Scéna.cz 

Hora - i film se může stát posedlostí…

Asociace českých a filmových klubů sdružuje po celé České republice téměř stovku filmových klubů, spolu s nejméně sedmi tisíci členy. Stává se výchozím bodem pro distribuci kvalitních filmů, které nezapadají do hlavního proudu. Komerční televize je určitě nezařadí do nejsledovanějšího večerního sobotního času, ale pro určitou skupinu diváků se stávají ryzím proudem filmového umění. Z posledních novinek zmíním snímky Na konci světa; Mečiar; Niko, 1988 – všechny mají společný formát celovečerních hraných filmů nebo dokumentárních hraných filmů. Poslední premiérou je titul Hora (do distribuce uvedený 22. února 2018). Tento snímek lze charakterizovat nálepkou dokumentární, kterou však ve své podstatě tento formát přesahuje zejména zachyceným obdobím, spojením obrazu a hudby, přiblížením velké dávky adrenalinu.

O tom, že hora nebo hory coby přírodní útvar nás nenechají mnohdy spát, ať už z důvodů své majestátnosti, tajemnosti, či jen obyčejného kouzla, svědčí mnoho uměleckých děl v oblasti filmu, výtvarného umění, literatury, i lidových písní, bájí a pověstí…
Připomeňme si alespoň některé nejsilnější filmové snímky – Zkrocená hora (2005) či Hora mezi námi (2017). Z literárních děl uveďme např. Lidé z hor, R. Messner; Heidi děvčátko z hor, J. Spyriová; Hory moje hory, V. Bárta… A samozřejmě i množství lidových písní jako Za hory, horečky či Za tú horú vysokú. Písní, kde v textech zaslechneme slovo hora, hory se objevuje daleko víc. Z umělých skladeb je snad nejznámější album Mezi horami skupiny Čechomor…
Jan Jílek, koordinátor distribuce, uvedl při premiérové produkci snímek takto: „Hora - vizuálně podmanivý a v něčem i poetický snímek. Téma je sice takové adrenalinové, ale proti tomu samotné zpracování filmu je klidné. Pro přiblížení snímku volím číselnou teorii. Nejdříve číslice tři, to jsou tři základní elementy, z nichž se snímek skládá – OBRAZ. Rozsáhlý tým kameramanů pod vedením Renana Ozturka natočil desítky hodin materiálů. Ve filmu jsou použité také archivní materiály tak, aby se vyzdvihla symfoničnost snímku, síla toho obrazu byla co největší. Režisérka Jennifer Peedom stříhá z obrovského množství obrazů.
Druhým prvkem je ZVUK, HUDBA, kterou obstaral Australský komorní orchestr (Australian Chamber Orchestra), velmi prestižní světově proslulé těleso. Dirigent a ředitel orchestru Richard Tognetti, je duchovním otcem celého tohoto projektu. Měl první nápad spojit klasickou hudbu s tématem vztahu lidí a hor. Využití hudby ve filmu komentovala režisérka Jennifer Peedom velmi trefně: „Během natáčení filmu nebylo ublíženo žádné Beethovenově skladbě.“
Třetím důležitým prvkem je HLAS, SLOVO. Voice over snímku se ujal vypravěč Willem Dafoe, který byl oceněn čestným Zlatým medvědem na festivalu Berlinale.
Rovněž musím zmínit další rovinu – hrdiny snímku. Jednak je to člověk a k tomu nějaká neodolatelná odvěká lidská touha zdolávat překážky a vrcholy. Druhým hrdinou je hora v obecném slova smyslu. Hory stojí na Zemi jako věčná výzva lidem dva a půl milióny let. Snímek zachycuje, jak se za ta staletí proměnil vztah člověka a hor, především s důrazem na 20. a 21. století. To je ústřední téma filmu. Všechny prvky filmu vytváří dohromady jedinečnou symfonii snímku.

Snímek Hora je doslova podmanivý unikátností záběrů. Připomeňme, že dnešní záznamová technika doznává miniaturizace, ale rovněž se vylepšuje v kvalitě záznamu. I přes technické vymoženosti se však musí do daných lokalit kameraman dostat.
Záběry jsou dramatizované dynamickým střihem a zrychlováním. Další magii vytvářejí samotné světelné podmínky. To všechno by se stalo jen statickou vizuální projekcí, nebýt hudebního doprovodu. Hudba Beethovena nedoprovází, je majestátním kontrapunktem ve vztahu k vrcholům snímaných hor, k vrcholům adrenalinových výkonů akrobatů. Aktéři různých dramatických záběrů, které už jsou mimo lidskou odvahu, spíš patří do kategorie šíleností až hazardu, nabízejí další rovinu dobývání hor. Pozor – ve filmu vidíme jen úspěšné adrenalisty!!! Ty co přežili.
Komentář Willema Dafoe nabízí nejen zamyšlení, ale v intonaci a barvě hlasu dodává filmu hloubku.
Snímek Hora není běžným filmem. Připodobnil bych ho k filmu z osmdesátých let Divoká a krásná (1984), který se podobným způsobem zaměřil na život zvířat v Africe. Označit ho můžeme za filmovou symfonii. Můžeme se nechat unášet pro běžné smrtelníky nedostupnými výšinami, zamyslet se nad smyslem existence lidstva na celé planetě. Hory jsou pro nás nejen geologické útvary, ale mají též symbolický význam: každý z nás máme hory svých možností, svého trápení. I film se může stát posedlostí…

www.acfk.cz