Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Lenka Janíková: Pohled divákovi do očí mě hodně láká

autor: archiv divadla

Herečka Lenka Janíková vstoupila v Městském divadle Brno do páté sezóny. Na první roli ve zdejším angažmá ráda vzpomíná. Zlotru – zlou skřetici v pohádkovém muzikálu Zahrada divů si opravdu užívala. „Vyřádila jsem se hlavně pohybově. První roli v angažmá člověk nezapomene. Na jedné straně velká očekávání, na druhé straně nejistota a odpovědnost. Zkoušeli jsme s panem ředitelem Mošou, nijak mě nepotápěl, fandil nám. Když cítíte oporu, tak se ty záporné pocity lehce překonají. Pan ředitel je k hercům naštěstí vstřícný, protože není nic horšího než zablokovaný herec na jevišti.“

Jaké byly vaše herecké začátky? Vystudovala jste JAMU, obor muzikálové herectví. V brně působí herečka a režisérka Jana Janěková, nedošlo k záměně jmen?
Když jsem se hlásila na JAMU a pan děkan V. Cejpek nás při prezenci postupně jmenoval, tak došlo na Lenku Janěkovou. Když jsem ho pak opravila, tak hned dodal, že si určitě všichni oddechli, že jim u přijímaček nebude konkurovat nějaká protekce...

Dostala jste angažmá hned po škole?
V podstatě jsem v Městském divadle Brno hostovala od druhého ročníku. Jako absolventi muzikálového herectví máme dveře v tomto divadle otevřené. Dělá se zde hodně výpravných muzikálů s velkým obsazením. A já jsem ráda, že tady k tomu můžeme hrát i v činohře.

Šla jste na konkurz s klidným srdcem?
Angažmá mi bylo nabídnuté bez konkurzu, na základě výsledků určité práce. Prostě jsem tu měla už hodně odpracováno, takže to byl takový přirozený vývoj. Z ročníku jsme šly do angažmá hned čtyři.

Vedle hostování v MDB v době studií jste také hostovala v Mahenově divadle v inscenacích Sny svatojánských nocí a Ithaka. Kromě toho hostujete v Divadle U stolu. Máte tedy zkušenosti z různě velkých scén...
Musím se přiznat, že malé scény mám ráda už od školy. Na druhou stranu mi vyhovuje konfrontace mezi hraním na velkém jevišti i v intimních věcech.
Po škole jsem začínala s takovými komorními inscenaqcemi – např. Modrovous – Naděje žen v režii Pavla Baďury. To jsme začali zkoušet ve sklepní scéně na Provázku, pak jsme s tímto představením v roce 2005 získali cenu MAX. Tu hru dosud hrajeme a musím říci, že jsem se na ní hodně naučila, protože tam ztvárňuju celkem šest různých ženských postav. Práce na malém prostoru je úplně o něčem jiném, hodně intimní, soustředěná, obohacující.

Jak zvládáte bezprostřední blízkost diváků?
Ze začátku mě to hodně rozhazovalo. Teď si to už vychutnávám. Na velké scéně mi vadí, že divák je daleko a nevidím na něj. Pak si tak trochu hrajete sám pro sebe, přímá konfronatce chybí. Kdežto v divadle U stolu se podívám a vidím hned, jak moc diváka hra zajímá. Pohled divákovi do očí mě hodně láká. Je to takový zvláštní a příjemný adrenalin. Divák je v podstatě v pasti – sedí tam a nemůže nic.

Na jaře letošního roku jste se souborem DIVO4 nastudovali inscenaci Frída, která se hraje CEDu (Centrum experimentálního divadla).
Velmi příjemná kolektivní práce. Hraji tam několik postav – Smrt, Sestru a další. Hrajeme to jen ve čtyřech. Bylo to hravé zkoušení. Mám ráda, když se při zkoušení vyřádím. Oceňuji, když mám možnost do inscenování zasahovat, přinášet nápady, ovlivňovat průběh zkoušení. To mě pak ta práce hodně baví.
V současné době hostuji v Divadle U stolu v inscenaci Zapomenuté světlo podle Jakuba Demla, kde hraji umírající selku a celou hru proležím na scéně v posteli. Zkoušení s s Janem Mazákem, Ladislavem Lakomým a Petrou Bučkovou bylo velmi příjemné.

Setkání s panem Lakomým je určitě par excelence...
Pořád ho pozoruju, jak hraje. Krásně mluví a poutavě vypráví. A ty jeho historky... Je to opravdu Pan herec.

Kdy se podle vás herec na jevišti cítí jako doma?
To nevím. Myslím, že záleží na druhu práce, s kým spolupracujete. Pokud to nefunguje, tak se tam nemusíte cítit zrovna moc dobře.

Herecké povolání umožňuje stále něco objevovat.
To je na něm to krásné, lákavé... Určitou jistotu na jevišti herec získává postupně. S každým představením je jí o trochu více. Občas si uvědomím, jak jsem dřív bývala nervózní a jak se to mění. Postupně se to překonávání stává stále jednodušším. Objevujete nové cesty, nabýváte sebejistoty. Jde to ale po malých krůčcích. Alespoň u mě.

Kolega Pardus o vás říkal, že jste hodně emotivní...
Každý herec je emotivní. Nebo by měl být. Někdy mám problém udržet emoci na uzdě. Nemyslím si ale, že bych se nechala emocemi úplně strhnout. Je třeba si uvědomit, že divadlo je jen hra, hraní si, že je to jiné v soukromém životě a jiné na jevišti. Tyto dvě oblasti musí být skutečně oddělené. Na jedné straně práce, která mě baví a dělá mi radost, a na druhé straně soukromý život. Je rozdíl emoci hrát a skutečně ji prožívat.

Máte za sebou muzikál Jánošík aneb Na skle malované, to je na velké scéně...
Jánošík je taková lidová hra se zpěvy, hudebně krásně upravená a výborně zazpívaná, ale podle mě patří spíš na menší jeviště. Když jsme zkoušeli na zkušebně, tak to pro mě fungovalo herecky o mnoho lépe. Zajímavá a přínosná je v této inscenaci souhra souboru. Všichni jsme pořád na jevišti a musíme se navzájem sledovat a vnímat, aby vše klaplo, dávat na sebe pozor. Velmi zajímavá zkušenost.

Jako herci máte jedinečnou možnost pohledu na to, jak dílo vzniká. Říkal jsem si, že by bylo zajímavé dát hercům kamerky a nasnímat to...
To máte pravdu. Divák vidí pouze hotovou inscenaci z druhé strany. O to, co tomu předchází, přijde. Ale jen on může posoudit, jak se nám zadařilo. Příprava hry je na nás, ale odezva našeho snažení je na něm.

Jak prožíváte čekání v šále, ne pod propadlem?
Jak kdy, záleží, co zrovna hrajeme a jak moc je třeba se koncentrovat. Někdy dávám hlavně pozor, aby mě nepřejel vůz s kulisou nebo nesrazili kolegové. Někdy je to až nebezpečné. Vzpomínám si na zážitek, když jsem byla ještě na škole a hrála ve Snu noci svatojánských v Mahenově činohře v režii Martina Čičváka. Během představení se nahoře uvolnil jeden šroub u tahů a spadl těsně vedle mě na jeviště. To ve mně byla malá dušička. Kdyby mě z té výšky trefil...

V souvislosti s vaším věkem a délkou praxe by mě zajímalo, jestli si divadlo vychutnáváte?
Více než dřív, ale myslím, že se to stále bude někam posunovat. Po dvaceti letech u divadla určitě budu mít jiné pocity. Vidím to na svých starších kolezích, jak zkoušejí s mnohem větším klidem, mají větší rozhled a jistotu. Každý věk má ale své.

Máte před sebou kulatiny.
Ano a těším se, že s přítelem založíme rodinu... Aby pak bylo komu ukazovat fotky, jaká jsem byla v mládí na jevišti... :)

Lenka Janíková
Narodila se 23.4. 1979. Po studiu na JAMU (obor muzikálové herectví), je členkou Městského divadla Brno, pohostinsky hrála nebo hraje v Mahenově divadle, v Divadle U stolu či v Polárce. Zahrála si mj. v inscenacích Máj, Slaměný klobouk, Poprask na laguně, V jámě lvové, Charleyova teta, Ferdinande kd´Este?, Kdyby tisíc klarinetů, Markéta Lazarová, My Fair Lady (ze Zelňáku), Jesus Christ Superstar, Deník krále, Zahrada divů, Romance pro křídlovku. Nejnověji hraje v muzikálu Peklo a zkouší Večer tříkrálový.

20.10.2008 18:10:59 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!