Scéna.cz 

Tomáš Františ: Jen fagot, žádné jiné čarování…

Víte, že… slovo fagot je italského původu a znamená svazek, otépka. Hráč na fagot Tomáš Františ z PKF – Prague Philharmonia, nám prozradil, že ho v hanlivé podobě nepoužívá. „Svazek – připomíná, jak nástroj vznikl,“ přiblížil a dodal: „Na začátku byla dlouhá a neovladatelná basová roura. Proto ji rozřízli a spojili dole kloubem, tím vytvořili právě onu otépku, svazek. Od toho se odvodil název nástroje. Dokonce se na něj nejdříve hrálo pomocí klaviatury a připomínal varhany.“
Tomáš Františ výrazem otépka nezapřel Moravu. Hrdě se hlásí k obci Vrbátky, nedaleko Olomouce. Odtud se dostal do Brna na konzervatoř. Pak Praha – AMU a nakonec od roku 1994 působí v PKF – Prague Philharmonia. Tím se řadí mezi zakládající členy, kterých je zhruba osmdesát procent.
Trilogie zahajovacích koncertů jubilejní sezóny je dávno za námi. „Hodně jsem se na ně těšil. Hlavně pro ten skvělý zážitek,“ potvrdil.
K tomu dále přiblížil, že všechny koncerty PKF – Prague Philharmonia, jsou skvělé. Jen prý pro samotné hráče jsou některé víc pracovní. Podle toho se těší více nebo méně. Všechno podle něj ovlivňuje koncertní místo, dirigent, sólisté… „V podstatě je to jako hra. Když je to nad rámec únosného počtu koncertů, pak se už tolik netěším. Všechno je o tvořivosti a přístupu.“

Jako zakládající člen obdržel plaketu. Zajímalo nás, zda skočil z kroje rovnou do fraku…
„Pocházím z Vrbátek, tam se kroje moc nenosily,“ prozradil. A jeho hudební začátky?
„Z hudební rodiny nejsem, i když táta hrával na harmoniku a zpíval. Dokonce na svých sedmdesátinách celou oslavu prozpíval.
Musím se přiznat, že ze začátku mého hraní jsem tvrdil, že hraju na hoboj, i když to byl fagot. Prostě jsem si to pletl. Začal jsem hrát na klavír a chtěl jsem se dostat na konzervatoř nebo se profesionálně věnovat hudbě. Padl sice návrh, abych hrál na trubku, ale zrovna se na LŠU uvolnil fagot. To už se o mě staral pan učitel Arnold Prokop. Byl skvělý. Hodně nás naučil.
V osmdesátých letech to byla doba, kdy se musely plnit limity přijetí kluků na vojenské střední školy. Měl jsem být dokonce odvedený do Roudnice. Tehdy se vzbouřila rodina. Zvítězila konzervatoř. Přešel jsem tedy do Brna k panu profesoru Jiřímu Nykodýmovi. Fagot už mi zůstal.“

V kavárně nám akorát donesli kávu. Venku padá sníh. Nechávám běžet diktafon. Tomáš Františ odpovídá s nadhledem. Vůbec byste do něj neřekli, že je to nějaký „frakoun“. Debatujeme o tom, jak se přijímá takové pokárání od dirigenta… Čemu se vlastně u fagotu říká strojek… Dá se na fagot hrát třeba vleže? Vezměme to postupně.

Došlo u Vás k nějakému generačnímu posunu, např. máte větší zodpovědnost ke hraní?
Mám rodinu, tak už na mejdany není čas. Tehdy samozřejmě patřily ke studentskému životu, a k muzikantskému obzvlášť… Dneska, pokud je nějaké setkání po koncertě, tak je to prostě důležité uvolnění od stresu.

Může se stát, že Vás někdy dirigent pokárá? Jak to přijímáte?
Výtky, to je otázka pro dirigenta. Je to jeho zodpovědnost, jeho práce. Z pozice hráče nemůžu vědět, zda hraju dokonale v souvislosti se souhrou s ostatními nástroji. To mi musí říct dirigent. Je to jeho usměrnění, jeho pracovní část. Zodpovědnost za celek.

Lze hrát na fagot vleže?
To se moc nedá. Přeci jen je to velký nástroj.

Mohou nastat při koncertě situace, že to neudýcháte?
Některá místa jsou na dechovou výdrž náročná. Důležité je, jaký v tu chvíli máte strojek a fyzičku.

Hrajete na vlastní nástroj?
Mám ho trvale zapůjčený. Mohu na něj cvičit i doma, ale většinou si práci domů nenosím… Moje děti mě viděly před dvěma týdny snad poprvé hrát na fagot. Koukaly, co to vlastně dělám. Líbilo se jim to, dokonce i tančily.
V tomto ohledu je důležité mít zázemí, to PKF hledá. tzv. ladírny, kde máte skříňku, kam nástroj uschováte. K tomu jsou potřeba další věci, celá řada příslušenství k výrobě strojků. A pak tam také cvičíte.

Čemu říkáte strojek?
Mají ho hobojisté i fagotisté. Klarinetisté mají zase plátek. Je to vlastně nejdůležitější část nástroje, kde vytváříte zvuk. Když si představíte foukačku z pampelišky, na stejném principu funguje strojek. Dáte tam na sebe dva plátky, chvěním vytváříte zvuk, který se kultivuje v nástroji.

Jak probíhá údržba?
Podobně jako u hoboje. Musím se o něj starat sám.
Občas mu dám do futrálu nějaké noty a řeknu mu, ať to nacvičí. (Smích.)

Máte nějaký rituál před koncertem?
Moc ne. Jediný rituál je kontrola strojku a nástroje, aby všechno fungovalo. K tomu klasické rozehrání. Žádné jiné čarování.

Než nastane koncert, tedy vypukne čas „Č“. Jak to prožíváte?
Jak kdy. Napětí prožíváme asi všichni. Je to samozřejmě individuální.

Může se poznat, zda je dirigent „načuřený“, tedy nemá náladu?
Pěkné slovo to „načuřený“. Je vidět, že jste odborník, „slovotepec“. Dirigent může mít trému, stejně jako muzikanti i sólisté. Jsou koncerty těžké a velmi důležité, např. na festivalech. Pak je napětí znát. Dobrý dirigent přijde a dokáže to napětí sejmout. Je to psychologie. Velkou roli v tom hraje talent a osobnost člověka, který předstupuje před orchestr.

Je lepší hrát s kmenovým dirigentem, tak, jak je to v PKF?
Šéfdirigent je podstatná úloha v jakémkoli orchestru. Každé těleso má něco svého, svůj zvuk, interpretaci, svůj pohled a názor na nějaké interpretační věci. To všechno udržuje a prohlubuje šéfdirigent. Většinu vytvářejí samotní hráči, ale šéfdirigent by měl v nich toto všechno pěstovat.

Co nahrávání CD?
V podstatě je to pohoda, protože tam se dá všechno opravit. Samozřejmě jsou nahrávky, které se dělají live, a to mohou být třeba televizní přenosy. Tady může být již zmíněné napětí vyšší. Musím zaklepat, to co jsme dělali v PKF, dopadlo vždy dobře.

A filmová hudba…
Také na ní někdy dochází. Jedná se o projekty, kdy se scházíme jako muzikanti. Většinou se extrémně nezkouší. Většinou jsou to věci, které odpovídají běžnému provozu. Přijdete do studia a kolikrát ani nevíte, o jaký film se jedná. Dostanete složenou hudbu a hrajete. V podstatě příjemná práce.

MgA. Tomáš Františ
V letech 1989-1995 navštěvoval fagotovou třídu prof. Jiřího Nykodýma na brněnské konzervatoři. Od roku 1996 do 2001 byl studentem profesorů Jiřího Seidla a Františka Hermana na pražské AMU.
V roce 1993 se stává 1. fagotistou Filharmonie Brno. O rok později odchází do Pražské komorní filharmonie (PKF) pod taktovku Jiřího Bělohlávka.V současné době je svobodným umělcem. Na soutěži konzervatoří v roce 1994 získal 1. cenu. O několik měsíců později si svůj úspěch zopakoval na soutěži v Chomutově.
Je účastníkem soutěží CIEM v Ženevě 1995 a Pražského jara (1996, 2002 získal druhé místo). Věnuje se též sólové hře. Vystupuje nejen u nás, ale i v zahraničí (např. Jordánsko, Španělsko). Pedagogicky působí na pražské konzervatoři.
S fagotovým kvartetem Fagotti Brunenses získal 2. cenu na Mezinárodní soutěži fagotových souborů v Postupimi v roce 1995.

V České republice premiéroval fagotové koncerty francouzských autorů André Joliveta (1999), Jeana Françaixe (2000) i českých skladatelů Zdeňka Lukáše (2000) a Martina Hyblera (2008). Sólově vystupuje s významnými domácími orchestry, jako jsou např. Pražská komorní filharmonie, Brněnská filharmonie, Pardubická komorní filharmonie, Plzeňská filharmonie a dalšími. Je zakládajícím členem souboru Prague Modern a zakladatelem Mezinárodního hudebního festivalu Haná.

V letech 2003–2007 vyučoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Je pravidelně zván na letní hudební akademii Prag – Wien – Budapest v rakouském Semmeringu. Od roku 2007 působí na Pražské konzervatoři. V roce 2013 se stal členem České filharmonie.