Scéna.cz 

Míla Linc: Sci-fi a fantasy v knihovně č. 29

Smíchovskou pobočku Městské knihovny v Praze, vedenou v seznamech poboček pod číslem 29, vybudovanou v bývalé tržnici, dobře znají hlavně příznivci sci-fi a fantasy. Nejenže je jim tu k dispozici několik tisíc knížek těchto žánrů, ale pořádají se tu pro ně i nejrůznější akce. Mladý muž, se kterým se tu setkávám, se představuje: „Jmenuji se Míla Linc, pracuji v knihovně na Smíchově, která se specializuje na sci-fi a fantasy, což je pro mě veliké štěstí. Protože kromě toho, že je to moje pracovní náplň, je to i můj koníček...“

Přišel jste sem do knihovny pracovat proto, že tu bylo „hnízdo sci-fi“?
To bylo celé jedna velká náhoda. Je to asi dva roky, právě se rozhodovalo o tom, že by bylo dobré zaměřit to tady na sci-fi. A protože jsem byl po ruce, naskytla se možnost, že bych se toho mohl ujmout. Vlítnul jsme do toho doslova po hlavě...

Tady v knihovně organizuje nejrůznější srazy příznivců sci-fi a fantasy, ale jste znám i jako autor. Kdy jste se o tohle téma začal zajímat?
Táhne se to vlastně od páté třídy na základní škole, kdy jsme dostali za domácí úkol napsat vypravování. Začal jsem psát a chytlo mě to natolik, že jsem to postupně začal dotahovat dál a dál. Až mi loni na jaře vyšla první knížka, která se jmenuje Stín černého hvozdu. Troufnul bych si říct, že je to někde na pomezí mezi fantasy a historií. Protože ten svět nemá v podstatě žádné draky a čarodějové využívají spíše důvěry lidí. Takže kdyby se to neodehrávalo ve světě fantasy, mohl by tak v podstatě vypadat náš středověk. Mojí snahou bylo, aby se to líbilo i fantasistům, i milovníkům historie.

Když jste jako malý začal psát, měl jste v rodině nějaký vzor – někoho, kdo by vás k tomu přitáhl?
Spíše to byla náhoda, protože když jsem to začal psát, teprve jsme zjistil, že v rodině někoho takového máme. Takže první knížkou, kterou jsem četl v tomto žánru, byl Hobit od J.R.R.Tolkiena. Začínal jsem opravdu od té nejklasičtější klasiky. Až v poslední době se zaměřuji především na české autory, kteří dokážou psát stejně dobře jako zahraniční autoři, a někdy dokonce o něco líp.

To máte pravdu. Ale čeští autoři nemají (ani u domácích) zdaleka takové renomé jako zahraniční spisovatelé. Čím to podle vás je?
Důvodů je několik. Česká republika jako taková je strašně malinkatý trh. Když vyjde nějaká knížka anglicky, tak se může udat v Anglii, Americe, Austrálii, a vlastně po celém světě. Ale když knížka vyjde česky, má jen těch potenciálních 10 mil. čtenářů, a z nich čte sci-fi a fantasy jen někdo. V západním světě tedy tyhle knížky mohou vyjít v mnohamilionových nákladech. U nás, když vyjde v nákladu 5 tisíc, je to pokládáno za velmi úspěšný titul. Je pochopitelné, že český autor dostane za knížku mnohem méně peněz, neuživí ho to - takže pro většinu českých autorů sci-fi je psaní pouze koníček.

Máte nějakou statistiku, jaké procento čtenářů má v oblibě tento žánr?
To nevím. Zájem vždycky podpoří, když se objeví nějaký film typu Harry Potter, Stmívání, Svatat. To hodně zamíchá kartami a to procento se zvedne. Ale těch stálých čtenářů je malinko.

Oblíbený je ale rozhodně Terry Pratchett...
Zajímavé je, že jeho Zeměplochu čtou lidi, kteří jinak sci-fi a fantasy nečtou. Možná je to i tím, že máme dobré překlady. Sám Pratchett prý české a holandské překlady svých děl pokládá za nejlepší. U nás ho překládá Honza Kantůrek, který je velice dobrý. A tady si udělám i malou reklamu pro knihovnu - pravděpodobně na začátku dubna uspořádáme setkání čtenářů a spisovatelů kolem nakladatelství Straky na vrbě. Určitě bych rád oslovil i Honzu Kantůrka, který pro toto nakladatelství překládá – teď se připravuje nové vydání Tajemného Amberu od Rogera Zelazneho.

Jak často bývají setkání příznivců sci-fi a fantasy?
Přímo tady na Smíchově 3–4 x do roka. Jednou za rok Městská knihovna pořádá CONiáš, což je větší akce. CON vychází z anglického slova convention – a v přeneseném významu jde o setkání fanoušků sci-fi a fantasy. Pokud by nějaký zájemce nechtěl zajít přímo do knihovny, má i spoustu dalších možností. V podstatě každý týden se pořádají různá setkání, z nichž asi největší je Festival Fantazie. Pak jsou různé tematické srazy, které se obrací třeba pouze ke světu Star Treku nebo Star Wars atd. Takže fanoušek si vždycky může najít, co ho zajímá.

Můžete pro mě jako laika vysvětlit, jaký je rozdíl mezi základní science-fiction, fantasy. Sci-fi pro mě znamená především lety do vesmíru, fantasy se to zase spíše odehrává v krajině podobné středověké...
To je otázka, na kterou bych mohl odpovídat několik hodin. V podstatě to nejzákladnější dělení je: sci-fi - fantasy- horor. Ten základ sci-fi jsou opravdu lety do vesmíru, svět založený na technice, fantasy je založena na magii, objevují se tam čarodějové, draci; a horor může míchat obojí. S důrazem na věci, kterých se bojíme.
A každý z těchto žánrů má řadu podžánrů, třeba Space-opera (dlouhé vesmírné lety), military (vojenské příběhy zasazené do nějakého vymyšleného konfliktu). Stejně tak u fantasy můžete mít klasickou fantasy, jako Tolkien, nebo městskou fantasy nebo historickou fantasy, která se odehrává v naší reálné minulosti, ale je tam nějaký magický prvek. Někdy to není jednoduché rozlišit, jsou tam prvky z různých žánrů. Takže je to spíše na intuici a osobním vkusu toho daného člověka.

Které autory si rád přečtete Vy?
To je taky složitá otázka. Jak jsem říkal, mě zajímají především čeští autoři. Nedávno jsem si přečetl nejnovější knížku od Juraje Červeňáka Strážcové Varadínu, což mě velice příjemně překvapilo. V podstatě jsem zjistil, že každý z českých vydavatelů, zabývající se tímto žánrem, má svůj osobitý vkus a podle toho vydává knížky. Já jsem se trefil do vkusu vydavatelství Straky na vrbě, u nichž jsem vydal knížku. To je nakladatelství, které se specializuje na mladé, převážně české autory a Rogera Zelaznyho. Takže čtu většinu toho, co vydali oni a pak k tomu přidávám sem tam něco dalšího.

Kdybyste měl poradit začínajícím autorů. Mají možnost publikovat třeba na internetu?
Já tu otázku rozložím na dvě části. Fanoušci sci-fi a fantasy mají takovou vlastnost, že se strašně rádi nejen setkávají, ale i rádi o tom píší, takže stránek týkajících těchto témat, je spousta. Sem tam se na nich objeví i povídka začínajícího autora.
Ale pro budoucího autora je mnohem lepší, když se zúčastní různých literárních sci-fi a fantasy workshopů, protože psaní tohoto žánru má svá specifika. Když autor dosáhne určité úrovně, můžou se jeho věci objevit v časopisech Pevnost nebo Ikárie.

Pojďme teď fanoušky pozvat k vám do knihovny...
Do knihovny bych je pozval jednak proto, že tu máme docela dost knížek sci-fi a fantasy. Nejsou to třeba úplné novinky, ale máme cca 3000 titulů sci-fi a fantasy. Já razím heslo: Svoje miláčky si kupte domů, ale to, co chcete jen vyzkoušet, můžete vyzkoušet v knihovně. Jako inspirace může být spousta akcí, které se tu chystají, jsou setkání. Už jsem zmiňoval setkání s nakladatelstvím Straky na vrbě. A na podzim se uskuteční další ročník Coniáše, který na 99,9% bude mít téma draci. Takže, kdo má rád draky, ať určitě přijde.

Zajímalo by mě, co si konkrétně představit pod pojmem „Setkání“...
Těch možnosti je několik. My tady v knihovně pořádáme malé tematické akce, které trvají jedno odpoledne. Nedávno jsme tu měli např. Pevnostcon, setkání s redakcí časopisu Pevnost. To znamená, že přijde určitá skupina lidí, kteří přednášejí a větší skupina lidí, kteří asi to chtějí poslechnout. Během dne tu proběhne několik besed, přednášek, povídání ad. Větší akce mají několik programových linií (zaměřené na sci-fi, magii, historii). K tomu jsou připojeny nějaké hry, soutěže, čajovna atd. Někdy je ten program jen taková zástěrka, jde spíše o ten prostor, kde se ti lidi můžou setkávat, popít a povídat o tématech, které je zajímají.

Jako laik se zeptám ještě na jednu věc – hrál jste někdy „Dračí doupě,“ tedy RPG?
K tomu mám historku. Když jsem napsal první povídku, která vyšla v knížce, tak jsem byl strašně nadšený a ukazoval jsem to všem okolo. A skoro ze všech stran se na mě nesla kritika, proč opisuju dračí doupě, proč používám kouzla z dračího doupěte. A já na ně koukal překvapeně, protože jsem to Dračí doupě v životě nehrál a vlastně až potom jsem začal zjišťovat, o co jde. Takže, tenhle typ her samozřejmě s literaturou souvisí dost, a někdy se ty linie střetnou...

Podobných typů her je více. Určitá sorta lidí tak vlastně žije alternativní životy...
Při Dračím doupěti lidi sedí kolem stolu a vyprávějí si příběhy, hrají si na ty postavy a příběh se odvíjí, jak chtějí. Ale jsou lidi, kteří chtějí ještě intenzivnější prožitek. Existují tzv. larpy. To znamená „live action role-playing“, lidi se přitom opravdu vžijí do svých rolí, odehrává se to v terénu. Někdy si pronajmou tvrz nebo hrad, jsou tam třeba týden, hrají ty své role jako na divadle, mají zbraně a bojují, čarují. Tak si opravdu prožívají ty své vysněné životy.

Miloslav Linc (Roggy)
Studoval pedogogiku a historii na Univerzitě Karlově (PedF a FF) v Praze. V současnosti pracuji ve smíchovské pobočce Městské knihovny v Praze („která mě kromě jiného zásobuje nekonečným množstvím čtiva, a pomáhá mi vydělat na krmení pro kočku a ženu,“). První povídka mu vyšla v patnácti letech. Výraznějším úspěchem byli Drakobijci (1999), kde se s povídkou ŽLUTÝ DRAK umístil na čtvrtém místě. Od té doby víceméně pravidelně publikuje v dalších Drakobijcích (završeno hostující povídkou v desátých), Pevnosti ad. Zabývá se např. klasickou "dobrodružnou fantasy" s hlavním hrdinou Roggeveevem (ŽLUTÝ DRAK, VE JMÉNU BOHA, NESNADNÝ OBCHOD...), historickou fantasy (KRAJINA PO BITVĚ, DĚTI ŠTĚSTĚNY, Z PRÁZDNÝCH KRONIK...) nebo povídkami na Tolkienovské inspirace (CK SS, SKŘETI). V poslední době je to nejvíce svět románové prvotiny (MRTVÍ MUŽI NETANČÍ, NOC ŠIBALŮ, VE STÍNU HAVRANA, PŘÍSAHY MRTVÝM...). Oblíbenou dobou je 17. století (za jednu ze svých nejlepších povídek považuje KRAJINU PO BITVĚ). V nakl. Straky na vrbě mu vyšel román STÍN ČERNÉHO HVOZDU.