Scéna.cz 

Hudební rozhledy 02/ 2013

Sopranistka Kateřina Kněžíková čaruje hlasem i velkým kouzlem osobnosti. Stačí, abyste ji jedinkrát zažili na jevišti a nezapomenete, ba co víc, budete chtít poznat další její role. Nejen opera, také barokní i novodobé kantáty a oratoria jsou její doménou. Do svého repertoáru právě přidala nový part – sopránové sólo v kantátě Maryka Ilji Hurníka, kterou na jeden ze svých únorových abonentních koncertů zařadila pod taktovkou Jakuba Hrůši Česká filharmonie. Hurník pochází ze slezské Poruby a Maryku pojal jako radostnou oslavu svérázu kraje kolem Ostravy. Zhudebnil totiž lidové říkačky o křestních jménech, o lidových zvycích, o lidovém humoru. Rozezněl vtipný temperament i baladičnost kraje, veršovánky v charakteristickém nářečí, které je Kateřině Kněžíkové, rodačce z Bohumína, blízké. Jak sama říká, má v tomto případě výhodu, že se nemusí učit charakteristickou výslovnost. Je to stejné jako u cizího jazyka.

Mezinárodní hudební festival Janáček Brno 2012 holdoval svému géniu už potřetí, tentokrát v kontextu místa – genius loci. Šik skladatelů Brňanů vedl Erich Wolfgang Korngold (1897–1957) a jeho Zázrak Heliany, následovali Janáčkovi žáci – Pavel Haas (1899–1944), Vilém Petrželka (1889–1967), Josef Blatný (1891–1980), Jaroslav Kvapil (1892–1958) a Jan Kunc (1883–1976). Generaci pokračovatelů prezentoval scénicky Josef Berg (1927–1971) a Miloslav Ištvan (1928–1990), v komorní tvorbě Jan Novák (1921–1984), Alois Piňos (1925–2008), Zdeněk Pololáník (1935) a František Emmert (1940). Premiéra opery Osud Leoše Janáčka festival zahájila. Dobrá volba. Málo hraný a hodně diskutovaný titul si v edici Jiřího Zahrádky razí po stu letech od vzniku cestu světem. Osud čelil tolika překážkám k uvedení, že Janáček jej nikdy neslyšel a za první inscenaci děkujeme až Václavu Noskovi a Františku Jílkovi (Janáčkovy oslavy Brno 1958).

Agentura Nachtigall Artists cílí své aktivity co nejvýše, ještě dozníval zážitek z Jolanty Anny Netrebko a Prahou už zněl další oslnivý hlas: Tenorista Juan Diego Flórez má zde své publikum, očaroval na Pražském jaru 2009 a 6. 12. publikum Dvořákovy síně nadchl znova programem znaleckého výběru. Jeho jiskřivý hlas s cudným témbrem choralisty (ač jím možná nikdy nebyl) exceluje perfekcí, v níž není zbla pěveckých manýr. Zpěv mu plyne s pevnou grácií, s jistotou výšek, s precizně artikulovanými koloraturami, s lahodností hlasu anděla. Interpretační akcenty jsou akcenty významové, ne upoutávky na výkon. Strhává pozornost impozantním soustředěním, ne k publiku, které aplauduje každý jeho krok, soustředěním k ponoru do hudby, kterou předkládá. Nadšení vynesla hned prvá, lehce plynoucí adorace s delikátně dimenzovanými echy milostných slov a veršů v árii Ernesta Per la gloria d´adorarvi z opery Griselda Giovanni Bononciniho.

Spojené scény vídeňské patří od 60. let minulého století k hlavním muzikálovým centrům kontinentální Evropy. Na svých dvou scénách – dnes v Raimundově divadle a v Ronacheru – uvádí jak špičkové tituly světové tvorby, tak původní muzikály, které si získaly oblibu diváků po celém světě. Koncem minulého roku oslavily Spojené scény vídeňské také 25. výročí existence vlastního orchestru, k němuž organizátoři na přelomu listopadu a prosince připravili deset večerů koncertního nastudování muzikálu Fantom opery, jež mohli diváci zhlédnout na jevišti divadla Ronacher. Fenomén takzvaných koncertních nastudování muzikálů je ve světě velmi populární – ale co si pod ním vlastně představit? Orchestr samozřejmě usedne místo v obvyklém orchestřišti přímo na jevišti, navíc ve zcela jiném obsazení než při divadelní inscenaci. V případě vídeňského Fantoma šlo o dvojnásobně větší orchestr, čítající 45 hráčů, a o posílený sbor přibližně stejného počtu zpěváků. Nechybělo však ani plné obsazení sólistů.