zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hudební rozhledy 02/18

Hudební rozhledy 02/18

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Christian Arming je jedním z nejvyhledávanějších rakouských dirigentů, který se úspěšně pohybuje nejen v oblasti tvorby symfonické, ale rovněž v žánru operním. Od sezony 2011/12 je hudebním ředitelem Filharmonie Royal de Liège, dříve byl hudebním ředitelem Nové japonské filharmonie v Tokiu. V roce 2017 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru v Hirošimě. Narodil se ve Vídni a studoval dirigentství pod Leopoldem Hagerem na Univerzitě hudebních a múzických umění ve Vídni. Jeho mentorem a velkým podporovatelem byl rovněž Seiji Ozawa, který jej představil v Bostonu a Tokiu. Ve 24 letech (roku 1996) se Arming stal šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava a o šest let později byl jmenován hudebním ředitelem divadla a symfonického orchestru v Lucernu (v letech 2002–2004). Od vystoupení s Českou filharmonií na zahajovacím koncertě festivalu Pražské jaro v květnu 2003 se Armingova kariéra stále více a více rozvíjí…

Dny Bohuslava Martinů, tentokrát věnované památce Václava Riedlbaucha, ředitele Nadace Bohuslava Martinů, tvořily dva oddělené koncerty a souvislá řada koncertů od 5. do 20. prosince. Prvním koncertem Dnů byl Prolog, který se konal ve Španělském sále Pražského hradu 19. 11. v provedení Hudby hradní stráže a policie České republiky. Dirigent Václav Blahunek představil tradiční repertoár sestavený převážně z hudby Julia Fučíka se dvěma transkripcemi z odkazu Bohuslava Martinů. Druhou akcí před samotnými slavnostmi byl Koncert laureátů Nadace Bohuslava Martinů v oborech violoncello a zpěv, který proběhl 26. 11. v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce. Tento „domovský sál“ festivalu, na kterém se podílelo jedenáct spolupořadatelů, hostil celkem jedenáct akcí z celkového počtu dvaceti koncertů, z nichž několikrát se odehrály dva v jeden den. Dalšími prostorami byly Koncertní sál Pražské konzervatoře, kostel sv. Šimona a Judy, kostel sv. Vavřince a obě síně Rudolfina...

Pucciniho poslední dokončenou operou je Triptych, nebo-li trojice jednoaktových oper Plášť, Sestra Angelika a Gianni Schicchi, která v nastudování Kirilla Petrenka rozšířila před koncem roku současný pucciniovský repertoár Bavorské státní opery. Myšlenkou zkomponovat večer krátkých a zároveň velice kontrastních oper se Puccini zabýval již v době kompozice Tosky, tedy okolo roku 1900. Jeho přítel a nakladatel jeho děl Ricordi jej od tohoto plánu zrazoval, neboť si byl vědom, jaká provozovací úskalí pak v divadelní praxi takový večer přinese. Triptych měl světovou premiéru 14. prosince 1918 v Metropolitní opeře v New Yorku, tentokrát bez přítomnosti skladatele, který se z důvodů problematického cestování po válce do New Yorku nevydal. Premiéra byla velice úspěšná, nicméně v budoucnu častěji než kompletní Triptych byly hrány jednotlivé opery v nejrůznějších kombinacích i s díly jiných skladatelů, nejčastěji pak Gianni Schicchi, jediná Pucciniho komická opera...

O Antonínu Kubálkovi se nedá říci, že by byl výrazně zapsán v povědomí současné hudbymilovné veřejnosti. Není divu, po dlouhou dobu, a to právě na vrcholu své pianistické dráhy, žil mimo svou vlast, a i když začal od roku 1990 české země znovu navštěvovat, nestačil už toto odloučení plně kompenzovat. „Byl to mimořádný a pokorný umělec, který si zasloužil, aby si ho každý pamatoval, […] svou interpretací Brahmse a Schumanna se zařadil ve světě k absolutnímu vrcholu…,“ prohlásil Brian Levine, výkonný ředitel torontské Nadace Glenna Goulda a spolumajitel vydavatelství Dorian Recordings. Sám si dodnes vybavuji, jak na mladého Antonína Kubálka vzpomínali na konci 60. let hudební režiséři Supraphonu. Právě oni mi vyprávěli, jak tehdy tento klavírista, bojující se svým zrakovým handicapem, pronesl vzácně slýchanou větu o tom, že nahrávat skladby svých současníků je jeho morální povinností. Něco takového předtím takto přímočaře ještě nikdo neprohlásil...

HUDEBNÍ ROZHLEDY 02/18

5.2.2018 19:02:41 Redakce | rubrika - Z médií