Scéna.cz 

Marek Štryncl: Nad inscenací Sub olea pacis et palma virtutis - nezvyklé prvky nejen hudebního provedení a jak jim lépe rozumět

V životě jsem veřejně na kritiky reagoval velmi málo. Ať se klidně každý vyjádří, co se mu líbí a co ne. Nyní přeci jenom udělám výjimku, abych uvedl na pravou míru a dovysvětlil některé podrobnosti. Představení školské hry Sub olea pacis et palma virtutis s hudbou Jana Dismase Zelenky, kterou uvedla Musica Florea 28. a 29. července 2026, bylo, jak správně postřehli mnozí kritici, projevem snahy o původní „úplnost“ v inscenačním smyslu. Ano, v té má jít hudba v jistém smyslu do „pozadí“, a dát přednost jiným „dějovým“ složkám školské hry, která si zachovává mnohé z principů antického divadla.

Na začátku představení jsem posluchače varoval, že nepřišli na operu, na oratorium, balet či na melodrama dnešního typu. Zapomněl jsem říct, že nepřišli ani na koncertní provedení. Pokud nepřistoupíme k provedení s tímto vědomím, budeme srovnávat nesrovnatelné. Naše vlastní de facto koncertní provedení z roku 2001 (po němž vznikla nahrávka na CD pro Supraphon) bylo z čistě hudebního pohledu monumentální a velkolepé (díky velkému počtu hudebníků a akustickým podmínkám), přesto zde chybělo to, čím má školská hra vlastně být.

Víme, že některé opery (či školské hry) „poslaly“ orchestr do velmi vzdálených „zadních“ či „bočních“ pozic, odkud případný kapelník – dirigent ani nemohl přímo ovlivňovat a sjednocovat výrazový a rytmický aspekt, jak by to bylo v běžně divadelním či koncertním provedení. V takovém případě se společného tempa a společné souhry dosahuje dialogickou formou. Pokud takovou situaci dnes nevyřešíte „podvodnými“ odposlechy, nutně bude tato dialogická forma prodchnutá neustálými většími či menšími rubatovými proměnami. Scénická separace zpěváků je často na jevišti zcela maximalizovaná a kýžené jednoty se dosahuje pomocí nepřetržitého rubatového přístupu, který je z hlediska nejen dobové interpretace přípustný, ale z hlediska postavení celého inscenačního aparátu se mu ani nedá fyzikálně vyhnout!

Kapelnicky se to musí řešit velmi flexibilně. Někdy vyjdete např. tempovou změnou zpěvákovi vstříc, někdy naopak nesmíte, aby se nedeformovalo celkové vyznění či „dané“ tempo pro tanečníky. Srovnávat něco takového s (mým vlastním) koncertním „cédečkovým“ provedením je spíše neochotou se zahloubat do ideje a krásy autentické – historicky poučené interpretace, kde je rubatový styl či tempová flexibilita přirozeně žádoucí, zvláště pro živé „amfiteatrové“ provedení.

Dovolil bych si kritikům nabídnout, aby se pokusili rozlišovat mezi žádoucí nesouhrou (ať už mezi zpěváky a orchestrem, či některých nástrojů v rámci orchestru) a amuzikální nesouhrou. To že to mnoho kritiků neumí, je očividné. Když si poslechnu záznam z našich představení, jsem udiven, jak to „pěkně šlape“, a protože se tam objevuje něco z rubata či flexibilního tempa, je to mylně označováno za nesouhru v negativním slova smyslu. Dokud nedojde k tomuto rozlišení, může být výtka z nesouhry jen zástupným vyjádřením toho, že jako kritik nesouzním s krásou dobové interpretace, kde se jistému emočně afektovému vyjádření dává přednost natolik, že je rytmická složka či „souhra“ přirozeně „deformována“. Někdy je nutné být dokonale „spolu“ (pravda, ne vždy se z různých příčin dokonale podaří), jindy je vhodné se od notového zápisu a rytmické „přesnosti“ vzdálit, zvláště když k tomu vybízí v jistém smyslu dobové inscenační podmínky.

Co se týká letošní premiéry, jen v některé recenzi zaznělo, že chybělo „napětí mezi jednotlivými čísly“. Zřejmě je tím myšleno, že chyběly (domnívám se) výrazové kontrasty mezi jednotlivými hudebními větami či áriemi. A tady musím přispěchat s vysvětlením. Jsme zvyklí na to, že v mnoha starých hudebních formách se střídá „rychlý hudební charakter“ s pomalejším, či naprosto „pomalým“. Až na kraťoučké recitativy a jednu výjimku tyto základní kontrasty v hudbě k této školské hře opravdu přítomny nejsou. Kontrastnost je však právě zde přítomna střídáním se s nehudebními složkami, zejména hereckými. To se týká i jednoho výroku týkajícího se, cituji „chybějícího dynamičtějšího členění (mezi čísly)“. Je patrné, že akustické podmínky nedovolily si zcela vychutnat dynamické kontrasty, které jsou dány různorodou Zelenkovou instrumentací jeho hudby. Sami jsme si to mohli vyzkoušet třetí den po premiéře při repríze v polském Szcziawno Zdroji, kde se „balanc“ doslova proměnil k radikální monumentalitě a kontrastnosti, která brala dech. A to i přesto, že v ansámblu byl malý počet lidí. V každém případě se jakákoliv práce s dynamikou řídí hlavně významem zpívaného textu. Jakékoliv další zavádění výrazových aspektů jde proti smyslu toho, čím barokní školská hra je.

Za sebe mohu konstatovat, že na premiéře byla energie a soustředěnost tak obrovská, že by se dala krájet. V takové míře a dokonalosti jsem ji ani nečekal. Všem zúčastněným posílám velké díky a omluvu také za to, že podstoupili velmi obtížný experiment nevyšlapaných cest, jímž barokní školská hra může být.

📘 www.musicaflorea.cz