Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Eva Režnarová: Čelit životním situacím s nadhledem, humorem a vtipem

autor: archiv

Poprvé si Eva Režnarová vyzkoušela, jaké je to hrát na otevřené scéně, a to jako paní Brouzdalová – jedna z protagonistek Shakespearových Veselých paniček windsorských na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu. Před jedním z představení jsme se sešly, abychom popovídaly nejen o nejnovější roli...

Hrajete poprvé na Hradě...
Je to úžasné tím, že Jiří Menzel má dar dát dohromady partu, která je hrozně fajn. Při takové práci by mohla nastat ponorková nemoc, ale to se tady nestává. Pro mě bylo navíc fajn, že jsem se potkala s lidmi, se kterými jsem ještě nehrála jako Bolek Polívka či Simona Stašová.
Simona je naprosto úžasná nejen jako herečka, ale je i skvělý člověk. Partneřit s ní je pro mě zázrak. S Bolkem Polívkou mám zase pocit, že se mně nemůže na scéně nic stát. Je to výborný improvizátor a noblesní člověk. A spolu s Menzlem jsem, jak se říká, v dobré líhni.

Vy režiséra Menzela znáte z Vinohrad...
My jsme nastupovali ve stejné době - v roce 1994, dělala jsem s ním slavného BROUKA V HLAVĚ, potom KRÁLE JANA. Pro mě hrozně dobře, když někoho znám a vím, co po mně chce. Jiří je člověk s nadhledem a optimistickým pohledem na život. Byl skvěle připravený a měl svou přesnou představu, co a jak. A hodně jsme si o našich figurách povídali. Měly by to být ženské, které dokážou čelit životním situacím s nadhledem, humorem a vtipem. Podstatné je, že své manžely milují. Když se stane, že obě dostanou od Falstaffa úplně stejný dopis, kvitují jeho drzost a udělají si z něj legraci. Mít takový nadhled v životě, kde máme spoustu starostí, je někdy těžké, ale na scéně to naštěstí jde. Každá role člověku něco přináší – něco dobrého i něco špatného. Ale tady byla taková atmosféra, že jsme vlastně pořád měli dobrou náladu. Schopnost brát věci s humorem se nám hodila i při zkoušení – vzhledem k šibeničnímu termínu to byla jediná záchrana. Někdy se zkoušelo i do půl třetí do rána!

Při premiéře pršelo téměř nepřetržitě. Jak takovou situaci jako herci berete?
Mně to vůbec nevadí, to spíše divákům. Jednou pršelo tak silně, že jsme váhali, zda vůbec hrát – ale diváci trpělivě seděli a vytleskávali nás, takže jsme nakonec začali hrát navzdory počasí. Hrát v dešti je zvláštní, má to svoji atmosféru, náladu. A tady venku vstupují do hry i další zvuky – slyšíte, jak jede sanitka nebo letí letadlo. Myslím, že to představení bude mít tím větší půvab, čím více bude repríz. Na premiéře se poprvé setkáte s diváky, poprvé vnímáte jejich reakce, které jsou někdy překvapivé. Je třeba udržet s nimi kontakt, protože jejich reakce dokážou hodně povzbudit.

Nevadí vám déšť na hlasivky?
Naopak, vlhkost je pro hlasivky požehnání. Jinak bychom ten nápor nevydrželi.

Jak jsem se dočetla, pocházíte z rodiny právníka a zdravotní sestry. Takže žádný předek od divadla?
Dědeček byl ochotník a moje maminka, kdyby nebyla zdravotní sestra, byla by skvělá herečka. Já jsem začínala recitací. V pubertě jsem se rozhodovala mezi medicínou a divadlem. A ještě ve chvíli, kdy jsem byla přijata na DAMU a začala studovat, jsem občas měla pochybnosti, jestli by ta medicína nebyla lepší.

Nikdy jste nelitovala, že jste nakonec zvolila divadlo?
Ne, myslím, že ne. Samozřejmě, někdy jste nahoře a někdy dole, pšenice nekvete vždycky. Ale nejrůznějšími úskalími člověk zraje. A já mám divadlo stále ráda, baví mě, mám práci jako koníčka. Teď navíc učím na Konzervatoři a s mladými lidmi mě to hodně baví, některé věci jsem si uvědomila právě přes ně.

Pocházíte z Ostravy, ale první angažmá jste získala v Olomouci?
Ještě na škole jsme měla jít do Národního, ale pak jsem dostala nabídku do Olomouce a přijala. Tehdy to bylo takové, že lidi chtěli především zůstat v Praze, ale já nikdy nelitovala svého rozhodnutí. Pak jsem hrála ve Státním divadle v Ostravě a tzv. na oblasti jsme zůstala deset let. V Ostravě navíc byla spousta možností – televize, rozhlas. Měla jsem v té době dostatek příležitostí, takže jsem se vůbec necítila jako na oblasti.

Prý máte na kontě kolem stovky rolí. Na které role z té doby vzpomínáte?
Odehrála jsem toho strašně moc, a člověk hodně zapomíná. Nedávno jsem dělala pořádek v komoře a narazila jsem na bednu, do které si házím programy. Tak jsem si k ní sedla, probírala to a byla jsem překvapená, co jsem všechno absolvovala a dnes už zapomněla. Bylo to do roka třeba deset premiér, a z toho šest velkých rolí. Třeba DÁMA NENÍ K PÁLENÍ, GAZDINA ROBA, POPRASK NA LAGUNĚ... Ta doba byla pro mě hodně inspirativní.

Na Vinohradech jste už patnáct let – což je dost velký kus života. Já si vzpomínám na SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA, které jste hráli ve zkušebně.
To byla krásná věc, hráli jsme to potom i na velké scéně. Bylo to představení, které žilo dobou, bylo aktuální, každý si v něm našel své. Hráli jsme to dost dlouho, a každý z nás prožíval v životě dobré i zlé, a tak se do hry dostalo různé podhoubí.
První věci, které jsem na Vinohradech dělala, byl DŮM ČTYŘ LETOR a SMUTEK SLUŠÍ ELEKTŘE. Na Lavinii jsem vlastně byla angažována. Byla to velmi náročná tříhodinové věc, takže jsme to hráli jen rok. Ale například BROUKA V HLAVĚ hrajeme dodnes a stále si to užíváme. Má už 260 repríz a přiznám se, že si pro jistotu vždycky před představením znovu přečtu text. Při tolika reprízách hrozí, že by to mohlo být jako kolovrátek. Snažíme se stále hledat nějaká vylepšení a vyvarovat se rutiny.

Máte ráda spíše psychicky náročné nebo naopak komediální role?
Hrát pořád komedie, to nejde. Mně nejvíc sedí, když je to vyrovnané, promíchané. Baví mě, když si můžu vyzkoušet co nejvíce různých žánrů. Je to takový ventil.

Dnes hrajete střídavě na velké scéně Vinohrad a v malém Strašnickém divadle. Dáváte něčemu přednost?
Je to podobné jako s těmi žánry. Já jsem dřív chtěla hrát jen na velkém divadle, ale dnes člověk inklinuje i k něčemu jinému. Věci ve Strašnicích jsou hodně stavěny na improvizaci, zkoušíme třeba půl roku. Při představení jsou pak diváci hodně blízko, je to najednou větší kontakt – což je sice náročné, ale svým způsobem vzrušující.

Učíte na Konzervatoři. Hrajete ve Strašnickém divadle se svými studenty?
Ano, je to trochu paradoxní situace, ale musím říct, že je spokojenost na obou stranách. Jsou bezprostřední, tvůrčí a mě to hodně baví. Máme kamarádský vztah.

Zdá se, že na rozdíl od mnohých pedagogů herectví máte na nejmladší hereckou generaci hodně pozitivní pohled.
Já jim hrozně fandím – jsou otevřenější než jsme bývali my, mnozí z nich jsou osobností. Učím už druhý ročník a stále mě to baví. Připadají mi dost všestranní, a když mají pocit, že to hraní má smysl, dokážou se hodně nadchnout Můžu říct, že mi mnohokrát pomohli, i když to vůbec netušili.

V čem vás diváci mohou vidět v příští sezóně?
Na Vinohradech ve hrách JISTĚ PANE MINISTŘE, MUMRAJ, FIGAROVA SVATBA, IDEÁLNÍ MANŽEL, VOJCEK, ve Strašnickém divadle v inscenacích KOSMICKÁ SNÍDANĚ, POPCORN, OIDIPUS, CÉSAR.

Máte dceru. Bude také herečkou?
Dceři je 19 let, rozhodla se pro studium Škvoreckého gymnasia, i když výborně hraje na klavír. Výborně zpívá a tancuje, ale mám pocit, že spíše tíhne k novinařině a filmu. Uvidíme, jak se nakonec rozhodne.

Na divadle vám štěstí docela přeje, máte velmi různorodé role. Jak je to s filmem a televizí?
Já jsem hodně točila v Ostravě. Pak jsem se objevila v pár věcech - BAKALÁŘI, ŽIVOT NA ZÁMKU, NA LAVICI OBŽALOVANÝCH JUSTICE. Pak byla pauza, a v poslední době jsme si zahrála v Ordinaci nebo v připravovaném seriálu VYPRÁVĚJ. A jen tak pro zajímavost – ve filmu STŮJ NEBO SE NETREFÍM hrál mého manžela Jaromír Dulava, stejně jako tady v Paničkách.

V dabingu si váš hlas asi nejvíc lidí zapamatovalo z BRUTÁLNÍ NIKITY, kde jste dabovala Madeline. Myslím, že jste herečce Albertě Watsonové podobná i fyzicky.
Ano, říkají mi to. A navíc se prý narodila v březnu stejně jako já. Ta práce byla zvláštní. Já jsem tomu seriálu napřed moc nerozuměla, je to pěkná tvrďárna, ale pak jsem mu přišla na chuť.

Máte kromě divadla nějaké další zájmy?
Já žiju hlavně divadlem, a taky školou. Jinak mám ráda vážnou hudbu. Prostřednictvím dcery, která se zabývá hudbou, jsem poznala spoustu zajímavých lidí. Ve volném čase – a doufám, že si letos o prázdninách vyšetřím aspoň týden – ráda jezdím na Valašsko, na Horní Bečvu. Jezdíme tam už třicet let a je tam moc krásně.

To můžu potvrdit. Já tam jezdím od malička. Tak vám přeju, aby se vám dobře hrálo a abyste si v Beskydech odpočinula. A doufám, že vám ani na Hradě ani o dovolené nebude pršet!

Eva Režnarová
se narodila roku 1961 v Ostravě. Po absolutoriu herectví na DAMU získala angažmá v Divadle O. Stibora v Olomouci (1984-87), další léta strávila ve Státním divadle Ostrava (1987-94) a od roku 1994 je v angažmá v Divadle na Vinohradech. Zároveň hraje ve Strašnickém divadle a učí na pražské Konzervatoři. Věnuje se též dabingu, příležitostně se objevuje ve filmu a seriálech. Má 19-letou dceru Terezu.

13.7.2009 09:07:23 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama