Scéna.cz 

A. S. Puškin - víc než národní symbol

Snad v každém ruském městě je po něm pojmenována ulice, park nebo nábřeží. V centru Moskvy nalezneme „jeho“ náměstí: uprostřed se tyčí velký památník – socha básníka v nadživotní velikosti, nedaleko stojí divadlo, které také nese jeho jméno. Téměř všude, kde pobýval, nalezneme dnes muzea a pamětní desky, literární vědci se neustále zabývají jeho dílem.
Ano, jde o Alexandra Sergejeviče Puškina. Básník, prozaik, dramatik a publicista Puškin ovlivnil ve své zemi nejen literární vývoj, ale i podobu spisovného jazyka. V jeho tvorbě se odrážejí tři směry: klasicismus, romantismus a realismus. Zejména prvky realismu v jeho díle ovlivnily pokračovatele, hlásící se k jeho odkazu.

Přestože se Alexandr Sergejevič narodil ve šlechtické rodině a musel proto už od dětství brilantně ovládat francouzštinu, zrál v něm hluboký vztah k ruské poezii a mateřštině vůbec, a to díky výchově babičky a chůvy. Ty měly v dětství největší vliv na jeho citový vývoj. Básníkovo nadání se výrazněji projevilo už při studiu na Carskoselském lyceu nedaleko Petrohradu, kde začal psát poému Ruslan a Ludmila. Původně měl pracovat v petrohradském Kolegiu zahraničních věcí.
Díky svým veršům byl ale v nelibosti carských kruhů, působil také v literárním uskupení Zelená lampa a netajil se ani svou kritikou nevolnictví. V této době píše ódu Volnost a další poezii. Za „provokující“ literární výtvory byl poslán do vyhnanství. Poznal tak mnohá místa a zákoutí matičky Rusi, například Kavkaz, Krym (Zde vznikla například jeho romantická poéma Kavkazský zajatec. Tragický příběh lásky mladých hrdinů s romantickým patosem nacházíme později i v poémách Cikáni a Bachčisarajská fontána.), dále Kišiněv, Oděsa a také statek v Michajlovském. Po šesti letech se na základě rozhodnutí cara Mikuláše I. vrací do rodné Moskvy. Stalo se tak téměř rok po neúspěšném povstání děkabristů. Car si přál udělat z Puškina básníka svého dvora. Tvrdou cenzurou v něm ale naopak ještě více poživil odpor k sobě a k politickému zřízení. Básník nemohl ani vydávat, ani veřejně číst díla, která Mikuláš I. neprohlédl a neschválil.
Po zásnubách s Natálií Gončarovovou odjíždí v roce 1828 zpět na Kavkaz, kde hledá větší svobodu a inspiraci. Během autorova pobytu v Boldině spatřily světlo světa například Bělkinovy povídky, ale i dramata Mozart a Salieri či Kamenný host. Zde také dokončil román ve verších Evžen Oněgin, román, který se stal mezníkem v historii světové literatury. Nejen zobrazení postavy Oněgina – „zbytečného člověka“- stále oslovuje čtenáře, ale i způsob, jak básník představuje typy hrdinů, kteří nejsou na hony vzdáleni skutečnému životu. Bohatost slovní zásoby, zašifrovaná ironie, osobitost verše, to vše svědči a autorově umu. (Evžen Oněgin byl už mnohokrát přeložen do češtiny. Jmenujme alespoň překlady Josefa Hory, Olgy Maškové, Hany Vrbové a Milana Dvořáka. Poslední z nich se objevil na knižním trhu v roce 1999.)
V roce 1831 se Alexandr Sergejevič vrátil a oženil se s Natálií Gončarovovou. V závěru svého krátkého (přesto však umělecky plodného) života napsal například Pikovou dámu, Kapitánskou dcerku a také pohádky.
Lstivé řeči o jeho manželce vyprovokovaly Puškina, aby vyzval k souboji důstojníka Dantese. Na následky zranění za dva dny zemřel. 26. května uplyne dvě stě pět let od jeho narození. Snad si i u nás vzpomeneme na autora nejen ruského, ale především světového, významu.