Scéna.cz 

Bajadéra – filmový přenos rozšířil řady příznivců

Bajadéru, letošní první "Balet v kině" z Velkého divadla v Moskvě, spojuje s dalším velkým klasickým dílem Labutím jezerem doba vzniku a některé dějové motivy, ale její osud je přímo opačný. Zatímco petrohradská premiéra Petipovy Bajadéry v roce 1877 byla podle dobových záznamů provázena půlhodinovým aplausem, první téměř současné představení Čajkovského Labutího jezera v Moskvě v choreografii Pražáka V. Reisingera byla po taneční stránce naprostým fiaskem. Po Petipově nové úpravě si však za nedlouho Labutí jezero prorazilo cestu na světová jeviště, kde dodnes tvoří neopomenutelnou součást jejich repertoáru. Naproti tomu se Bajadéra stala až na výjímky zcela ruskou záležitostí a Západ ji začal objevovat až v šedesátých letech 20. století. V roce 1961 to bylo v podání Kirovova lenigradského baletu v Londýně a prvního nastudování mimo Rusko se dočkala v roce 1963, kdy ji inscenoval v Londýně Rudolf Nurejev, snad symbolicky se Bajadéra v Paříži v roce 1992 stala i jeho životní derniérou. Do USA přinesla Bajadéru Natalia Makarova (1974 Tanec stínů v New Yorku a kompletní verzi v roce 1980 s American Ballet Theatre). U nás tento titul ožil v rukách Borise Bregvadzeho v roce 1974 ve Státní opeře (v hlavních rolích Marta Drottnerová a Vlastimilem Harapes). Ani dnes není Bajadéra nijak zvlášť frekventovaným titulem, například z našich divadel ji nemá v současnosti ve svém repertoáru žádné.

Libreto k původnímu baletu zhudebněnému vídeňským skladatelem (toho času pobývajícím v Rusku) Ludwigem Minkusem sepsali společně Marius Petipa a Sergej Chuděkov, prý podle pařížského představení Petipova bratra Luciena. Zdrojů bylo patrně vícero - příběh Šakuntalá nebo Taglioniho opera- balet Bůh a bajadéra na podkladě Goethovy stejnojmenné básně. Podnětem byla určitě i romantická záliba v příbězích z exotických krajů, s melodramatickým dějem a velkými city (zpravidla ve formě trojúhelníka), s éterickými ženskými postavami nebo i zájem o spiritualismus.

Po různých proměnách, které balet v Rusku prodělal v rukách Gorského, Vaganové a dalších, se v 1991 vrátil Jurij Grigorovič, k původní Petipově verzi a přenesl balet regulérním "památkářským" způsobem do současnosti - zachoval to nejlepší, doplnil nová taneční čísla místo hraných nebo pantomimy. Podobně postupovali i jeho kolegové výtvarníci v případě kostýmů (Nikolaj Sviridčikov) a scény (Valerij Firsov a Nikolaj Sharonov).

Scénický rámec je opravdu velkolepý - od naaranžovaných opon s designem kašmírových látek po interiéry a exteriéry indických paláců a chrámů, vyznačujícími se spíše nádherou a přepychem než historickou autenticitou (ta ovšem v Petipově době zajímala leda tak historiky).

Grigorovič využívá všechna tři dějství. V prvním rozehrává zápletku - milostný vztah chrámové tanečnice - bajadéry Nikie a válečníka Solora, který ohrožují další aktéři a okolnosti - žárlivý hlavní kněz, vynucený sňatek - zrada? Solora s rádžovou dcerou Gamzatti. První akt také umožňuje odlišit osobnosti i vybroušené styly obou hrdinek, soupeřících o Solorovu lásku - Nikie - téměř transparentní Světlana Zacharová, o niž máme strach, aby ji vánek neodvál, která se ale dokáže v afektu vrhnout s dýkou na svou protivnici - a poněkud "materiálnější", životnější a explozivnější Gamzatti Marie Alexandrové.

Druhé dějství - v němž se odehrává svatba Gamzatti a Solora a v němž dochází i k tragické smrti Nikie, se také nazývá dějstvím charakterních tanců. Je jich tu celá řada a blýsknou se v nich i ostatní hvězdy, které zrovna nevystupují v hlavních rolích - např. tanec s tamburínou, tanec bronzového bůžka (Denis Medvěděv) s "reliéfními" skoky, tanec manu se džbánem na hlavě a další.

Třetí jednání se k předešlému ději váže jen volně - také se sním tak nakládá a mnohdy se inscenuje samostatně. Solor zoufalý ze smrti Nikie, která přece jen byla pro něj tou pravou, hledá útěchu v opiu, v omámení se mu dostává zážitku podsvětí.

V potemnělé atmosféře světa mrtvých sestupují po šikmé spirále postavy označované oficiálně jako "stíny" -i když výstižnější by možná bylo "duše" - jsou v bílém, v baletních sukénkách tutu s průsvitnými závoji na pažích. Pohybují se za sebou, ve stejném rytmu, opakují stále stejnou figuru - arabesku, úkrok vzad s pozdvižením paží. Nekonečný průvod postupně zaplňuje plochu a 32 tanečnic formuje řady geometrického útvaru. Fascinující obraz rituálu, který může pokračovat do nekonečna, v němž je zrušen čas, popisovaný často jako čistá taneční poezií, ryzí "ballet blanc" a dalšími obdivnými epitety. "Tanec stínů" je považován také za první velký příklad tanečního symfonismu a abstraktního tance sborů.

Do tohoto snového výjevu vstupuje opět konkrétní dění. Solor mezi "dušemi" spatří Nikiu a jejich pas de deux, po němž se Solor rozhodne již se nevrátit do reality, je jedním z vrcholů nejen Bajadéry ale snad celé baletní klasiky.

Teatrálnost a okázalost moskevské Bajadéry, která se nebude natolik lišit od dob Petipových, vychází vstříc - dnes stejně jako tehdy - ruskému vkusu. Není divu, že to je stále jeden z nejoblíbenějších baletů v Rusku. Jako příklad uvážlivého a citlivého přístupu k celku uměleckého díla 19. století v jeho stylové čistotě, musí ale zapůsobit na každého, kdo uznává osvědčené umělecké hodnoty.

Zdálo by se, že balet Velkého divadla už nás se svou stereotypně dokonalou technickou úrovní - i když v poslední době nemilosrdné oko kamery odhaluje ve fungování i tak precizního mechanismu drobné nepřesnosti - nemůže ničím překvapit. Nadšené reakce diváků na Bajadéru dokazují praví opak. Díky filmovému přenosu se zcela jistě rozšíří řady příznivců Bajadéry po celé Evropě.