Scéna.cz 

Pražská komorní filharmonie na CD

Tato před pěti lety nahraná, ale teprve letos distribuovaná nahrávka z edice Českého rozhlasu je věnována výhradně velkým repertoárovým dominantám. Japonsko-česká sestava interpretů by se mohla jevit na první pohled jako účelová, medailónky jednotlivých aktérů však prozrazují, že jde o konstelaci podloženou delšími zkušenostmi ze společného vystupování, která v případě japonské pianistky Rumi Itó, cellisty Michala Kaňky a houslisty Františka Novotného trvají už bezmála 20 let. Obě vybrané skladby jsou nahrány ve Dvořákově síni Rudolfina, tedy v sále, který je všemi důvěrně znám, tím víc mě překvapují určité zvukové zvláštnosti tohoto CD, zejména pokud jde o snímek Beethovenova Trojkoncertu, op. 56. Zatímco precizně hrající, vláčně frázující a co se týče poměru jednotlivých složek vzorně témbrově vyvážená Pražská komorní filharmonie se z CD ozývá v přirozeném zvuku, jak jsme na to zvyklí z koncertní síně, zní sólistické trio trochu nepřirozeně. Jak housle, tak cello a především klavír se ozývají až příliš z popředí a zejména nadmíru rozrezonovaný zvuk basových poloh klavírního partu (například v oné tvrdošíjně vygradované fortissimové partii nad předlouhou prodlevou basových sextol v klavíru) „čitelnost“ jednotlivých linek znejasňuje. Jinak ovšem tato hudba skutečně dýchá.

Jak Novotný, tak Kaňka dovedou i ve stupnicových bězích „zpívat“ a spolu s klavíristkou se roztomile s jednotlivými frázemi doslova mazlí. Zvlášť působivý okamžik přichází hned v expozici 1. věty, kde do průběhu hudby vstupuje imitační hra staccatových triol, a také další rozvíjení věty nepůsobí díky neustálé hře s agogikou ani drobet strojově. Largo se odvíjí v nádherně uceleném oblouku a se zvláštně tajemnými momenty v klavíru a z Ronda alla Polacca vyzařuje rozkoš z brilance. Na nahrávce Brahmsova Houslového koncertu je znát, že je tu angažován menší orchestr. Jeho výsledný témbr je však, stejně jako v Beethovenovi, pod Bělohlávkovým vedením ideálně vyvážený, sóla dřevěné harmonie doslova hovoří, dechové chorusy nastupují s „varhanní“ přesností a precizně hrající smyčce (všimněme si vzácně zřetelně slyšitelných přiznávek ve finální větě) mají ve všech polohách nádherně kultivovaný zvuk. Specifickým rysem tohoto snímku je volnější tempový plán, jímž se Bělohlávek vciťuje do romanticky plastického pojetí sólisty Františka Novotného. Je to trochu jiný Brahms, nestavějící v akordických rozkladech a akcentovaných frázích za každou cenu na odiv onu obvykle vnímanou efektní houslistickou dravost, zato básnivější i tajemnější, i když například Adagio chápe Novotný překvapivě cudněji, než bychom po 1. větě čekali. Co se detailnějšího pohledu týče, zaslouží si zvláštní zmínku sólistčina vlasově čistá intonace a zvuková plnost vícehmatů. Zvlášť silné okamžiky přináší kadence nebo do andělských poloh stoupající závěrečná kantilénová spirála 1. věty a jímavé, ideálně přesvědčivé vyústění Allegra giocosa. Buklet s podrobnými medailónky interpretů postrádá informace o nahraných skladbách.

RADIOSERVIS CR0399-2
Ludwig van Beethoven: Koncert C dur pro klavír, housle a violoncello, op. 56, Johannes Brahms: Koncert D dur pro housle a orchestr, op. 77
Rumi Itó – klavír, František Novotný – housle, Michal Kaňka – violoncello; Pražská komorní filharmonie, řídí Jiří Bělohlávek; Nahráno digitální záznamovou technikou ve Dvořákově síni pražského Rudolfina ve dnech 3.–4. 1. 2003 (Beethoven) a 7.–8. 11. 2002 (Brahms), hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Václav Roubal; Celkový čas 75: 13
Zdroj Hudební rozhledy 10/ 2008 - Miloš Pokora