zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Koncert bez orchestru - TimINg

Koncert bez orchestru - TimINg

autor: Pavel Hejný  

zvětšit obrázek

Premiéra nové projektu – koncertu orchestru Berg zaměřeného na interpretaci soudobé hudby zarámovaného vystoupením 8 členů taneční skupiny DekkaDancers - se odehrála právě v těchto dnech na Nové scéně.

Jako ústřední motiv táhnoucí se představením je stanovena hra s časem a jeho zmaterializovaným symbolem metronomem. Na jevišti Nové scény se úderem osmé zdvihá drátěná konstrukce a 100 metronomů zapůjčených od nejrůznějších majitelů, nyní uvolněných z drátěných smyček, se pouští do odbíjení tempa. Začíná Poéme symphonique pro 100 metronomů od György Ligetiho (1923 – 2006), skladba (zde ve zkrácené verzi 10 minut, originál 23 minut) založená na zvuku metronomů natažených v různých tempech, která vyvolala při své premiéře v roce 1962 velký skandál, jehož důvody dnes už obecenstvo těžko chápe.
Nad podiem pro hudebníky je nainstalováno osm obrazovek, osm „očí“, jimiž nahlížíme do zázemí Nové scény. Osm malých místností - šaten – mohly by představovat i osm otevřených oken, dveří do duší osmi interpretů, kteří se v místnostech převlékají, rozcvičují, kouří, opouští je a znovu se vrací. Obrazovky jsou poměrně malé a ačkoliv nelze přesně rozeznat všechny detaily, vidíme interprety převážně v poklidu, podobně jako se nese zvuk metronomů.
Metronomy se postupně zastavují a na jeviště se vkrádají postavy v černém s obličeji zahalenými černými chlupatými maskami s průzory pro oči a ústa, připomínající jakýsi starodávný rituál. Přinášejí si hudební nástroje a sedátka, kterými zakrývají metronomy. Přichází také dirigent (Petr Vrábel) a aniž by se podíval do obecenstva, dává pokyn hudebníkům. Rozeznívá se 12 smyčců - Ligetiho skladba Ramification pro smyčcový orchestr z roku 1969. Zároveň se rozbíhá dění na obrazovkách – tanečníci a tanečnice vycházejí ze svých komůrek a plíží se, běží, prchají, kráčejí, převalují, prodírají se po chodbách divadla. Ženou a tísní je jejich vzpomínky, traumata z dětství, přání a touhy.
Zdržují se ve virtuálním světě i během další skladby, v níž klarinetista (Irvin Venyš) již bez masky rozehrává bravurně Koncert pro klarinet a orchestr od Aarona Coplanda (1900 – 1990). Černobílé dění v projekci se mění v surrealistické výjevy, jejichž hrdiny jsou tančící. Ti se následně objevují na scéně, aby barevné vize, sny – na dně bazénu povlává hokejový dres, zmoklý obličej nevěsty, ruce přes tvář malého dítěte, hlava lamy, medúzy – „vyložili“. Prostor teď patří jim.
Orchestr se přeskupuje, přichází zpěvačka (Barbora Sojková) a začíná poslední skladba - Dances - pro soprán a komorní orchestr nizozemského současného skladatele Louise Andriessena (*1939).
Scéna oživuje tancem. Každý z tančících se vyrovnává sám se sebou, drásá a vyrvává ze sebe zlé, osvobozuje se. Těla se ztáčí křečovitě kolem osy, stoupají ve spirálách od plochy vzhůru a zpět jako by se do povrchu zavrtávaly, hledají těžiště, „hovoří“ pažemi až do konečků prstů. Pod strhanými různobarevnými trikoty se ukazuje stejný černý základ. Skupinu sjednocují opakované společné sekvence a rukama vyklepávaný rytmus metronomu. Přesto je kontakt minimální, každý jako různě natažené metronomy má svůj vlastní příběh, své vlastní tempo. Tanečníci pracují těžce až do úmoru – a možná až příliš dlouho – náboj a originalita hrozí oslabovat do stereotypu. Hudební skladba končí, všichni pomalu postupně opouští scénu. Mizí orchestr i zpěvačka a na pódiu zůstává opuštěný dirigent, který si nevšiml, že nemá koho řídit, když hudba stále zní. Nakonec i on pochopí a vzdává se.
Projekt TimINng je velmi originální způsobem prezentace současné hudby a tance na vysoké interpretační úrovni podpořené i výtvarným řešením (Antonín Šilar)). I když výraznějším prvkem je zde hudba, je smysluplně zakomponován tanec reálný i v projekci (Pavel Hejný- možná by postačila jen černobílá verze).
S průhledy do niter, s nimiž pracují všichni současní tvůrci, nakládají autoři (režie a libreto Petra Tejnorová, choreografie Tomáš Rychetský, Viktor Konvalinka, oba i v roli interpretů) bez drsnosti a syrovosti (často až patologické), přesto dostatečně věrohodně.
Představení vyžaduje velkou soustředěnost – sledovat hudbu, zpěv, projekci i reálný tanec a nakonec celou vizuální složku nedovoluje chvíle nepozornosti. Není to však unavující, deptající zahlcení zbytečnými efekty. Naopak, vše je zde uměřené, skýtající velice občerstvující zážitek - bohužel jen po tři večery v této sezóně.

17.5.2011 02:05:53 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel České republiky

Časopis 18 - sekce

HUDBA

Anna K. představila svoje Údolí včel

Anna K. ve Fóru Karlín

Dlouholetá populární stálice na české hudební scéně, zpěvačka Anna K., po šesti letech opět vystoupila a to 25 celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Fotografie Miloše Budíka v Praze

Vila Tugendhat ve fotografii Miloše Budíka

Muzeum města Prahy navazuje na výstavu Muzea města Brna Miloš Budík – Jsem fotograf, a představí hlavním celý článek

další články...