Scéna.cz 

Titus a Tajemství aneb O moderní režii

Národní divadlo přispělo k mozartovskému výročí kromě revivalu Dona Giovanniho v minulé sezoně také premiérou (14. 10.) jiné „pražské“ opery, a to opery seria La clemenza di Tito (Velkodušnost Titova). Nová inscenace tohoto díla je pozoruhodná především z jednoho důvodu – po mnoha letech přichází do Národního divadla opět světový inscenační tým, Ursel Herrmannová a Karl-Ernst Herrmann. Nedlouho poté byla uvedena premiéra sedmé Smetanovy opery Tajemství v režii Jiřího Nekvasila. Nová inscenace vznikla opět v koprodukci s festivalem Smetanova Litomyšl a zřejmě v rámci volného cyklu „Nekvasil inscenuje Smetanu“ (na příští rok se plánuje Hubička). Obě recenzované inscenace považuji v něčem za symptomatické – u obou moderní gesto: prázdná scéna, autorská světelná režie, herec-zpěvák odkázaný sám na sebe, ambice vypovědět něco o světě –, ale v jednom případě vzniklo vzrušující drama, ve druhém rozvleklé, málo čitelné popisování.

U Herrmannových bychom těžko hledali berličky konkrétnosti v použitých prostředcích. Pouze stroze civilní, současné kostýmy protagonistů naznačují souvislost s naším časem. Jinak pouze prázdná, bílá scéna Stavovského divadla zužující se zpředu dozadu, do jakéhosi kukátka, či lépe dalekohledu (pokud není zakryta bílou stěnou, pak se hraje na předscéně). K tomu případně jedna židle, císařský vavřín visící na hrůzostrašném háku a sem tam nějaká drobná rekvizita. Ačkoli jsem zhlédl pouze „nehvězdné“ druhé obsazení, musím konstatovat, že se režisérům povedlo donutit sólisty Národního divadla k dodržování přesného aranžmá, k pozornému herectví pečlivě dodržujícího svébytnou, křehce expresivní stylizaci. Mohlo tak být sehráno kruté politické drama o moci, jež je děsivým katalyzátorem nejskrytějších lidských vášní. Obraz rozkladu Titovy vladařské autority, jenž je vlastně obrazem rozkladu společnosti jako takové, je důmyslně dokreslen zvráceností jednajících postav a rozpadem obecně lidských hodnot. Ačkoli opera předepisuje happyend a obligátní laudatio Leopoldu II., na jehož počest byla napsána, režiséři jsou skeptičtí. Vše končí smířlivě, spiklenci velebí dobrotivého Tita na trůnu, ale vzadu se ve scéně odkrývá bílá stěna a my můžeme průhledem pozorovat lední kry plovoucí ve studeném oceánu. Co je to za zemi, v níž vládne tento idylický mocnář? Opravdu už není co zachraňovat? A není pozdě i pro nás, když se naši politici hašteří o místo na pískovišti a planeta spěje k ekologické katastrofě?

Hudebně je dílo nastudováno s obdobně expresivním viděním Alessandra de Marchi, bohužel na repríze vedené Janem Chalupeckým šlo jen těžko poznat, kolik toho orchestr z původní dirigentovy představy dodržel, protože to byl výkon hodně nesoustředěný. Naopak bravo patří velmi dobře připravenému sboru a jak jsem již konstatoval u inscenace Don Pasquale, Národní divadlo má ve sbormistru Lukáši Vasilekovi vynikající čerstvou sílu. Sexteto sólistů bylo relativně vyrovnané. Maďarská mezzosopranistka Atala Schöcková (Sesto) ale pro mne byla zklamáním, snad šlo o mírnou indispozici. Technicky i výrazově přesný výkon Kateřiny Jalovcové v roli Annia potvrdil, že byla dobrou akvizicí Národního divadla. Vitellia byla plnohodnotnou kreací, ve které se Pavla Vykopalová našla. Titulní postava byla v podání Jaroslava Březiny spíše málo odstíněná, snad chyběla také příprava před představením, na kterém působil poněkud živelně. Méně výrazný výkon podala tentokrát bohužel také Petra Nôtová (Servilia), věrohodnou kreaci patolízalského úřadníčka zato připravil mladý basista Adam Plachetka, který po partu v hříčce Čtyřnotová opera opět potvrdil, že je nadějným zpěvákem, jenž se chce a umí učit.

Inscenace Tajemství je z jiného soudku, ačkoli se zdá být ve zvolených prostředcích podobnou. Abstraktní, minimalistická scéna (zde konkrétnější – neonová světla, pokud správně fungují, zpodobňují na třech stranách Bezděz nebo – ne zcela logicky – město či ves), bez nedůležitých rekvizit. Je tak vymezen volný prostor pro hereckou akci. Jenomže to by zde musel být herec, resp. režisér, a ne statující sbor a, pokud zrovna nezpívají, postávající sólisti (dodejme, že fantaskní pohybové aranžmá Števa Capka a Mirky Eliášové bylo tentokrát velmi vydařené a scéna Kalinova snu velmi půvabná). Důvtipný Smetanův humor ale nenašel partnera, který by se k němu dokázal postavit a interpretovat jej. Konečně vzpomeňme ještě jedné kuriozity – do víceméně abstraktní, prázdné scény, tvůrci umisťují kašírovanou pec, jenom aby z ní mohl vylézt Kalina. Prostě si režisér ve svém prostém vidění jevištního díla nedokáže představit, že by tam ta pec nebyla. Je to vlastně režie, která se vnější slupkou za moderní vydává, aniž by dokázala opravdu sdělit vlastní, současnou výpověď.

Po hudební stránce je Tajemství hanebnou záležitostí. Již předehra je sotva zahraná, bez výrazu, hrubě a v celkové nesouhře. Jakoby se orchestr první scény spolehl na to, že Smetanu „umí“ a ona to bohužel není pravda. Je ale na dirigentovi (Zbyněk Müller), aby si základní věci pohlídal – jako kupříkladu to, že zpěvákům nebylo rozumět, i když se právě neztráceli v orchestrálním hřímotu. Z velmi průměrné úrovně sólistů si zaslouží vyzdvihnout především Jana Sýkorová (Panna Róza) za poctivý, scelený výkon, Vratislav Kříž, jenž se po počáteční nervozitě poněkud zkoncentroval a Tomáš Černý (Vít), který ovšem podal spíše výkon standardní a případně také Zdeněk Plech, jenž se ale v Malinovi příliš nenašel, přes pěvecké dispozice k roli.

Psáno z reprízy 26. 10. (La clemenza di Tito) a z II. premiéry 28. 10. (Tajemství).