Scéna.cz 

Baletní klenot Spící krasavice v původní Petipově choreografii

Vrcholné dílo klasického baletu SPÍCÍ KRASAVICE patří dlouhodobě do repertoárových stálic Královské opery v Londýně. A není divu. Baletní féerie je uhrančivá právě dokonalým souzněním Čajkovského hudby a výsostné choreografie nesmrtelné baletní ikony Maria Petipy, do níž jeho následovníci zasahují jen výjimečně. A když už, tak s citlivými tvůrčími doplňky a vždy s přiznanou úctou k Mistrovi. To je i případ jevištní produkce, jejíž přímý přenos uvidí diváci 19. března 2014 jednak v pražském Biu Oko, jednak ve čtyřech mimopražských kinech: ve Scale v Brně, uherskohradišťské Hvězdě, kopřivnickém Pulsu a Centru Panorama ve Varnsdorfu. Jiskřivá Sarah Lamb zde exceluje jako princezna Aurora.

Ústřední roli spící krásky neboli princezny Aurory ztvární primabalerína Královského baletu Sarah Lamb. Modrooké plavovlásce ostrých, symetrických, velmi útlých rysů a vybroušených tanečních schopností padne uhrančivá pohádková role dokonale. V uměleckém přerodu z dětské princezničky do mladé ženy čelící čarodějnému prokletí Sarah Lamb exceluje, a to doslova. Technicky náročné finesy role dokazují, co Sarah tehdy opětovně vyneslo na vrchol londýnské první scény po nešťastném zdravotním incidentu v roce 2008, kdy si na zkoušce při kolizi zlomila čtyři kosti a na 9 měsíců musela dát baletu vale.

„Balet je můj život. Je to mé puzení, má vášeň a já vím, že to jednou skončí,“ nechala se slyšet v jednom z rozhovorů. „Cítím, že jsem v absolutním maximu. Jakmile tento stav jednou odezní, Sarah Lamb ztratí svoji identitu,“ odpovídá zase jinde v úsměvné nadsázce na dotazy novinářů, když přemýšlí o uměleckém náporu takřka každé z posledních divadelních sezón, té právě probíhající nevyjímaje. O budoucnosti má ale jasno. „Já miluji i samotné přípravy a zkoušky, nikoli jen vlastní představení. Disciplína, píle, hodiny a hodiny cvičení, neutuchající odhodlání i při nepřízních osudu, všechny tyto cenné zkušenosti bych jednou ráda předávala dál,“ vytyčuje si bostonská rodačka cíl být baletním učitelem, až jednou podstoupí své místo primabaleríny mladším adeptkám. Při jejích schopnostech a energii to je ale stále daleko. Navzdory skutečnosti, že profesní život žádné vrcholné baletky není v obrovské konkurenci nových talentů tak pohádkový jako role, jež ztvárňuje.

Dnes nesporné arcidílo klasického baletu Spící krasavice překvapivě nemělo lehké začátky. Poprvé bylo uvedeno v Petrohradě roku 1890 a ruské publikum nebylo na Čajkovského bohatou a myšlenkově i emocionálně náročnou symfonii připraveno, stejně jako na pestrobarevnou Vsevoložského výpravu a propracovanou choreografii Maria Petipy. Stačilo však pár let, aby Spící krasavice procitla ve své plné nádheře a umělecké síle a stala se jedním z nejslavnějších baletních opusů všech dob. A právě v Královském baletu v Londýně se stala mimořádnou charakteristickou ikonou repertoáru, která zde úctyhodně žije přes více než půl století. O její fenomenální úspěch se postarala hned první poválečná jevištní realizace legendární Ninette de Valois s úchvatnou scénou Olivera Messela.
V průběhu dalších dekád se zde přes některé dílčí snahy o nové interpretace Petipovy choreografie tvůrci vrátili k původnímu originálu. A ten vykrystalizoval až k nynější uhrančivé produkci, do níž se suverénní invencí baletu 21. století zasáhl tvůrčí talent Fredericka Ashtona, Anthonyho Dowella a také Christophera Wheeldona, jehož světově proslavilo baletní nastudování Alenky v říši divů.

Spící krasavice obsahuje v prvním dějství jednu z nejslavnějších baletních scén všech dob – tzv. „Růžové adagio“. Tato baletní sekvence je natolik oblíbená, že vedle bezpočtu citací a odkazů dochází i k její parodii (jako grotesku ji ostatně použil i sám Christopher Wheeldon ve zmiňované Alence v říši divů). Zde se ovšem diváci mohou těšit na dechberoucí klasiku v nádherných dvoranách. Narozeninový královský bál se šestnáctiletou princezničkou Aurorou obklopenou nápadníky dojme i omámí. Nejinak tomu bude i v dalším a neméně slavném baletním vrcholu díla – v milostné scéně, kdy princ Florimund (jméno podle Perraultovy předlohy, v libretu Vsevoložského pojmenovaný Princ Désiré) v podání Stevna McRaeho probudí krásku z jejího kouzlem začarovaného zlého snu. Spanilá Sarah Lamb ve svém běloskvoucím a jiskřivém kostýmu a po McRaeho boku činí tuto scénu po plném právu gradačním vrcholem neochvějné lásky a křehké krásy, jak je přinášejí jen ta trvale nejvelkolepější baletní čísla.