Scéna.cz 

Čeští jazzmani hrají znamenitě

Pokud by měl někdo při této recenzi příslovečnou „iluzi již viděného“, tedy spíše čteného, dalo by se to celkem pochopit. Ano, o projektu čtveřice se v Hudebních rozhledech psalo nedávno a to v článku Vladimíra Říhy Moravské jazzové klenoty s Bittovou (v čísle 5, s. 26), který přinesl recenzi koncertu v Rudolfinu, v němž zaznělo jedenáct skladeb z alba. Přesto (a přestože album vydavatelsky nepatří k „nejmladším“) stojí za to o něm znovu psát (a doufejme, že i číst). Je to totiž opravdu patrně zatím nejzralejší a nejreprezentativnější projev jedné významné tendence soudobého světového jazzu, v níž právě čeští jazzmani hrají znamenitou roli (právě proto je na místě připomenout některé momenty z minulosti i některé další zajímavosti). Album je ostatně „světové“ anglickým vydavatelským podílem i celkovou anglickou podobou (včetně podoby jmen, u Mráze/Mraze ovšem v důsledku jeho vkořenění do americké scény již zažitou). CD však cílí k zahraničnímu publiku natolik, že jména Mraz a Bittova jsou v grafice jako jména propagačně nosná zdůrazněna, zatím co ve skutečnosti hlavním hybatelem a nositelem hudby (hudební koncept, většina aranžmá, některé skladby, organizační vklad) je přece jenom Viklický; jen poznamenávám, že i jeho mezinárodní uznání je už dávno také průkazné…

Na Viklického koncept můžeme pohlédnout trošku historicky. Vedle „klasických“ jazzových zemí (Anglie, Francie) se v Evropě 60. 70. let profilovala nová centra – zejména Skandinávie. A právě tam se objevily náznaky využití domácích folklorních tradic jakožto určitého ozvláštňujícího momentu ve vývoji hudební řeči jazzu. Samozřejmě, jazz se vůbec rodil z folkloru, ale byl to folklor afroamerický, a jen příležitostně se objevovaly snahy amerického jazzu nechat se inspirovat folklorem jiným, především tedy folklorem hispánské provenience (připomeňme si tzv. afrokubánský jazz a hlavně slavné dvojalbum Milese Davise z konce 50. let, Sketches of Spain). Náznaky toho, že i čeští jazzmani začínali hledat něco podobného, se objevily už v 60. letech u ansámblu Junior trio. V plné síle se náklonnost k domácímu folkloru ovšem projevila až u další nebo vlastně „přesdalší“ jazzové generace, která byla a je doposud reprezentovaná zejména Viklickým. A rozhodně není náhodou, že tento český jazz¬man pochází z folklorně mnohem živější oblasti, než jsou samotné Čechy, totiž z Moravy, z Olomouce. A k charakteru lidové hudby sám lapidárně řekl: „Zkrátka Češi pijí pivo a jejich lidová hudba není harmonicky příliš zajímavá. Moraváci pijí víno a v jejich lidovkách jsou všechny ty zajímavé staré modální stupnice. V jedné písničce se někdy bez problému vyskytuje zároveň velká i malá tercie.“ Viklického debutové autorské album z roku 1977 neslo příznačně název V Holomóci městě a svou syntézou ohlasů modální koncepce amerického Wayna Shortera s modálními postupy, odvozenými ze studia moravského folkloru i artificiální hudby 20. století (zejména Janáčka), toto album vlastně předurčilo ráz takto orientovaných projevů natrvalo. Při realizaci svého konceptu měl Viklický šťastnou ruku „objevem“ cimbálistky a zpěvačky z Moravského Slovácka, Zuzany Lapčíkové. Ta je osobností i folkloristicky vzdělanou a od dob začátků spolupráce s Viklickým se sama stala hlavní nositelkou několika cenných nahrávacích a jiných projektů. Dalo se sotva tvrdit, že Lapčíková je jazzovou zpěvačkou. Vnesla však do společných projevů, jež slavily úspěch u obecenstva i kritiky nejenom doma, ale též v dalekých krajinách (USA, Mexiko, Japonsko), inspirativní folklorní čistotu, až dojemnou prostotu, a její cimbálová hra byla dobrou protiváhou Viklického moderně cítěného, robustního jazzového piana. Použil jsem minulého času, protože, jak se zdá, cenná spolupráce skončila… Viklický ovšem rozvíjí svůj crossover projekt dál a k jeho dlouholetému (trochu nedoceňovanému!) spolupracovníku, bubeníkovi Troppovi, stabilněji přistupuje Mráz a Bittová. Mráz je hudebníkem vskutku excelentním a nástroj v jeho rukou je právě tak metrorytmickou oporou jazzového elementu, jako nositelem křehké pavučinové hudební tkáně, nesoucí často znaky hudební lyriky. Bittová má k jazzu rozhodně blíž než Lapčíková (nemohu zapomenout na jeden bratislavský koncert v začátcích její kariéry, kdy jsem byl fascinován jejími dialogy – pěveckými i houslovými – s Jiřím Stivínem), více improvizuje (kombinace scatových přístupů s přístupy „herecko-vyprávěcími“ působí jako cosi samozřejmého), je expresivnější, hlasově drsnější, ale i vokálně virtuóznější. Nechci klasifikovat jednotlivé nahrávky alba, ale na mne nejvíce působí čísla 1 a 2 a pak číslo 7. Troufnout si na Janáčka a právě na Symfoniettu (Janáčka je však hodně slyšet i v dalších číslech alba!) je cosi velmi smělého až opovážlivého. Stojí za to ocitovat Viklického: „Použil jsem třetí část, poněvadž mě vždy fascinoval její smutný začátek a na něj navazující ostrý kontrast Janáčkových dramatických akordů. George si vybral melodické pizzicato, ale hráli jsme to jako jazzovou skladbu s rychlou harmonickou strukturou v trombónech – dup-tá, dup-tá. Potom na to improvizujeme. Těžko se to vysvětluje, ale já mám Janáčka v krvi, jak se říká, a doufám, že by se mu to líbilo, kdyby ještě žil, protože on na drama byl.“ Já si taky myslím, že to není sakrilegium, ale poklona a hudební zážitek…

V hudbě CD se jakoby úročí Viklického dosavadní počiny, zkušenosti, něco se opakuje (repertoár, tj. skladby-improvizační podklady, aranžérské přístupy, celkové kvartetní schema), ale ne mechanicky – inovace vnáší právě i účast Mráze a Bittové. Řekl bych, že se teď smazávají dřívější dost zřetelné předěly mezi partiemi více spočívajícími na folkloru a těmi spočívajícími na jazzu. A ještě malý dovětek k vybavení CD. Viklického crossoverová alba mají znamenité booklety. Mám na mysli text Miloše Štědroně v CD Prší déšť (1994) a patří k nim i Ramseyho text na recenzovaném CD. Působí jako živý rozhovor či fejeton a přitom je plný odborných informací, umí přiblížit specifika daného hudebního typu.

CUBE (Czech Republic) – ME¬TIER (Great Britain) MJCD2736
1. Destiny/Osud, 2. Austerlitz/Slavkov (Viklický), 3. Oh Love, Love/Ej lásko, lásko, 4. Pennyroyal/Polajka, 5. A little bird´s flown over / Přeletěl ftáček, 6. Walking from Pest/Keď som išiel z Pešti, 7. Sinfonietta, 8. Dying of Love/Láskou zhynulý, 9. Little Apple/Jablúčko, 10. In the Town of Olomouc / V Holomóci městě, 11. Fetching Water/Išlo dievča pro vodu, 12. Sweet Basil/Bazilička, 13. A Little Wreath/Věneček, 14. Gossip/Pomluva.
Moravian Gems – George Mraz (kontrabas), Iva Bittova (zpěv, housle), Emil Viklicky (klavír), Laco Tropp (bicí)
Aranžmá všech skladeb Emil Viklický (s výjimkou č. 7, kde s Viklickým spolupracoval Mráz, č. 8, na němž se podílela Bittová a Mráz, č. 9, které je opět dílem Viklického a Mráze a č. 13, kde se v aranžích sešli všichni tři – Bittová, Mráz i Viklický).
Nahráno v Praze 2007, producent Pavel Vlček, doprovodný text Doug Ramsey, obal a grafické zpracování Tomáš Tuč. Celkový čas 64:41. Zdroj Hudební rozhledy 02/ 2009 - Ivan Poledňák.