Scéna.cz 

Proč Ivan Hrozný?

Jako první baletní premiéru letošní sezóny uvedlo Moravské divadlo v Olomouci - patrně v důsledku setrvačnosti dramaturgického plánu - Ivana Hrozného, dílo dostatečně prosycené ruským duchem, že by tato volba vzhledem k současné situaci mohlo u leckoho vzbudit lehké pozdvižení obočí.
Odhlédneme-li však od dobových kontextů, jeví se historická postava Ivana Hrozného a její dramatický osud jako velice vhodný materiál pro jakékoliv umělecké zpracován, jak je také pojal choreograf, režisér a libretista Libor Vaculík, zaměřující se ve své tvorbě s oblibou na výrazné a problematické osobnosti.

První verze baletu Ivan Hrozný vznikla v roce 2002 pro Národní divadlo v Brně, následovala inscenace pro Slovenské národní divadlo v Bratislavě v roce 2008. Pro olomoucké představení si Libor Vaculík zvolil, jak sám uvádí, „malou“ verzi.
Z historického hlediska je Ivan Hrozný (1520 – 1584) nanejvýš rozporuplnou osobností, jak vyjadřuje i jeho přízvisko. Hrozný - Groznyj znamená v ruštině nejen krutý ale také úžasný a impozantní. Na jedné straně původce mnohých prospěšných reforem, které přispěly ke stabilitě ruského státu a zakladatel carství, na druhé paranoik, obávající se o život a trestající krutě jakýkoliv i zdánlivý projev odporu. Právě tato druhá stránka převažuje v olomouckém pojetí.
Samotný nápad tanečního zpracování tématu má dlouhou historii. Během druhé světové války plánoval slavný ruský filmový režisér Sergej Ejzenštejn trilogii o Ivanu Hrozném a přizval si k hudební spolupráci neméně proslulého skladatele Sergeje Prokofjeva. Zatímco první díl filmu uvedený v roce 1945 měl ohromný úspěch, druhý byl Stalinem zakázán a třetí už nebyl vůbec natočen. Hudebního materiálu Sergeje Prokofjeva využil později dirigent Abram Stasevič, který se zúčastnil nahrávání hudby k filmu, k vytvoření vlastního oratoria a posléze předložil myšlenku na vytvoření baletu známému choreografu Juriji Grigorovičovi. Stasevič se však jeho uvedení nedočkal, záhy umírá a hudební stránky se po něm ujal skladatel Michal Čulakin. Rozšířil partituru o další Prokofjevovy skladby (např. Ruská ouvertura, Symfonie f-moll) a balet měl nakonec úspěšnou premiéru v roce 1975 ve Velkém divadle v Moskvě. V současném olomouckém provedení měl hudební úpravu na starosti Petr Malásek.

Libor Vaculík koncipuje svůj balet zejména na základě vztahů. Mohutná citová vzepětí, nenávist, přetvářka, strach, vyjádřené prostřednictvím expresivní choreografie, gesty a řečí tváře. Postavy jsou zřetelně charakterizovány a jejich jednání a osud předurčen. Nejvýrazněji přirozeně je takto pojata osobnost hlavního hrdiny, v první premiéře ve skvělém podání Auréliena Jeandota, jehož majestátní, vysoká postava v jedné poloze ovládá dění a mohutné skoky zcela zaplňují scénu. Suverén ale pociťuje uvnitř také nejistotu, obavy a kompenzuje si je nelítostným trestáním svých oponentů. (Vizualizace jeho krutosti je snad až příliš názorná). V průběhu děje je pohybově velmi věrohodně vyjádřena proměna jeho fyzické schránky, stárnutí, chátrání, psychický úpadek. Pokud je mu připsáno nějaké pozitivum, je to láska k jeho ženě Anastázii (Sawa Shiratsuki). Anastázia je světlým bodem – doslova – stále ve světlém oděvu - i symbolicky v temné skutečnosti. Vždy milující, něžná, éterická, v oblých plynulých pohybových formách jak předepisuje choreografie, její nenápadná křehkost je protikladem ke geometrické maskulinní drsnosti a tvrdosti. Milostné duety Ivana a Anastázie plné originálních zdvihaných figur jsou jistě vrcholnými momenty představení. Jako její stín, celá v černém, působí matka bojara Starického (Emily-Joy Smith), intrikánka, s předstíraným úsměvem na tváři, se srdcem plným jedu, odhodlaná jít až do krajnosti. Hlavní protagonisté jsou obklopeni bojary a lidem, jejichž pohybový projev, oděvy a účesy jsou mnohdy až zbytečně naturalistickým znázorněním ruského folklóru (kostýmy Roman Šolc).
Vše probíhá na dvoustupňové scéně (Petr Hloušek), rozdělující prostředí na vyvýšené místo vyvolených s carským trůnem a přízemní svět podřízených. Konstrukce se může proměnit ve schodiště, může znázorňovat ikonostas nebo katafalk osvícený efektně svícemi, na němž odpočívá tělo Anastázie. Nechybí světelné efekty, světla a stíny dodávající potřebnou pochmurnost.

Inscenace se nese ve svižném tempu, dokáže si udržet divákovu pozornost a Vaculíkova choreografie ji činí dostatečně srozumitelnou i bez podrobného pročítání obsahu.
Moravské divadlo v Olomouci si tedy může připsat na konto další zdařilou baletní inscenaci i přes možné námitky vůči volbě…

www.moravskedivadlo.cz