Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Rozhovor s Janem Kodetem o chystané premiéře Human Locomotion

autor: archiv

Na Nové scéně Národního divadla vrcholí přípravy nové inscenace Laterny magiky Human Locomotion, která je inspirovaná životem a dílem průkopníka fotografie Eadwearda Muybridge. Tanečně divadelní projekt, který bude mít premiéru 6. února, vzniká pod vedením úspěšného režisérského dua SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský), kteří si vybrali tým tvůrců, s nimiž v minulosti spolupracovali. Je mezi nimi také tanečník, choreograf a pedagog Jan Kodet, který právě se SKUTRy vytvořil v minulé sezoně pro Balet Národního divadla divácky úspěšný titul Čarodějův učen. Tentokrát se však jedná o zcela jiný typ práce, který je daný prostorem, typem divadla, autorským přístupem i mnoha dalšími okolnostmi.

Jak probíhá choreografická tvorba nové inscenace? Jsou noví tanečníci, které sis vybral na konkurzu, otevření vlastní tvůrčí práci?
Vždycky jsem se s tanečníky snažil pracovat tak, aby mohli použít vlastní kreativitu. Když se tanečník podílí například na pohybové laboratoři nebo pracuje v konkrétním směru, který mu zadá tvůrčí tým, cítí se jako interpret lépe, protože dílo spoluvytváří, má pak k němu úplně jiný vztah, jde do hloubky. Jako interpreta mě to bavilo hodně, a proto tak i jako choreograf rád pracuji. Výjimkou jsou momenty, kdy je skutečně málo času nebo mám danou velkou skupinu lidí a není možnost je do tvorby víc zapojit, tehdy nezbývá než je postavit před danou choreografii. Premiéra Human Locomotion je ale od začátku plánovaná jako alternativní. Původně jsme měli v úmyslu dělat raději krátký, ale pro nás zajímavý projekt, bylo tedy hned jasné, že budeme pracovat hodně tvůrčím způsobem a že takoví musí být i naši interpreti. SKUTŘi tak pracují vždycky, ačkoli ve více divadelním směru. Sice jsme se teď dostali na délku celovečerní inscenace, ale alternativní je myslím stále.

Používáš při tvorbě choreografie často improvizaci?
Většinou pracuji tak, že tanečníkům zadám svůj pohybový materiál, třeba pohybovou frázi, kterou se naučí a pak pokračují dál, transformují pohyb do nové podoby. Pracují sice podle mého zadání, ale s vlastní invencí. Někteří dovedou z úplně jednoduchého pohybového materiálu vytvořil něco velmi poetického a kouzelného. Je ale potřeba, aby byli vedeni. Choreograf musí umět komunikovat a vysvětlit tanečníkům, co po nich chce. Je možné nechat i absolutní volnost ve smyslu „něco dělejte“, která také může zrodit něco zajímavého, ale pro mě by to pak byl příliš chaos.

Jak jsi spokojený s tanečníky?
Musím říct, že jsou hodně vnímaví. Neříkám, že byli všichni přesně tam, kde jsem je chtěl mít, ale hodně lidí je velmi tvůrčích a při věci, věřím, že jsme se i jako tým sžili. Nyní už zkoušíme společně s herci na scéně, ale dlouho jsme byli v přípravné fázi, protože jsme byli připraveni na to, že na společnou práci budeme mít jen měsíc. Rozhodli jsme se tedy, že budeme na přelomu listopadu a prosince tak tři čtyři týdny intenzivně pracovat na pohybovém materiálu, který se až v lednu začal proměňovat na konkrétní složku inscenace ve chvíli, kdy se do tvorby mohli naplno vložit režiséři. Velmi dlouho jsme tedy ze začátku také pracovali bez hudby a soustředili se skutečně jen na pohyb a jeho kvalitu.

Nebylo trochu riskantní, že se jednotlivé složky jako hudba, scénografie, projekce, choreografie dlouho formovaly samostatně?
Svým způsobem to byla nutnost, protože jsme od počátku věděli, že na společnou práci se SKUTRy dojde až v lednu. Na druhou stranu jsme počítali s projektem, který je hodně tvůrčí a abstraktní, takže víc svobody v procesu byla svým způsobem i výhoda. Něco jiného bylo, když jsme minulou sezonu dělali pro Balet ND Čarodějova učně, s velkou scénografií a velkým obsazením. Tentokrát jsme se přiblížili autorskému divadlu, proto ani nebylo předem vytvořené pevné libreto, aby nikdo nebyl omezován ničím jiným než určitými styčnými body a tématy. Myslím, že si dokážeme se SKUTRy vybrat tým spolupracovníků, kteří si důvěřují, a vědí, co mohou od sebe čekat. Bez vzájemné důvěry a zároveň zodpovědnosti by to možná nebyl lehký proces, ale máme, podle mne, výborný tým, i když jsme nepracovali od samého počátku úplně společně.

Témata nepochybně v mnoha směrech vycházejí z fotografií Eadwearda Muybridge. Jak se třeba v inscenaci choreograficky nakládá s fázováním, které je zásadním motivem všech jeho dnes tak známých prací?
Fázování nebo časování je jedním z důležitých témat, se kterým jsme pracovali od počátku. Ale fragmentace pohybu je v moderním tanci velmi obvyklá, takže v tomhle směru je těžké přijít s něčím přelomovým. Jde spíš o to, do jaké míry se nechat inspirovat konkrétním dílem Muybridge, aby divák vnímal inspiraci a cítil propojení s jeho tvorbou, ale abychom mu nic nepředkládali doslovně a popisně. Zároveň se nesmíme dostat do situace, kdy bychom pojítko ztratili a představení bylo úplně abstraktní. Jádrem inscenace je sice Muybridgeův životní příběh, jeho krátké manželství, které skončilo tím, že zastřelil milence své ženy, ale byl nakonec osvobozen, což je ovšem také životní etapa, kdy velmi intenzivně pracoval na svých vynálezech. Všechny aspekty jsou v jeho životě propojeny: práce, osobní život, jeho vize, snaha něco dokázat a být úspěšný. A jeho nezlomná vůle, která se projevila nejen v tom, jak pracoval na důkazu, že kůň v běhu má v určitém okamžiku všechna kopyta ve vzduchu, a proto také zdokonaloval technologii fotografování, ale i v tom, jak důsledně potom vykonal pomstu na milenci své manželky. Myslím, že jsme schopni odvyprávět jeho životní příběh, aniž bychom museli popisovat, spíš vést diváky pomocí obrazů, výjevů, navození atmosféry k tomu, aby se mohli napojit na emoce, které v jádru tohoto příběhu stojí.

Jak koresponduje choreografie se scénografickým řešením?
V celém projektu hraje výtvarná stránka stěžejní roli. Tím, kdo s námětem Muybridgeova života přišel, byl totiž právě autor scénografie a kostýmů Jakub Kopecký. Jeden z důvodů, proč jsme se všichni nakonec rozhodli do toho takhle narychlo jít, byl ten, že Kuba nad tématem Muybridgeova díla přemýšlel už dlouho. Jinak by asi bylo obtížnější najít k takovému námětu cestu, protože při tvorbě inscenace je potřeba mít čas, nechat nápady a myšlenky uležet, najít inspiraci a odstup. Jak jsem ale říkal, věřím, že v našem týmu funguje dobrá komunikace. Sice jsme trochu zápasili s hudbou, jejíž existenci bych byl přivítal dříve, ale co se týká choreografie, dovedeme se právě s Kubou dobře vzájemně ovlivňovat. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem pro Laternu magiku dělal před devíti lety inscenaci Argonauti, ale tohle je naprosto jiný druh tvorby. Jde o komorní projekt, který je daleko více svobodný v tom, že skutečně tvoříme podle svých představ, necháme se inspirovat nejen výtvarnou stránkou, ale i interprety.

Chystáš jako choreograf v dohledné době nějaké nové projekty?
Vracím se především po delší době k práci asistenta choreografie, ale naplno se tomu začnu věnovat až po premiéře. Jednak pracuji s Viktorem Konvalinkou, což je příjemná spolupráce, protože asistuji svému bývalému studentovi, ale hlavně tanečníkovi, který se mnou hodně pracoval, takže jsme rád, že si vyzkoušíme práci i v obrácené pozici. Viktor chystá novou choreografii pro Balet ND, která bude mít premiéru v rámci večera Česká baletní symfonie II. Na jaře bych měl ještě asistovat Liboru Vaculíkovi, který chystá balet Valmont.
Dál mě ještě čeká do konce května choreografie opery Rusalka pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Děláme ji s režisérem Jiřím Heřmanem, původně bylo v plánu přenést s menšími změnami produkci z Národního divadla, ale ukázalo se, že je potřeba vytvořit inscenaci zcela novou. Příští sezonu mě čekají další dvě opery. Dlouho jsem žádnou nedělal, takže se na ně těším, choreografovat opery mě hodně baví a spolupráce s Jiřím Heřmanem je skvělá. Kromě toho pojedu letos ještě s kolegyní Míšou Černou do Bostonu, kde si objednali nastudování choreografie D. M. J. od Petra Zusky.
Chci se ale také víc vrátit k učení. V únoru jsem pozvaný na intenzivní workshop „4th Dance Biennale Education 2014 Dresden“, na pozvání Palucca Schule. Je to takové velké setkaní vybraných studentů nejvýznamnějších tanečních škol v Evropě. Moc se na to těším, protože učení mě opravdu baví, ale i proto, že se potakám s celou řadou významných pedagogů a choreografů. Stejně tak si užívám i svůj letní workshop (ICDW Prague) v Praze, kde sice už učím jen jednu lekci denně, ale můžu se tak věnovat naplno jak studentům, tak organizaci kurzů.
Rozhovor s Janem Kodetem vedla Lucie Kocourková.

27.1.2014 16:01:42 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!