Nederlands Dans Theater v Praze
autor: archiv
zvětšit obrázekNederlands Dans Theater se zapojil do sítě přímých tanečních přenosů již v konci minulé divadelní sezóny a v divadelním roce 2012/13 má pro diváky připraveny čtyři programy, první z nich měli šanci právě teď vidět v pražském kině Aero. Komponovaný taneční večer v divadle Lucent DansTheater v Haagu přinesl jednu světovou premiéru, dvě Kyliánova díla z počátku devadesátých let a novější skladbu místní choreografické dvojice Petra Lightfoota, uměleckého šéfa divadla a jeho umělecké partnerky španělské choreografky Sol León.
Medhi Walerski (*1979), Kyliánův žák, původně tanečník v jeho souboru, vstoupil do povědomí taneční veřejnosti jako oficiální choreograf NDT (II) titulem Mammatus. Jeho nová vize Stravinského SVĚCENÍ JARA (1913), kterou nazval Chamber Komnata a která vychází ze Stravinského hudby v úpravě Joby Talbota, je druhou choreografií pro NDT I. Inscenace je výsledkem mezinárodní koprodukce několika kulturních institucí, mimo domácích také z Norska a USA - ze Severní Karolíny a Los Angeles, kde Stravinskij během druhé světové války žil a dirigoval filharmonii.
Na počátku se objevuje muž s holí Stravinskij?, prochází se po jevišti a představuje si, jak se budou tanečníci pohybovat, co budou dělat, co bude odhaleno. Modrá světelná skvrna ukončí jeho výklady, v dálce přichází sbor. Těla tanečníků v transparentních trikotem nasvícená "bronzovým" světlem, přísvitem ohně, naznačují nahotu, ale nejsou nahá. V "minimalistickém pochodu" zaujmou konfiguraci na scéně, je to reliéf , freska z egyptských chrámů? Z řady se vydělují dvojice, zasvěcují se lásce. Světlo přechází do temné modře, nasvícené jsou jen jednotlivé části těl, bílé záblesky paží, ramen, tváří, sugesce barokního obrazu s protikladem světla a stínu je velmi silná. V některých momentech se obrazec za naprosté tmy - alespoň v dojmu filmového diváka - přeskupuje. Vše má přísný řád, není zde hledána oběť, ale skupina má určitý úkol. Walerského "Svěcení jara" se také neodehrává uprostřed jarní přírody ale v komnatě, není to živelný nespoutaný divoký rej slovanského primitivního společenství ale kultivovaný rituál zasvěcenců jakési prastaré civilizace, v pravém slova smyslu posvěcování, které bylo naplněno.
Podle následujících choreografií Jiřího Kyliána se zdá, že zatím žáci ještě nepřerostli učitele. Abstraktní skladby Sweet Dreams a Sarabande vznikly na přelomu osmdesátých a devadesátých let,v tzv. černo-bílém Kyliánově období a nesou všechny znaky jeho tvůrčích kvalit. "Sladké sny" na hudbu Antona Weberna jsou plné fantaskních freudovských vizí a symbolů, hrou s jablky " o jablko", neotřelých pohybových nápadů a humoru, vynikající práce se světlem (spolupráce s light designerem Joopem Cabootem), originálních kostýmů Joke Visser.
U Sarabande si obecenstvo na skutečnou Bachovu hudbu musí počkat. Zaopatří ji nejdříve šest barokních masek, po jejich vzestupu na nebesa, šest obyčejných mužů v bílých tričkách a tmavých kalhotách. Tlučou do země, do vlastního těla, dýchají, vzdychají, dusí se, vykřikují, škrábou do podlahy, do toho Bach v elektrofonické podobě Dicka Heuffa. Muži se evidentně chtějí něčeho zbavit, něco je tísní - nejdříve svých triček, pak kalhot (ale stále alespoň decentní trenýrky), něčeho se bojí, s něčím bojují, hrají si na hrdiny a vyvolávají svými akcemi salvy smíchu. A nakonec se dočká i ten, kdo by se mohl cítit podveden - "nemotorní" pánové bezvadně "vyseknou" ladné piruety a otočky na skutečnou Bachovu Sarabande.
Příznačně jako symbol loučení - i když původně byl avizován jiný titul - zakončila večer Labutí píseň - Swan Song - práce Sol León a Paula Lightfoota z roku 2010. Hudba Philipa Glasse byla dvojici už mnohokrát inspirací, ale v tomto případě poprvé složil skladatel Double Concerto for Volin, Cello and Orchestra přímo pro tuto skladbu. Je věnovaná rozloučení s dlouholetým členem souboru Stefanem Zeromskim, který tímto dílem opustil baletní svět. Poněkud záhadná a tajuplná choreografie, stavějící na opakujícím se hudebním motivu, dalším výrazným elementem jsou schody jako symbol vzestupů a pádů životních cest, v materiální podobě jaka dvě schodiště, která lze posunovat a přestavovat, po nichž se jde nahoru i dolů, na nichž se tančí. Kyliánovská estetika, dynamika a střídání extatického tempa s lyrickým rozvolněním se nechaly spíše tušit než vidět. Zatímco tanečnice v bílém, šedém a červeném kostýmu s odhalenými nohami jsou zřetelné, proměňují se tanečníci v černém na černém pozadí v nejasné stíny, o jejichž existenci dávají tušit jen kmitající dlaně a obličeje. Zda to byl záměr režie nebo jen nevhodně vybraný směr záběru, je otázka, každopádně bylo tentokrát publikum v divadle ve výhodě.
První představení NDT (v tomto večeru soubor NDT 1) v této sezóně určené stovkám tisíců obdivovatelů tance v celé Evropě ukázalo moderní taneční tvorbu v tom nejlepším světle (i přes některé výhrady k osvětlení s ohledem na filmovou kameru či kvalitu záběrů). Další přenos - Večer s León a Lightfootem - 20. prosince 2012, může sloužit jako inspirace pro neobvyklý vánoční dárek.
TIP!
Časopis 19 - rubriky
Časopis 19 - sekce
DIVADLO
VČD uvede derniéru hry Kdo se bojí Beatles
Pardubický soubor před rokem uvedl českou premiéru hry slovenského dramatika Viliama Klimáčka Kdo se bojí Beat celý článek
HUDBA
Hudební tipy 19. týden
Alicia Keys: Live in LA
Komorní a zároveň emocemi prodchnuté vystoupení jedné z nejosobitějších a nejorigin celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Život je dobrá věc je název výstavy v galerii Prostora
Galerie Prostora i v roce 2024 pokračuje se představováním sbírek současných výtvarných umělců. Nová výstava o celý článek