Scéna.cz 

Jan Klusák: Luna v zenitu

Jan Klusák vydal ve vydavatelství Maximum Hannig koncem roku další výběr ze své tvorby. Titul Luna v zenitu je přejat z názvu písňového cyklu na poezii Anny Achmatovové a ten z pojmenování třetí písně, která je orientálním přírodním obrázkem. Při všem půvabu necharakterizuje celek desky: v tom převládají momenty dramaticky vyhrocenější, osudovější. Skladatel tu soustředil šest děl, z nichž většina byla inspirována závažnými okolnostmi jeho vlastního života. Takový je hned vstupní III. smyčcový kvartet z roku 1975, dílo vnitřní resistence, řekl bych přímo manifestace statečnosti a věrnosti sobě samému z doby, jež byla pro Jana Klusáka nejhoršími léty persekuce totalitního režimu. Skladatelovo okolí toto poselství díla pochopilo a pozorně vnímalo. Ne náhodou autor sám i ve velmi stručném textu bukletu připomíná charakteristiku díla z úst Vladimíra Lébla těsně po premiéře – že je to Klusákův kvartet „Z mého života“. Skladba po plné třetině století, jež od jejího vzniku uplynula, neztratila nic na své působnosti. Je plná napětí, kontrastů mezi partiemi volného tempa a zápasivými vzedmutími; téměř dvacetiminutový celek v jedné větě je velkolepá jednolitá stavba, kterou pozorný posluchač sleduje bez úlevy v plném napětí od začátku do konce. Přispívá k tomu i vynikající výkon Sukova kvarteta – prvního interpreta skladby, kterou vzorně a s maximálním pochopením a zaujetím nastudovalo a hrálo právě v nejlepších letech své činnosti. Skladatel v textu svého výkladu v bukletu věnuje nejvíc místa písňovému cyklu Luna v zenitu. Vypráví tam, jak na něm a na vedoucím souboru Ars cameralis Lukáši Matouškovi chtělo programové vedení poetické vinárny Viola skladby k výročí sovětské revoluce.

A jak k tomu využil zhudebnění výběru stalinským režimem šikanované básnířky Anny Achmatovové, takže vznikla ne jeho oslava, ale obžaloba. Vybral k tomu rozhlasovou nahrávku prvních interpretů se zpěvem Zuzany Matouškové, jež už dávno není mezi námi. Ve výkladu, jehož stručnost už tak porušil, neměl skladatel místo na líčení dalších zajímavých osudů tohoto díla: jak jeho hudba, kongeniální s verši ruské básnířky, zaujala Gennadije Rožděstvenského, který se zasadil o jeho provedení a nahrávku v Rusku ještě v 80. letech. Podobným výrazem jako III. kvartet působí VII. invence pro orchestr, dokončená jen o rok dřív. Skladatel k ní nepublikoval žádný programově směrovaný výklad; u formy invence vždy spíš zdůrazňuje originalitu kompoziční struktury, jejíž postupy a pravidla si vytvořil sám. Působení hudby, blízké III. kvartetu, mne však orientuje tímto směrem. Výkon Filharmonie Brno pod Petrem Vronským je rovněž skvělý. Zvláštní niterné ladění má Klusákův písňový cyklus Tvář na verše ze stejnojmenné básnické sbírky raného Františka Halase. Básně plné otázek a zámlk konotují osamění, smutek, dávají tušit tajený nepokoj pod slupkou klidu. Písně jsou stručné a hudebně jednoduché, nesené nekomplikovanými liniemi zpěvu, zatímco klavír skutečně jen doprovází a vokální projev nekryje. Možná by dílu slušel vokální projev s menší mírou vibrata, než jaký mu dala Kateřina Kachlíková. Půvabně, trochu po způsobu Stravinského, Martinů či Iši Krejčího rozvíjejí hru s malými sekundami a vůbec něžnými diatonickými disonancemi Variace pro dvě harfy. Jejich významové spojení s povahou sedmi planet podle Ptolemaia dává skladbě kosmologické předznamenání. Tudy zřejmě souvisí dílo se skladatelovými niternými prožitky. Kdo v těchto naukách není doma, se z těchto hříček může radovat jako z půvabných hudebních obrázků, jak je skvěle přednášejí Libuše Váchalová a Ivana Pokorná. Svatební kantátu Jan Klusák psal jako dar své ženě. Zhudebnil tu chválu statečné, pracovité a svého muže milující ženy, vyjádřenou starozákonními verši v nádherném kralickém překladu. Na poselství textu mu zřejmě velmi záleželo: při celkovém oslavném ladění hudby velmi dbá na pečlivou deklamaci a srozumitelnost textu. V mužském sboru jej traktuje převážně jednohlasně. Vícehlas je tu vzácný, ale pojednaný výhradně homofonně; vokální polyfonii se zcela vyhýbá. Pražský mužský sbor zpívá svůj nepříliš obtížný part sice s nadšením, ale s nepřesnostmi v souzpěvu i intonaci. Na zpěvu a také na výkonu orchestru se pozná, že to je neusazená ještě interpretace z veřejného koncertu. Přesto je dobře, že bylo dílo do rámce tohoto CD přejato: dává celku tečku, zavane tu štěstí a radost jako něco, co by v kterékoli soubornější reprezentaci díla Jana Klusáka nemělo chybět.

MAXIMUM HANNIG 2008 HG 0049-2
Jan Klusák: Luna v zenitu (celek nazván podle druhé skladby), III. smyčcový kvartet [1], Luna v zenitu pro mezzosoprán, klarinet, violu a klavír na poezii Anny Achmatovové pro mezzosoprán, violu a klavír [2–5], VII. Invence pro orchestr [6], Tvář, čtyři písně na slova Františka Halase [7–10], Variace pro dvě harfy [11], Svatební kantáta 1979 na biblický text z knihy Přísloví [12], Sukovo kvarteto (Ivan Štraus a Vojtěch Jouza – housle, Karel Řehák viola, Jan Štros – violoncello) [1], Ars cameralis (Zuzana Matoušková – mezzosoprán, Lukáš Matoušek – klarinet, Oldřich Smola – viola, Milan Langer – klavír) [2–5], Filharmonie Brno, diriguje Petr Vronský [6], Kateřina Kachlíková – alt a František Kůda – klavír [7–10], Libuše Váchalová a Ivana Pokorná – harfa [11], Pražský mužský sbor, sbormistr Miroslav Košler, a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Vladimír Válek [12]. Nahrál Panton 1984 [1] a 1987 [6 a 11] studiově, Český rozhlas 1982 [2–5], 2004 [7–10] studiově a 1981 na koncertě ve Smetanově síni Obecního domu v Praze [12]. Data a místa nahrávek, jména hudebních ani zvukových režisérů nejsou uvedena. Celkové trvání 61:01.
Zdroj Hudební rozhledy 03/ 2009 - Jaroslav Smolka