Isabella Doré: Jaké je být outsiderem
autor: archiv
Dramatička Isabelle Doré přijela do Prahy na představení své hry César a Drana v Městských divadlech pražských. Nebyla to její první návštěva Prahy, byla tu už v 80. letech, ale jak řekla – dnes jí připadá město mnohem barevnější než tenkrát. Povídaly jsme si nejen o její slavné hře, ale také o dalších věcech...
Nevzpomínám na to moc ráda. V době, kdy jsme začala chodit do školy, neexistovaly v Quebeku, kde jsme žili, žádné laické školy, pouze církevní. Jeptišky mě odsoudily do role outsidera. Tvoje matka je herečka, za to přijdeš do pekla, rodiče jsou rozvedení, skončíš v pekle a navíc nechodíš do kostela! – vyhrožovaly mi neustále. Postupně mě vyhodili z jedenácti škol. Když si vezmete hru César a Drana, jednotlivé kousky z ní jsou jakýmsi zrcadlem mých dětských zkušeností.
Ale vůbec ne. Naopak. Byli pro mě velmi důležití. Oba byli herci, můj otec byl napřed učitelem francouzštiny, ve 40.letech vytvořil divadelní skupinu La Companie du Mask a později byl zakladatelem dětské redakce v kanadské televizi. Seriál o Pipinnovi (takový dřevěný panáček jako Pinokio), který napsal a matka jej vyprávěla, zná celá Kanada. Rodiče mi vždycky říkali – buď k sobě náročná, a pokud něco napíšeš, tak si za tím stůj.
To záleží na tom, co si pod tím slovem představíte. Je pravda, že matka byla vůči mužům zatrpklá, protože jí hodně ublížili. Já jsem to měla jinak. Odjakživa jsem velmi tíhla ke staršímu bratrovi a k otci. A představovala jsem si, že až vyrostu, budu mužem. Byl to pro mě šok, když se naši rozváděli a soud přiřkl bratra otci a obě děvčata matce. Já měla dojem, že patřím k otci a cítila jsem se ukřivděna, byla jsem najednou outsiderem. V 80.letech jsem sice vyznávala některé feministické myšlenky, ale zaměřená proti mužům jsem nikdy nebyla. Mám syna – dnes je mu 33 let – a jak jsem mohla být proti mužům, když jsem jednoho z nich vychovávala? Pro mě by bylo nejkrásnější, kdyby se mužský a ženský prvek spojil do jedné dokonalé bytosti.
Bylo mi patnáct, když jsem si zahrála v Čarodějkách ze Salemu. Ocitla jsem se u toho docela nevinně, v podstatě mě do toho natlačila matka. A otec z toho byl úplně šílený...
Špatně jsme se učila, a tím, že jsem začala hrát, jsem na školu ještě víc kašlala. Matka si velmi přála, abych byla herečkou. Ale nemyslím, že bych byla moc dobrá. Sice jsem měla nějakou zkušenost, že jsem párkrát vystupovala v televizi nebo ve filmu, ale na jevišti je to něco jiného. Byla jsem v takové skupině, kde všichni psali a hráli, bylo to vlastně takové autorské divadlo. Tahle společnost – jmenuje se Modrá kuželka, je v Kanadě určitým fenoménem, v podstatě v ní začínala většina herců a spisovatelů, kteří jsou v Kanadě dnes slavní.
Ne, ta vznikla ve chvíli, kdy jsem skupinu opustila. Moje kamarádka, quebecká herečka mě povzbuzovala,, abych něco pro ni napsala. A řekla mi, že by si chtěla zahrát cikánku. A já jsem začala shánět literaturu o cikánech a studovala jsem tu problematiku asi rok. Teprve pak jsem hru napsala.
Je to zajímavé, ta hra si žije úplně vlastním životem. Hrála se v Německu, na Slovensku, byla přeložena do gruzínštiny. Teď se kromě Prahy hraje například v Montevideu a prý bude přeložena i do španělštiny. Měla jsem pocit, že je to hra o mně, ale zjišťuju s překvapením, že je v ní ještě něco víc, co si získává pozornost.
Společně se mým partnerem Mattthewem a synem Markem připravujeme seriál pro televizi, což je velmi náročné. Kromě toho občas dělám překlady z angličtiny do francouzštiny pro Radio Canada..
Isabelle Doré (* 1951)
Frankofonní Kanaďanka, herečka, scenáristka, dramaturgyně, dramatička. V patnácti letech zahájila svou hereckou kariéru rolí Betty Parrisové ve hře Artura Millera Čarodějky ze Salemu v montréalském Théâtre de l’Orphéum. V roce 1972 se stala členkou divadelního souboru La Quenouille bleue (Modrá kuželka). S představením Ani profesor, ani gorila vyrazili na turné po Quebeku, Doré se podílela na scénáři a hrála. S úspěchem této hry přišla nabídka z televizní stanice Radio-Canada, aby vytvořila pořad pro děti s názvem La Fricassée. Od této chvíle si vydělává převážně prací v televizi, neustále se ale vrací zpět do divadelního světa. Pro televizi se spolupodílela na scénářích k seriálům pro děti (Pop Citrouille, Le club des 100 watts, Ayoye). V roce 1980 ukončila svou hereckou kariéru. Společně s Joanne Arseneauovou napsaly Switch et son ensemble. Pro televizi napsala scénář k šesti dílům populárního seriálu Court-circuit. V roce 1992 získala na mezinárodním festivalu jednoaktovek první cenu za svou divadelní hru César a Drana. V roce 1999 měla v montréalském divadle La Compagnie Jean-Duceppe premiéru její poslední hra Le Soir de la derniere (Derniéra) v režii Marka Grégoire.
TIP!
Časopis 17 - rubriky
Časopis 17 - sekce
HUDBA
Ska Wars v Malostranské Besedě
Reggae vrací úder. Mezinárodní den Hvězdných válek každoročně připadá na 4. května, letos Prahu ale uchvátí po celý článek
OPERA/ TANEC
Z první řady: Rusalka z Toulouse
A. Dvořák: Rusalka z Toulouse
Lyrická pohádka o třech dějstvích na libreto J. Kvapila v podání souboru Théa celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Svěrákova hořká komedie o válečných letech
Po strništi bos
Hořká komedie o válečných letech strávených na malém městě. Pražská rodina Součkových se mu celý článek