Scéna.cz 

Spící krasavice

Letos v lednu uběhlo 120 let od prvního uvedení baletu Petra Iljiče Čajkovského Spící krasavice na námět pohádky známé u nás jako Šípková Růženka. Premiéra v Mariinském divadle v Sankt Petěrburku v roce 1890 v choreografii Maria Petipy se odehrávala v době, kdy baletní škola carského Ruska dosáhla svého vrcholu. Sláva baletu se brzy šířila po světových scénách a představení se uvádělo mnohokrát i u nás. Současná inscenace Spící krasavice ve Státní opeře v Praze, pro niž byl přizván renomovaný choreograf maďarského původu Youri Vámos, je šestou v pořadí, první se odehrála už v roce 1950 v tehdejším Smetanově divadle.

Youri Vámos si získal jméno svými moderními úpravami klasických baletů a pražské obecenstvo si např. oblíbilo jeho verzi Čajkovského Louskáčka. Vámos vyměnil ve své koncepci Spící krasavice, zrealizované poprvé před deseti lety v Düsseldorfu, pohádkový příběh pro děti za drama rodiny posledního ruského cara Mikuláše II. neboť se domníval, že se v osudu Romanovců se nacházejí styčné body s původním příběhem.

Hlavní hrdinkou - Spící krasavicí - je zde nejmladší carova dcera Anastásie (podtitul baletu také zní „poslední dcera cara“), kolem jejíž osoby se rozvinula ve dvacátých letech minulého století neuvěřitelná zápletka.

Anastásie Nikolajevna Romanovová se narodila 18. června v roce 1901 jako čtvrté dítě (starší sestry Olga, Taťána a Marie a mladší bratr carevič Alexej) cara Mikuláše II. a jeho manželky Anny Fjodorovny. V roce 1917 car v důsledku revoluce car abdikoval a s celou rodinou byl internován mimo Petrohrad. V létě roku 1918 pak byli všichni členové rodiny z rozkazu bolševiků v Jekatěrinburgu (dnešní Sverdlovsk) zastřeleni a vhozeni do společného hrobu.

V roce 1923 převezli na psychiatrickou kliniku v Berlíně po pokusu o sebevraždu jakousi Anna Anderson, která o sobě prohlašovala, že je nejmladší carovou dcerou Anastásií, která jako jediná přežila masakr a kterou měli zachránit českoslovenští legionáři. Velmi se Anastásii podobala a ve svých výpovědích uváděla podrobnosti, které mohla znát jen skutečná princezna. Podivné ovšem bylo, že neuměla rusky. Někteří ji pokládali za Anastásii, druzí včetně pozůstalé rodiny Romanovců za podvodnici. Domnělá Anastásie se začala domáhat svého uznání i pomocí soudů a soudní pře se táhly až do roku 1970, kdy soud rozhodl, že smrt skutečné Anastásie se nepodařilo prokázat. Naše Anastásie nakonec odcestovala do USA, kde v roce 1984 umřela. Další zmatek do situace vneslo nalezení hromadného hrobu carské rodiny v roce 1991, v němž chyběly pozůstatky jedné dcery a careviče. Vše se vyjasnilo až objevem dalšího hrobu v roce 2007, kde se nacházely částečně spálené kostry hocha ve věku kolem 13 let - pravděpodobně careviče a dívky asi osmnáctileté - Anastásie. Genetické výzkumy DNA potvrdily příbuznost s carskou rodinou a definitivně tak rozřešily osud nejmladší carovy dcery.

Ve Vámosově hlavní postavě, v níž se prolínají osobnosti obou žen – skutečné princezny Anastásie a její dvojnice Anny Anderson, jde spíše o hledání identity než o dešifrování historického problému.

Děj se pohybuje v časových smyčkách - v lineární historické realitě, prostřihované vzpomínkami, kde bránou k jinému časovému rozměru je poničený obraz milovaného otce, cara Mikuláše II.

Dění otevírá fotografie carské rodiny s prázdnou figurou na místě princezny a v prvním obraze je také naznačen jejich neblahý osud.

Ve vzpomínkách na dětství se Anna – Anastásie vrací na carský dvůr. Při oslavě narozenin malé princezny historické postavy splývají s hrdiny pohádkového příběhu o Šípkové Růžence. Na scéně se střídají výpravné (a občas ne zcela precizní sbory) s partiemi sester, se sóly dvořanů a komickými výstupy kočky a kocoura. Výstup s malým nemocným carevičem, kterého léčí neblaze proslulý Rasputin, nás však uvádí zpět ke skutečnosti. Z původního baletu Spící krasavice je využita také oslava v Růžové zahradě, kde se setkáváme už s dospělou princeznou v krásném lyrickém duetu s neznámým mužem v černém – nepozvanou sudičkou?, která jí i celému království přisoudila zlý osud - a současně princem – zachráncem.

Vamosův vklad se nejobsáhleji projevuje ve scénách na berlínské ulici, kdy okolnosti doženou Annu- Anastásii k pokusu o sebevraždu skokem z mostu do Sprévy. Její záchrana je podána v pohybově velmi působivém duetu s neznámým v černém. Obrazovým klíčem si Anna – Anastásie odemyká opět minulost a prožívá společně se svou rodinou šťastný pohádkový konec. Celý dvůr oslavuje s velkou pompou její zásnuby s neznámým - princem zachráncem. Opakovaně jsou zde sbory v honosných kostýmech, sóla se skoky a piruetami nebo duety pohádkových modrých ptáků.

Krásné vzpomínky a představy nemohou trvat věčně, osud hlavní hrdinky se v reálném čase naplnil Anna - Anastásie zestárla a umírá. V tomto okamžiku se obě časové linie sjednocují a na oponě se symbolicky objevuje fotografie carské rodiny tak jako na počátku ale v prázdném obrysu Anastázie se vynořuje její podoba.

V představení si diváci užijí klasického tance v obsáhlých partiích z původní Petipovy choreografie i Vámosova originálního pohybového vyjádření ve skvělém podání ústřední dvojice Anny- Anastásie -Andrey Kramešové (v alternaci s Rebeccou King) a Neznámého - Filipa Veverky (v alternaci s A. Afanassievem), členů Švédského královského baletu a hostujících členů baletu Státní opery. Scénické uspořádání Michaela Scotta, v němž kontrastují pohádkové scény se zámeckou architekturou a bohatou barevností kostýmů dvořanstva s temnými odstíny obrazů reality, společně s Čajkovského hudbou v provedení orchestru Státní opery pod vedením dirigenta Petra Šnajdra dotvářejí podobu inscenace, kterou jistě uvítají dospělí i děti.