Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Igor Ardašev: Vztah k hudbě jednotlivých autorů se v čase velmi proměňuje…

autor: archiv

Se světovou klavírní tvorbou se setkají posluchači v Dvořákově síni Rudolfina, kde se v sobotu 14. dubna 2018 od 19:30 h uskuteční recitál Igora Ardaševa, který vystoupí spolu s orchestrem FOK. Pozoruhodné je, že se v rámci tohoto koncertu budou moci posluchači ponořit zejména do české hudby… Při rozhovoru jsme se ptali na koncertní přípravu. Jak se vyvíjí vztah interpreta ke skladatelovi.

V loňském roce jste oslavil životní jubileum, dodatečně gratulujeme. Jak se získané zkušenosti projevují v případě příprav na koncerty, můžete v tomto ohledu polevit?
Přiznám se, že životní jubileum nijak moc neřeším, je to pro mne spíše připomenutí, že život je krátký a ubíhá hodně rychle. Přípravu na koncerty mám stále stejnou, spíše s roky přibývá pocitu zodpovědnosti, nebo lépe řečeno ubývá odvahy. Když mi bylo dvacet, brával jsem záskoky v takové časové tísni, v jaké bych si to dnes netroufl.

Zkušený klavírní virtuos a vlastně každý muzikant si při interpretaci děl nachází ke každému skladateli svou cestu… Platí to i ve Vašem případě?
Výrok, který uvádíte, je vlastně zcela samozřejmý. Všichni jdeme svou vlastní cestou, ať chceme nebo nechceme. I když se snažíme něco napodobit nebo převzít ze zkušeností jiných, stejně je výsledek náš. Vztah k hudbě jednotlivých autorů se v čase velmi proměňuje, tak jako se obměňují naše buňky v těle a každý den se mění naše asociace s vnímáním hudby spojené.

Na koncertě s FOK zazní Janáček, Dvořák, Schubert a Čajkovskij, jednak zazní česká tvorba a pak díla našich sousedů. Kdo z těchto skladatelů Vás oslovil nejvíc?
Nechci to lineárně uspořádávat. Hudba každého z těchto jmenovaných autorů představuje svět sám o sobě. Jde mi o to, aby mne nejvíce oslovovala ta hudba, kterou právě hraji. Není to jednoduché, ale považuji to za zásadní úkol pro práci.

Mění se Váš vztah k jejich tvorbě?
Náš vztah k hudbě se mění v závislosti na mnoha faktorech. Například za středoškolských studií jsem k hudbě Leoše Janáčka neměl téměř vůbec žádný vztah, postupně se to však začalo otáčet a dnes je to pro mne jeden z nejzajímavějších hudebních světů. Jako by poselství v té hudbě skryté neleželo na dlani, nešlo ho snadno přečíst, ale stále se odkrývalo v nových a nových podobách. Totéž vnímám u hudby Sergeje Prokofjeva, je pro mne již symbolem klasické, nikoli moderní hudby.

Interpretace hudebního díla je velká alchymie, o Vás je známo, že začínáte s notami bez nástroje… Když bych použil příměr, myslím si, že tento způsob přípravy je něco jako ponor do hloubky v bazénu a ve spojení s nástrojem je to již potápění na volném moři. Posluchači pak formou ztvárnění zvukové představy nabízíte obrazy pod hladinou a záleží, zda v nabídnutém putování dojde posluchač třeba až k nebesům. Můžete se při interpretaci až takto uvolnit, nebo jste neustále ve střehu…
Při hře na hudební nástroj jde o kombinaci jistého řízeného uvolnění a zároveň stavu, jak jej charakterizujete - bytí ve střehu. Tyto dvě složky se nevylučují, je třeba, aby byly přítomny obě. Vnímáte zpětnou vazbu mezi chováním nástroje, pozorností posluchačů a Vámi. Pokud jste zmínil fázi přípravy na hudební vystoupení bez účasti nástroje, jde o zcela individuální záležitost. Při své pedagogické práci se studenty si velmi často uvědomuji, že tento způsob studia zdaleka ne každému vyhovuje, často bývá budování zvukové představy nedílně spojeno s vlastnostmi konkrétního hudebního nástroje. Také to ovšem plně respektuji, ve smyslu výroku, že zkušenost je sice sdělitelná ale nepřenosná.

Již pátým rokem pedagogicky působíte na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Je pro Vás práce se studenty předmětem zpětné vazby pro Vaši interpretaci?
Řekl bych, že v jistém smyslu ano. Pokud hrajeme sami, řadu věcí děláme podvědomě, při práci se studenty vyvstává potřeba zdůvodňovat, proč hrajeme to či ono tak či onak. To je zdravý prvek pro vlastní interpretační práci. Často k tomu ještě přistupuje zjištění, že naše vlastní pojetí se pro druhého nehodí a je třeba studenta nechat hledat svou vlastní cestu, aniž bychom příliš brzy předkládali tu svou.

Zmínili jsme Vaši práci se studenty, pokud vím, dlouho jste odolával. Jak vyplývá z Vaší předchozí odpovědi, nelitujete svého rozhodnutí, předávat zkušenosti z interpretace dál...
Máte pravdu, dlouho jsem s pedagogickou prací váhal. Oba rodiče totiž působili jako hudební pedagogové a mohl jsem již v dětství podvědomě vnímat složitost a náročnost učitelského povolání prostřednictvím domácích diskusí. Pak přišel impuls v podobě dotazu mého kolegy, pianisty Jana Jiraského, který se mne jako vedoucí katedry na JAMU v roce 2012 zeptal, zda bych to nechtěl zkusit. Od té doby je mým úkolem vhodně rozdělit svou pozornost mezi učení a hraní, což je někdy velmi náročné. Nicméně kromě možnosti dělit se o svou interpretační praxi ve výuce mne těší též fakt, že navzdory počítačově se tvářící budoucnosti má hra na klavír v naší společnosti stále četný dorost.

Koncert v Rudolfinu s FOK bude Vás sólový, pravdou je, že se také věnujete komorní hře. Máte v tomto směru nějaký top nástroj, případně sólistu, s nímž jste již dobře naladěný?
Co se týče komorní spolupráce, jde o mnohotvárnou oblast. Například hra s houslemi či smyčcovým kvartetem vyžaduje od pianisty použití zcela jiného zvukového rejstříku než hra s žesťovým souborem.
Minulý měsíc jsem hrál s Filharmonií Brno a houslistou Františkem Novotným Komorní koncert Albana Berga pro klavír, housle a třináct žesťových nástrojů. Šlo o velmi zajímavou kombinaci a zřetelně jsem vnímal, jak mne zvukové barvy nástrojů jednotlivých spoluhráčů přímo vedly ke hledání a rozšiřování mé vlastní zvukové představy klavírního znění. Jinak subjektivně náročnější než duo mi připadá hra v triu. Důvod je ten, že musíte rozdělovat svou pozornost v hudební komunikaci mezi dva nástroje, což je psychologicky náročnější než například u klavírního kvintetu, kde spoluhrající smyčcové kvarteto vnímáte od klavíru spíš jako jednolitý celek než jako skupinu jednotlivých hráčů.

Prozradíte, jaký bude případný přídavek nebo je to vždy tajemství večera, které nějak vyplyne na povrch?
Co se týče přídavku, vždy mám v zásobě něco nachystáno, nikdy ale o přídavku předem nerozhoduji. Zdá se mi vhodnější nechat tuto věc na aktuální atmosféře a okolnostech.

Igor Ardašev reprezentuje už dlouho české pianistické umění na mezinárodím fóru. Interpretační úroveň dovoluje virtuózně disponovanému a filozoficky orientovanému pianistovi pořádat samostatné reitály, hrát čtyřručně i na dva klavíry s manželkou Renatou a spolupracovat s komorními soubory a vynikajicími světovými orchestry a dirigenty (Česká filharmonie, Pražská komorní filharmonie, Královská liverpoolská filharmonie, BBC Londýn). Je zván na renomované evropské hudební festivaly (Schleswig-Holstein,Jodoigne v Belgii,Hannover,Neapol,Pražské jaro apod.).Z jeho nahrávek připomínáme Čajkovského koncert b moll, Janáčkovu Žárlivost s Rudolfem Firkušným, Dvořákovy Slovanské tance a klavírní verzi Smetanovy Mé vlasti s manželkou Renatou, kompozice Lisztovy, Martinů, Ježkovy, Prokofjeva, Musorgského a Beethovenovy.

www.fok.cz

9.4.2018 17:04:46 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!