Scéna.cz 

Requiem a Carmina burana v jednom večeru

Pro mnohé v nešťastný den – v pátek třináctého dubna - měl v Olomouci premiéru nezvyklý projekt, který spojil operní a baletní soubor Moravského divadla. Jednalo se o dvojvečer, ve kterém zazněly skladby Gabriela Faurého a Carla Orffa. Inscenační tým je pro obě části večera shodný. Režie a choreografie byla svěřena v Olomouci dobře známému Robertu Baloghovi. O výpravu se postarali Jan Dušek (výtvarník scény) a Josef Jelínek (výtvarník kostýmů).

Nejprve tedy k první části. V té zaznělo jedno z nejznámějších děl francouzského skladatele Gabriela Faurého – Requiem. Ihned po zdvižení opony jsem měl první dojem, že je Requiem situováno do černouhelného dolu. Posuďte sami: všude kouřmo, v horizontu je umístěno příslovečné světlo, uprostřed scény jsou postaveny čtyři černé stěny s chyty a kolem nich - po stranách na vyvýšeném ochoze stojí operní sbor s rozsvícenými čelovkami na hlavách upomínajících na horníky... Čelovky se však v průběhu skladby ukázaly jako nutné, jelikož část sboristů zpívala z partu! Nutno však poznamenat, že sbor zpíval klidně a vyrovnaně, čímž podtrhoval spolu se sólisty éteričnost díla. V sólových pěveckých úlohách vystoupili s úspěchem Lea Vítková a Vladislav Zápražný, kterým režisér vyhradil pouze pravý portál. Barytonista Vladislav Zápražný neztratil jako především operní pěvec ve svých měkkých sólech smysl pro duchovní hudbu. Rovněž sopranistka Lea Vítková přizpůsobila dynamiku hlasu charakteru díla. Robert Balogh přiblížil Requiem tomu, čemu se dnes říká contemporary dance – tedy soudobý tanec. Soustředil se především na efektní vytváření formací pomocí jednotlivých póz. K tomu výrazně přispívají již zmíněné stěny. V pohybové části vynikají v sólových výstupech především výborná Sylva Soldatenkova, dále pak Michal Klapetek a Jan Seitl. Příznačná je také práce se světly, několikrát je ale vizuálně rušivě stažena baterie reflektorů, která má osvítit pouze jediný skok sboru a je pak opět vytažena. Kostýmy jsou jednoduché – pouze trikoty tělové barvy.

Requiem Gabriela Faurého je skladbou se silným duchovním nábojem a vysokými morálními hodnotami. Uvádění skladeb tohoto druhu na divadle je však bohužel degraduje do kategorie pouhého doprovodu tanečníků. Potlesk publika oceňující výkony tanečníků i sólistů mezi jednotlivými jeho částmi je celkovému vyznění díla také na škodu. V Olomouci se tedy Requiem stalo pouhým efektním pozlátkem, které si však drží svým způsobem jednotnou inscenační linii.

Jakým neuvěřitelným rozdílem a protikladem je pak inscenace Orffovy Carminy burany. Dramaturgie opery i baletu sází na její celkovou známost a přitažlivost pro diváky. Na scéně je opět onen ochoz ve tvaru podkovy s natěsnanými sboristy, v horizontu pak leonardovský vpravdě Vitruviánský muž v otočném kruhu... Kostýmy by se jistě s úspěchem mohly využít po stažení inscenace např. při karnevalu v Riu. Problematickým se jeví nejen kostým Anděla (Michal Klapetek) s povadlými křídly, Ďábla (Ivo Jambor) se sytě červenými rohy a natupírovanými vlasy – jen ten čertí ocas chybí, Fortuny (Lena Iliina) laděné do zlaté, rudého (!) Slunce (Irina Popova), ale taktéž v červeném baletního sboru snad symbolizujícího šlechtu. V sólových výstupech přesně a přesvědčivě zpívali Elena Gazdíková, Jakub Kettner a Jakub Rousek. Balogh využívá „zdvojení“ pěveckých postav baletními sólisty, naopak po pěvcích naštěstí nevyžaduje větší akci.
Pohybové ztvárnění Carminy má poměrně dlouhou tradici (u nás měla nedávno premiéru např. v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem). Robert Balogh pojal Carminu buranu víceméně jednoduše popisně s tím, že se nijak neoddaluje od textů jednotlivých písní. K baletu má ale jeho choreografie poměrně daleko - výborné a dobře čitelné okamžiky (tanec Labutě – Michala Klapetka, duetu On a Ona v podání Valerije a Moniky Globa), kdy dokáže z textů těžit i komické situace ihned ubíjí „pohyby pro pohyby“ jen aby se na scéně něco pořád dělo – např. nástup dívek v části „Uf dem Anger“ ve stylu disco, jejich loučení s chlapcem odcházejícím na vojnu asi divákům nedojde (nejen díky podivnému brnění), zajímavým je také svádění ďábla i anděla dívkou, nesmyslné pohazování hlavou pánské části sboru v písni „Circa mea pectora“ podobně jako mnichů v „Ego sum abbas“, pohyby připomínající skákání přes pomyslné švihadlo atd. Škoda.
V obou částech večera se poměrně dobře uvedl operní sbor posílený o členy akademického sboru Žerotín (sbormistři Lubomíra Hellová, Pavel Koňárek). Orchestr Moravského divadla řídil dirigent Tomáš Hanák.

Co napsat závěrem? Snad jen to, že uvedení Faurého Requiem společně s Carminou buranou je dramaturgickým lapsem, který se však pravděpodobně (díky oblíbené Carmině buraně) strategicky odrazí ve zvýšené návštěvnosti divadla. V Requiem získalo divadlo stylově čistou inscenaci naopak v chaotické Carmině buraně dílo balancující vizuálně na hranici kýče. Možná by pro příště pomohlo v divadle uvést místo tanečně-vokálního mystéria třeba operu nebo balet.

Gabriel Fauré: Requiem, Carl Orff: Carmina burana. Dirigent: Tomáš Hanák, režie a choreografie: Robert Balogh, scéna: Jan Dušek, kostýmy: Josef Jelínek, sbormistři: Lubomíra Hellová, Pavel Koňárek. Premiéra 13.4.2007 Moravské divadlo Olomouc.