Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jaroslav Dušek: Líbí se mi představa, že mě budou lidé brát jako blázna...

autor: archiv

Herec Jaroslav Dušek získal velkou popularitu především ve filmech Jan Hřebejka. Divadelní fanoušci jej ovšem znali už dávno předtím z jeho improvizačních večerů. V posledních letech se Dušek hodně změnil. Jeho prezentace toltécké filozofie (pořady Čtyři dohody, Čtyři polohy a jedna Vesna, Svět Toltéků v pražském divadle na Lávce) má nadšený okruh příznivců. Na druhé straně se najde mnoho lidí, kteří si s jeho novou podobou nevědí rady...

Pro mnohé diváky, kteří vás znají z filmů, je vaše dnešní podoba překvapivá. Změnil jste se tak moc?
Hodně lidí, se kterými se teď setkávám, říká, že jsou strašně rádi, že jsem jiný, než si mysleli. Zařadili si mě totiž právě podle filmů, ve kterých jsem hrál v různém slova smyslu kreatury. Já jsem rezignoval na to, abych si budovat image. Na takové věci jsem příliš pomalý a tupý, a asi bych nedokázal mít ty různé poradce, kteří by mi radili, co mám dělat. Takže raději vypadám ošuntěle a tak nějak nepřípadně, než abych běžel na špici módní vlny. Protože mně vždycky tyhle věci přijdou legrační a nemůžu se s nimi ztotožňovat. Z toho důvodu jsem smířený s tím, že pro tu konfekční většinu budu vypadat jako pitomec nebo podivín. Ale to je jedno – protože v životě zjistíte, že si o vás stejně každý myslí, to co chce. Mnohdy mě potěší reakce, které bych neočekával, i v divadle. Lidé se někdy smějí na místech, kde bych to nepředpokládal, a naopak jindy je ticho tam, kde bývá bouřlivá reakce. Ale právě ta různorodost reakcí je zajímavá a můžu říci, že už mě nic nepřekvapí.

Lidé si nejsou jisti, jestli si náhodou neděláte tak trochu legraci...
Mně se vlastně líbí ta představa, že mě lidé budou brát jako blázna, šaška. Protože způsob, jakým funguje tahle postava třeba v Shakespearových hrách, je mi sympatická. Díky tomu si můžu říkat co chci a nepotřebuje nikoho přesvědčovat, aby přemýšlel stejně jako já. To, že mě lidi mohou považovat za blázna, pramení z toho, že věci, které říkám, jim připadají nepraktické, když to poměřují s tím, co považují za normální. Vím, že to co povídám, nebude znít jako berná mince pro dav, pro většinu. Už jsem se dávno smířil s tím, že ať to myslím vážně nebo ne, část lidí si vždycky bude myslet, že je to legrace. Stejně tak já, když pozoruji třeba některé naše politiky či činitele, mívám pocit, že je to legrace či parodie.

Pořad, který je v divadle Lávka neustále beznadějně vyprodaný – Čtyři dohody – je právě o předpojatosti, o našem egu.
Já myslím, že základ je to ego odhalit. Představte si, že v celé bytosti existuje taková základní trojice, bytostné já, falešné já a emoční tělo. Tahle trojice hráčů hraje mezi sebou takovou zvláštní hru, ego s emočním tělem pracuje takovým tím zvláštním způsobem, že chtějí zpracovat a zablokovat bytostné já, volí na to různé techniky. Když objevujete ty techniky, tak to začne být spíše zábavné než složité, ale díky tomu zjistíte, že ego je neuvěřitelně rychlý, bleskurychlý element, který se vám snaží imputovat nějaké myšlenky. Ego ovládá spoustu kejklí, jimiž vám vkládá myšlenky, a emoční tělo, to je reakce, něco se vkládá do těla a vy okamžitě reagujete, buď se rozčilujeme, jsme podráždění, a děje se to jakoby samo. Neuvědomujeme si, že fungování našeho těla je úžasná souhra různých elementů, a díky tomu, že něco za nás dýchá, jí, mluví a udržuje nás naživu, vám umožňuje mudrovat o tom, že se vám třeba žije špatně, že ten život je na nic nebo že ty lidi jsou blbci. V okamžiku, kdy svému egu dovolíte, aby vás oddělilo od celku, budete mít pocit nadřazenosti, výjimečnosti, začnete mít problémy. Je pravda, že jsme sice jiný fyzický druh než třeba květiny, ale jsme součástí procesů, které se odehrávají ve společném poli – vdechnete vzduch, který teď vydechla kytka, a zase vydechneme, a vdechne ho kytka. Jsou tu vzájemné vazby, vztahy. A to je základ toltéckého pohledu na život, že uvidíte souhru, uvidíte soulad, uvidíte ohromnou spolupráci miliard elementů, které spolupracují. Ale lidský paradox je v tom, že vy díky téhle neskutečné souhře klidně můžete bát naštvaný nebo nespokojený člověk a nudit se uprostřed fantastické souhry energií, kterou nedovede ani věda rozklíčovat, protože se jeví jako čím dál tím větší záhada a tajemství.

Vykládáte to, jako by ego byl nějaký vetřelec...
Ano, je to nějaká zvláštní přidaná hodnota, kterou jako lidi máme narozdíl od květin a zvířat.
A je zajímavé, když se podíváte na kinematografii, zjistíte, že mnohé filmy jsou postaveny na zbožštění ega a emočního těla. O tom je většina příběhů, i když to vlastně není popsané. Vypadá to jako život a zpětně sugeruje lidem, aby se udržovali v té pasti. Při sledování příběhu na plátně nebo v televizi si řeknou – Aha, takhle se žije, lidi jsou žárliví, rozčilují se, rozejdou se, pak se zase sejdou. Emoční drama vyživuje novodobé příběhy. Když se ale podíváme třeba na antické drama, zjistíme, že to není jeho motorem. V příběhu Oidipus vzplane, zabije někoho, ale v základě nejde o ty emoce. Jde o tu touhu poznat pravdu. I když netuší, že centrem té pravdy je on sám. Je to denaturizované chórem a je to stylizovaný příběh, který se nemá podobat životu. My jsme ale v zajetí rafinovaného naturalismu, stali jsme se jeho otroky.

A co třeba seriály?
To už není zbožnění ega, ale zbožnění pokleslosti, kdy se z pokleslosti stane norma a z řešení banalit a blbostí se stane hlavní téma. To vás pak udržuje v takovém zoufalém životě, který je vlastně na nic, protože je to opravdu prázdné, vyčerpávající a plné problémů.

Jak z takového života ven?
Je potřeba pěstovat a udržovat vědomí celku a tím můžete dosáhnout toho, že se ego stane vaším spolupracovníkem, spojencem. V momentě, kdy využíváte jeho směřování ke změně, k touze něco udělat, můžete využít té energie k určitému posunu sebe sama. Proto hodně tradic zdůrazňuje, že nejhorším problémem je lpění na věcech, funkcích atd. Pak se může stát, jako nedávno jednomu politikovi, že po odchodu z veřejné funkce nabudete zničujícího dojmu, že jste opět ničím. Že podobně jako on svoji vlastní hodnotu zapomenete. Ale v momentě, kdy pochopíte, že jste unikát, neopakovatelná bytost, najednou přestanete mít tu nekonečnou touhu soutěžit, poměřovat se, někoho porazit v konkursu nebo ve výběrovém řízení. Začnete chápat hru na virtuální svět. Začnete se od toho vnitřně vzdalovat, a najednou začnete zjišťovat, že to opravdu nedává smysl. Že je to taková zvláštní past, a my vynakládáme energii úplně zbytečně, běháme jako veverka v bubnu – úžasně rychle, pádíme, ale zvenku je vidět, že je to pohyb na místě a nikam nevede. Ve chvíli, kdy vylezete z bubnu, vám přestane vadit, že jdete pomalu, přestane vám vadit, že všichni neobdivují, co děláte. Můžete se více rozhlížet, můžete si to začít užívat, začne se vám to třeba líbit. Takový postup může být určitým učebním programem, hromnou možností, ale lidé to spíše vnímají jako úděl nebo utrpení, a pak se samozřejmě z toho nikdo neraduje, protože si připadá jako pitomec. A pokud se někdo raduje, vypadá v očích mnoha spících lidí jako blázen, cvok nebo avanturista, který blábolí blbosti, protože z nějakých důvodů nechápe ty opravdové starosti těch spáčů...

Na divadelní scéně jste začínal improvizacemi s Vizitou. Pak přišel boom filmů, které vás proslavily. Zdá se, že v poslední době jste se vrátil k tomu, co vás opravdu baví...
Mezi tyhle věci patří pořady, které dělám v divadle Lávka – Čtyři dohody, Svět Toltéků a také Racek Jonathan Livingstone.

V posledním jmenovaném projektu jste režisérem...
Je to pro mě velmi zajímavá zkušenost. Jde o převedení této knihy do znakového jazyka, ty dívky, které mě přizvaly ke spolupráci, si to samy přeložily do znakového jazyka a já jsem se vlastně ocitl v roli člověka, který jen přihlíží a žasne.

Posluchači vás také mohou slyšet v rozhlase v pořadu Duše K. Co to je?
Jednou za měsíc je to takový padesátiminutový rozhovor s nějakým vědcem nebo badatelem. Už dlouho jsem chtěl mít podobný pořad, ale bylo mi říkáno, že bych měl mít spíš nějaký zábavný pořad. Na to jsem argumentoval, že pro určitý typ lidí je zábavné poslouchat někoho, kdo mluví zajímavě o zajímavých věcech.

Je to ale tzv. menšinový žánr...
Já jsem dlouho zápasil s jejich předsudkem, že jsem humorista,jak se dnes říká – bavič, a díky tomu po mně chtěli zábavu. Nestál jsem o to dělat pořad, kam se zvou celebrity všeobecně známé a všudypřítomné, takže to co říkají je pro mě naprosto nezábavné. Dnes jsme sice zahrnováni spoustou časopisů, pořadů, ale omílají se dokola stále stejné povrchní informace. I když nějaký chytrák tvrdí, že to lidi zajímá, a že nechtějí vědět více, nemusí to být vždycky pravda.

Na to vám mnozí budou argumentovat, že lidé chtějí slyšet banality.
To jsou taková obecná tvrzení. Samozřejmě, že existují skupiny lidí, kteří jen tak přežívají, víceméně se vzpruží nějakou drogou, nějakým alkoholem, načechrají tu nudu všedního dne, ale existuje velké množství lidí, kteří jdou jinudy. Přibývá jich, vytvářejí různé komunity, společenství. Když prolistujete internet, vidíte velkou rozmanitost, a to i u témat, kde máte pocit, že nebudou nikoho zajímat. Vedle lidí, kteří jedou ve starém modelu – život je těžkej, je to blbý, je smrádek,ale aspoň je teploučko, a nějak to překlepem tu paralelně existují zcela odlišné civilizace těch, kteří se tolik neohlížejí na osobní výhody, ale zajímají se o celek, kteří pracují na sobě, prokoukli tu hru.

V případě, že člověk vyznává nějakou alternativní teorii, je považován svým okolím za blázna.
Člověk je tím, co vidí. Protože v podstatě se pohybujeme v různých frekvencích, lidi co žijí ve strachu, žijí v nižší potemnělejší frekvenci, když se z toho strachu povznesete, nastavíte si jinou optiku, najednou začnete potkávat lidi, kteří uvažují podobně jako vy. Ocitnete se na stejné planetě, ale v jiné frekvenční zóně. Jak říká Richard Bach v Rackovi Livingstonovi: Peklo a nebe nejsou žádné místa, ale frekvence, ve kterých se odehrává život. A vy můžete žít buďto v pekle, nebo se posouvat směrem do nebe. V momentě, kdy přijmete život jako učební prostor, kde každý zážitek, který k vám přichází, má ohromnou hodnotu sám o sobě, přestanete hodnotit dobré a špatné zážitky, a pochopíte, že vše, co se stalo, mělo se stát. Najednou vás to začne bavit, a tím máte lepší náladu a tou náladou přitahujete lidi stejně naladěné. Tím vzniká určitý řetězec energie. Těžké na tom je, že se najednou musíte rozloučit s některými starými přáteli, najednou zjistíte, že s někým už se stýkat nechcete, protože cítíte tu tíhu, to závaží, co on na vás navěšuje, a řeknete si, že už si to nenecháte takhle snadno líbit, aby vás někdo neustále stahovat do svých problémů. Je to jako v příběhu, kdy jeden poutník přijde k šamanovi a stěžuje si, jak mu kdo ublížil a jak se mu žije těžce a ptá se na radu, co má dělat. Šaman mu řekne: změňte se. To je celé. Mně se to líbí. Zkrátka jediné, co můžete změnit, jste vy sám. Ale když změníte sami sebe, dojde k zázraku, a promění se i život kolem vás. Je to jednoduché. Ale je třeba to zkusit…

13.10.2008 11:10:41 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama