď v hlavě spoustu věcí ze školy, takže nepřemýšlím nad novými výtvory, ale třeba jo – se Sárou se mi moc hezky spolupracovalo. I když si myslím, že chci dělat víc to, čemu se já věnuju, ale třeba doplňovat nějakou výstavu Sáry třeba hudbou…

    Sára: Tak já si tě zamluvuji. Až budu mít jednou samostatnou výstavu, Eliško, tak mi musíš přijít zahrát … Mně se taky s Eliškou moc příjemně spolupracovalo a přemýšlím, jak tu spolupráci spojit, jak v tom pokračovat. Byl to pro mě skvělý experiment, ale trochu jsem se na tom uspokojila a nevím, jestli pokračovat stejným směrem. Když bude ale příležitost a když nás něco napadne, tak s ní budu vždycky ráda spolupracovat dál.
  • Kolik času bylo třeba věnovat Vašemu dílu?
    Sára: Já jsem ze začátku do toho šla hodně intenzivně, protože jsem musela vyrobit ty hudební nástroje. My jsme si to tak rozdělily, protože já jsem pak odjížděla na Erasmus. Celou dobu jsme diskutovaly a přemýšlely, takže…. docela dost. Pak hudba a video to zase intenzivně pracovala Eliška. Řekla bych, že nám to se vším zabralo tři měsíce.

    Eliška: Bylo to hodně v pracovních vlnách, ale jo… řekla bych, že tři měsíce.
  • Je pro Vás mezioborová spolupráce důležitá? Čemu podle Vás může pomoct v současném umění?
    Sára: No, ten výtvarník pak přejde do jiné pozice, že třeba já nemusím dělat pouze sochy. Taky jde o spojení přemýšlení, obohacení se navzájem. My jsme měly s Eliškou štěstí, že jsme si sedly, ale dokážu si představit, že ne vždycky to může jít takhle jednoduše. Ta spolupráce nutí člověka dělat spoustu kompromisů a ty ústupky můžou výsledné dílo dost ovlivnit. Já jsem díky tomu zjistila, že jsem dost individualista.

    Eliška: Mám to podobně jako Sára. Každá jsme si ale vyzkoušely něco nového, co normálně neděláme a já stojím za propojení oborů, protože to tady vždycky nějakým způsobem bylo. Umění se třeba spojovalo v kostelech. Je tam hodně obrazů a soch, a zároveň se tam odehrávaly veškeré možné koncerty. Šlo to ruku v ruce. Teď to trochu upadá a já tu spolupráci vidím spíš v tom, že můžu zahrát na vernisážích, a že se koncert může spojit s vernisáží.
  • To rozhodně. Zajímavou akcí byl cyklus Obrazy a hudby v Klášteře sv. Anežky České, kde před každým koncertem proběhla přednáška kurátora Národní galerie k projekci vybraného obrazu. Přijde mi, že ačkoliv říkáte, že jste individualisti, tak ta Vaše práce individualistická vůbec není…
    Sára: Ano, protože jsme se to snažily propojit ve všech směrech, ale chtěly jsme tím říct, že to bylo někdy hodně náročné. Dost jsme spolu diskutovaly a vzájemně se hodnotily.

    Eliška: Je těžší najít společnou cestu ve dvou, než když si to člověk celé rozhodne sám. Ale o to více je to pak přínosné.
  • Je to Vaše první výstava/hudební počin ve veřejném prostoru?
    Eliška: Tak my jsme pravidelně hrávali na ulici, ale to se tak nedá říct, to bylo spíš abychom vydělali penízky. Ale třeba s orchestrem jsme hráli open-air koncerty.

    Sára: Já jsem taky měla předehrávky na kytaru (smích)… měla jsem akorát své dvě sochy a obraz v obchodním domě Karolina v Ostravě, kde byla výstava, takový ostravský art salon, ale jinak asi ne.
  • Co byste chtěly, aby si veřejnost odnesla po návštěvě digitální galerie Vyšeart?
    Sára: Já bych chtěla, aby ten divák aspoň něco dokoukal do konce, a aby na to nenadával, že jsme úplně poťapaní, ta mladá generace. Jestli to uvidí naše umělecká bublina, tak aby si řekli, že to mělo nějaký smysl, a že vznikly zajímavé věci. Zkrátka aby se cítili příjemně a aby je to neštvalo.

    Eliška: Aby se nad tím zamysleli, ať se v tom hektickém světě zastaví.

    www.vyseart.cz

    14.6.2021 22:06:32 Hana Kuklíková | rubrika - Rozhovory
  •