Scéna.cz 

Nekonvenční žižkovský podzim

Pražský festival s názvem Nekonvenční Žižkovský podzim Jiřího Hoška, který se letos (20. 9.-16. 11) konal už popáté, dostal nepochybně do vínku velmi pevné zdraví. Zdá se, že své už tak pestré teritorium dokonce ještě rozšířil. Kromě akcí hudebních opět zahrnul aktivity herecké, literární a výtvarné a opět se dokázal inspirovat celou řadou přitažlivých témat, které daná lokalita nabízí. Jen namátkou. Dvakrát si nádherným způsobem připomenul Jaroslava Seiferta, v Památníku na Vítkově nechal u pří-le-žitosti státního svátku rozeznít varhany, v žižkovské Betlémské kapli oživil husitské a literátské kancionály, do katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje situoval chorály pravoslavné, pozval si mezi sebe slavné krajany Zuzanu Růžičkovou, Viktora Kalabise a Josefa Chuchra a na žižkovské věži nechal znít české a fran-couzské šansony.

Navštívil jsem pouze jediný koncert této rozkošatělé regionální přehlídky – recitál violoncellisty Jiřího Hoška s klavíristkou Boženou Kronychovou v Atriu (31. 10), věnovaný jubilujícímu violoncellistovi Josefu Chuchrovi. I ten-to jediný večer, mimochodem sledovaný přeplněným sálem (opozdilci museli stát), však stačil ukázat, čím je žižkovský festival typický a přitažlivý. Především šlo o důvěrně proteplenou atmosféru večera. Tu dovedl jeho hlavní aktér vykouzlit nejen řadou roztomilých průp-ovídek (přílišnou délku programu omlouval např. slovy, že za „málo peněz se nám musí dostat hodně muziky), ale také trefnými poznámkami přímo na dřeň hrané hudby. Za druhé šlo o spe-cificky vypointovanou dramaturgii. Zatímco první půli dominovala velká repertoárová čísla (Locatelli, Beethoven), postupovala druhá půle večera od introvertně vážné polohy Slukovy sonáty přes elektrizujícího Martinů, šprýmařského Davida Poppera, jehož líbivá a dovádivá dua pro dvě violoncella (ze Suity op. 16) si Hošek zahrál se svou dcerou Dominikou, až k roz-koš-ně transformovanému „violoncellovému“ swingu v podobě Slukova „In Memory of Jaroslav Ježek“ pro dvě violoncella, klavír, kontrabas a bicí z roku 1988. To už bylo na malém pódiu opravdu plno, v Slukově kompoziční poctě Ježkovi se totiž na něm u bicích nástrojů objevila další z Hoš-kových dcer a kontrabasu se chopil Jiří Hošek senior. Interpretační výkony večera byly umocněny přirozeně spon-tánním kontaktem aktérů s po-slu-cha-či, který je pro Atrium tak typický, i když zdale-ka ne vše vyznělo právě ideálně přesvědčivě a čistě. Například Adagio z Lo-calettiho virtuózní Sonáty D dur, která Hoškovi zněla v krajních větách mistrovsky, bych si dovedl v daných akustických poměrech představit v méně zatěžkaném cantabile. V Beethovenově slavné Sonátě A dur mě violoncellista fascinoval tím, jak ideálně se dovedl vcítit do rozverně rytmizovaného Scherza a kra-tič-kého přechodového Adagia. Jako celek mu však ve spolupráci s Boženou Kronychovou nejlépe vyzněly obě skladby druhé půle programu. Ve velenáročně rytmizovaném pásmu Martinů 2. violoncellové sonáty a jeho cantabilních návalech byl Hošek doslova ve svém živlu, podobně jako ve Slukově mnohem prostší, jímavě rozezpívané violoncellové sonátě z roku 1956. Navíc jsem přesvědčen, že posledně jmenovanou skladbu, kterou si svého času oblíbil sám Pablo Casals, připomenul právem – mnozí cellisté, toužící po vděčném repertoárovém číslu soudobé violoncellové hudby, v něm určitě naleznou to, co hledají.