Scéna.cz 

Dvořákova Vanda na naší první scéně

Ke stému výročí úmrtí Antonína Dvořáka zařadilo Národní divadlo v Praze na repertoár jeho operu Vanda. Toto dílo se na naší první operní scénu vrátilo po dlouhých pětasedmdesáti letech (pokud ovšem nepočítáme koncertní provedení v roce 1991) ve výsostném hudebním nastudování proslulého německého dirigenta Gerda Albrechta a režii Vladimíra Darjanina. Prozatím byla uvedena pouhá čtyři představení, přičemž jedno z nich (13.5.) bylo zároveň na programu Mezinárodního hudebního festivalu Pražské Jaro 2004.
Vanda sice patří po hudební stránce k nedoceněným, v případě možné jevištní realizace ale také k patrně nejproblematičtějším Dvořákovým operám. Vinu na této skutečnosti nese především komplikované libreto - kouzelně zachycující snovou atmosféru polského dávnověku - v celkovém pohledu však víceméně rezignující na dramatický spád děje a rovněž na detailní psychologickou kresbu jednotlivých postav. Ve spojení s Dvořákovou krásnou hudbou se z příběhu stává alespoň jakási kouzelná pohádka, akcentující především již zmíněnou snovou atmosféru polské (slovanské) mytologie.

Tu se snažil zachytit rovněž Vladimír Darjanin ve své v mnoha ohledech náznakové koncepci, kterou místy vedl jakoby v intencích wilsonovské jevištní poetiky. Celkově pojal Vandu jako velkolepý sen odehrávající se v bájném bezčasí, umocněný pestrými kostýmy L´udmily Várossové a scénografií Daniela Dvořáka. Režisér pozoruhodně vyřešil závěr každého jednání, kdy seskupil členy pěveckého sboru kolem hlavních postav příběhu do jakéhosi „živého obrazu“. Tento postup lze chápat jako jakési částečné, podle mého názoru sympatické, navázaní (možná v rovině scénického citátu) na inscenační tendence, které byly běžně užívány v době vzniku díla (druhá polovina 19. století).

V titulní roli o premiéře i ostatních reprízách zazářila ruská sopranista Olga Romanko. Pro roli Vandy má všechny předpoklady – impozantní zjev, schopnost uvolněného hereckého projevu a především nádherný (ve všech rejstřících vyrovnaný) dramatický soprán. Jako Vandina sestra Božena se představila slovenská mezzosopranistka Jolana Fogašová. Osobně si myslím, že tato velmi půvabná umělkyně není především po pěvecké stránce příliš vhodnou představitelkou této role. Na výkonu Valentina Prolata (Slavoj) byla znát únava, o čtvrtém představení se navíc místy potýkal s přesnou intonací. V roli Rodericha se s velkým úspěchem představil Ivan Kusnjer. Roman Janál trefně vystihl krásnou kantilénou i odpovídajícími gesty postavu pěvce Lumíra. Yvona Škvárová byla po pěvecké i herecké stránce spolehlivou představitelkou čarodějnice Homeny. V představení se velmi dobře prezentoval celý pěvecký sbor (sbormistr Pavel Vaněk) a rovněž balet (choreografie Pavel Ďumbala).

Vanda se tedy vrátila na scénu Národního divadla. Ačkoliv se jednalo o návrat v pouhých čtyřech představeních, mnohé příznivce Dvořákova operního díla tato inscenace určitě potěšila. Operní soubor ND se s tímto nastudováním v červnu tohoto roku pohostinsky představí ještě ve vídeňském Goldenen Saal des Musikvereines.