Scéna.cz 

Mene Tekel

Mene tekel - spočteno a ukončeno - slova, která v příběhu ze Starého zákona píše neviditelná ruka na stěnu jako varování pro krále Belsazara, se stala symbolem mezinárodního festivalu „proti totalitě, pro paměť národa“.
Od 21. do 27. února proběhne již jeho pátý ročník, který bude zahájen vernisáží devítidílného výstavního projektu REFLEXE TOTALITY V UMĚNÍ A VZDĚLÁVÁNÍ v Křížové chodbě Karolina.

Návštěvníci výstavy uvidí od 22. února do 5. března 2011 plastiky, obrazy a fotografie Jiřího Sozanského, který se celou svou uměleckou tvorbou angažuje proti všem formám násilí, zvůle a ideologického diktátu.
Soubor děl a dokumentace sochařského díla vězně nacistického a komunistického režimu sochaře Šlezingera přináší poselství humanismu a dramatický obraz ponížení i vzdoru proti totalitní moci.

Fotografie Valentinase Miteho z Hory křížů v Litvě jsou sugestivní svědectvím o křesťanském poutním místě ale zároveň také symbolu odporu Litevců vůči komunistickému sovětskému režimu.
O cestě Maďarska v období 1945 – 1956 od nadšení v poválečných letech až ke krvavé revoluci vypovídají dokumenty z maďarského Muzea teroru v Budapešti.

Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Archivem bezpečnostních složek přichází se svědectvím o tom, jak příslušníci StB pořizovali v 80. letech snímky nic netušících osob při každodenní činnosti. Na svou dobu StB používala důmyslné metody, mezi nimi policejní techniku, průmyslové kamery a důslednou kamufláž.

Do současnosti se obrací část výstavy prezentující nejzajímavější ze studentských návrhů na budoucí důstojné využití věznice v Uherském Hradišti, která se po únoru 1948 stala jedním z nekrutějších žalářů pro politické vězně tehdejšího Československa. Součástí jsou fotografie současného stavu věznice.
Propaganda pro nejmenší je oddíl poukazující na to, že ideologicky exponovaným tématům se v socialistické kultuře nevyhnuly ani děti. Záměrné překrucování skutečnosti prostřednictvím pohádkových příběhů lze považovat za zvlášť opovrženíhodnou manipulaci totalitárního systému.
Také humor byl zneužíván, jak ukazují většinou neznámá dílka pocházejí z archivu místopředsedy České unie karikaturistů. Ti satirici, kteří byli takzvaně aktuální, se stali populárními tím, že jejich tvorba sahala od bezzubého komunálního humoru po politiku typu -Tito byl krvavý pes a strýček Sam připravoval válku. Ti, kteří nakreslili něco, v čem cenzoři objevili odpor proti režimu, se stali autory nepohodlnými, zakázanými i uvrženými do vězení. Protože vůdci každého totalitního režimu v podstatě humor nenávidí, tak ho nevědomky tvoří. A národ, který smysl pro humor má, tak se bavil a bude bavit kouzlem nechtěného.

V závěrečné sekci se k základním otázkám lidských práv vyjadřuje výtvarnými díly nejmladší generace – žáci základních škol.

Na programu festivalu jsou dále jazzové a rockové koncerty v pražských klubech, projekce hraných a dokumentárních filmů, dopolední programy pro školy v Městské knihovně na Mariánském náměstí, kulaté stoly, besedy, semináře a mezinárodní konference pořádaná Univerzitou Karlovou. Nejpozoruhodnější akcí bude bez pochyb fiktivní obnova soudního procesu s Dagmar Šimkovou v Porotní síni Vrchního soudu v Praze na Pankráci. Dagmar Šimková (*1929) byla v mladém věku jako studentka odsouzena k 15 letům vězení za rozšiřování letáků a poskytnutí úkrytu kamarádům. Ve vězení strávila 14 let do roku 1966, kdy byla propuštěna na amnestii. Po roce 1968 emigrovala do Austrálie, kde pracoval v různých oborech, jako umělkyně i jako členka Amnesty International. Zemřela v Perthu v roce 1995.
Na závěr festivalu se v neděli 27. února uskuteční ekumenická bohoslužba za popravené, umučené a zemřelé politické vězně v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, kterou bude celebrovat pražský arcibiskup Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví ČR Joel Ruml.