Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jitka Frantová: Nejsem politik, ale herečka, nicméně politika se mi dlouho dobu pletla do života.

autor: archiv

Římské divadlo Teatro di Roma chystá pro novou sezónu 07/08 multimediální projekt, ve kterém italští diváci uvidí mimo jiné i archivní záběry z okupace Československa v roce 1968 či procesů z padesátých let.
Představení s názvem PRIMAVERA DI PRAGA bude uvedeno na jaře 2008 v souvislosti se 40. výročím tzv. pražského jara. Autorkou projektu a hlavní představitelkou je česká herečka Jitka Frantová, jejíž reálné životní osudy tvoří páteř celé inscenace.

Jak se cítíte v roli herečky, která hraje sebe sama?
Nabídky „zpracovat” na jevišti svůj (na dramatické situace bohatý) život jsem dostala už dříve, ale odmítala jsem je s argumenty, že nejsem profesí dramatik a že momentálně nemám od svého života patřičný odstup, který je pro takový projekt nezbytný. Až vloni na jaře jsem nabyla dojmu, že se mi podařilo (alespoň částečný) odstup získat, a tak jsem tuto nabídku přijala. Původní premiéra se uskutečnila v září na divadelním festivalu “Opere” v úžasném prostředí hradu Odescalchi u jezera Bracciano nedaleko Říma a přijetí publika bylo tak fantastické, že to rozptýlilo všechny mé počáteční obavy.

Představení „Primavera di Praga“ (Pražské jaro) není však především o vašich uměleckých osudech, které - stručně řečeno - mají za následek, že dnes bez problémů hrajete ve třech jazycích, ale o politice...
Jak říkám v inscenaci: “nejsem politik, ale herečka, nicméně politika se mi dlouho dobu pletla do života.” A tato věta je vlastně i klíč, od kterého se odvíjí celé vyprávění v Čechách známých historických faktů, nicméně propletených s mým soukromým a uměleckým životem, pro který zásadně platí jedna věta, kterou v představení říkám, tedy „ať už se v životě herce děje cokoli, show must go on.

V inscenaci padne i poměrně soukromá otázka, a to proč jste se po roce 1989 nevrátila jako řada jiných exulantů do Československa?
“Odpovím vám stejně jako v inscenaci otázkou: “Myslíte si, že po dvaceti letech se dá ještě mluvit o návratu?” Já myslím, že ne. Po dvaceti letech už neexistuje návrat, jen další emigrace. A člověk nemůže celý život začínat znovu. Dneska jsem Italka, moji současní nejbližší přátelé jsou Italové a v Římě jsem prostě doma.”

Přesto jsou ale vaše styky s především divadelní Prahou velmi živé. Za “dlouhodobý přínos ke sblížení italské a české kultury” jste dokonce dostala vyznamenání od italského prezidenta...
Ano, dostala jsem stříbrnou plaketu od italského prezidenta Ciampiho - jako ocenění své herecké práce a onen “dlouhodobý přínos”, o kterém mluvíte. Bylo to na slavnostním večeru „Bravo“ věnovaném moderní české dramatice. Byla to koláž monologů od Čapka přes Kohouta až k Ivě Volánkové-Klestilové, kterou jsem pro římské divadlo Teatro 1 dramaturgicky připravila a také v něm účinkovala. Nicméně moje snaha upozornit nejen v Itálii, ale vůbec v Evropě, na české umělce se datuje už do začátků mé emigrace. Pod režijním vedením Giorgia Albertazziho, vynikajícího italského herce a režiséra, jsem vytvořila hlavní ženskou roli ve filmu podle hry Pavla Kohouta Marie bojuje s anděly inspirované osudy v Československu tehdy zakázané herečky Vlasty Chramostové. Po roce 1989 byl film uveden i na MFF v Karlových Varech a také v České televizi. S Albertazzim jsem také účinkovala ve scénické montáži z knihy Václava Havla Dopisy Olze (premiéry se naštěstí mohla už zúčastnit i “adresátka dopisů” Olga Havlová) a také v pražském Stavovském divadle, kde jsem po jeho boku hrála postavu císařovny Plotiny v inscenaci Memorie di Adriano, tedy Paměti císaře Hadriana. Toto hostování se uskutečnilo v rámci mezinárodní smlouvy o kulturní výměně mezi římským Teatro di Roma a činohrou Národního divadla, na jejímž vzniku jsem se výrazně podílela, protože si velmi vážím českého divadla a české kultury vůbec. To hlavní, co jsem si jako herečka přinesla do emigrace, bylo právě to, co mě naučili moji čeští pedagogové a kolegové.
V rámci výměny mezi Národním divadlem a Teatro di Roma se nám podařilo uskutečnit ještě jeden, podle mě velmi zajímavý projekt - dvojí nastudování (tedy italské a české) hry současného italského autora Alberta Bassetiho Prodavači duší. V italské verzi jsem hrála hlavní ženskou roli, která mi přinesla Golden Graal 2006, tedy italskou cenu za nejlepší ženský herecký výkon roku. A za práci na celém výměnném projektu jsem byla oceněna bronzovou medailí českého Ministerstva zahraničí.

Poslední dobou se však nevěnujete jen divadlu, ale také tangu. Co vás na tomto tanci tak přitahuje?
Tanec je moje láska od malička. Když tančím, jsem prostě šťastná. Až se narodím podruhé, budu určitě tanečnice. Jako dítě jsem chodila do rytmiky, tancovala ve folklórním souboru, zabývala jsem se výrazovým tancem. Později mě nadchl rock'n'roll a také step. Tanec jsem se snažila, když to bylo jen trochu možné, „propašovat“ i do svých činoherních rolí. Třeba flamengo do Věci Makropulos anebo tango do Sunset Boulevardu. V Čechách jsem kdysi hrála, resp. tancovala, jednu krásnou roli. Byla to hluchoněmá tanečnice v Tylově Chudém kejklíři. A teď už pět let studuji tango. Na mezinárodním festivalu tanga v Římě, jehož jsem byla uměleckou ředitelkou, jsem tančila v exhibici s vynikajícím argentinským tanečníkem Fernandem Serrano. Tango mě prostě pohltilo. Je to osudové setkání. Myslím, že tango si vybralo mě a ne já tango. Je to virus, ale zdravý, který se šíří z partnera na partnera a není naděje, že by se ho člověk zbavil.

Jitka Frantová-Pelikánová
Po studiích na brněnské JAMU prošla divadly v Uherském Hradišti a Kolíně a na začátku 60. let zakotvila v pražském Rokoku a posléze v Hudebním divadle v Karlíně. V té době rovněž účinkovala ve filmu, televizi (např. seriál o Robotu Emilkovi) a rozhlase (Z deníčku dívky Barborky), ale současně pracovala také, díky jazykové výbavě, v německé televizi. Po okupaci v roce 1968 jí byla, coby ženě Jiřího Pelikána, zakázána jakákoli umělecká činnost. V roce 1969 společně s manželem emigrovala do Itálie. Na začátku emigrace hrála především v Německu, kde byla jejím prvním úspěchem titulní role v televizním filmu podle předlohy E. E. Kische Tonka Šibenice. Na jevištích německé jazykové oblasti vytvořila kromě jiných rolí také postavu Eliny Makropulos ve slavné Čapkově hře či Irenu v Kohoutově Kyanidu a páté. Její první italskou divadelní postavou byla Madame Pace ve hře L. Pirandella Šest postav hledá autora (Teatro di Roma). Posléze hrála roli Charlotty ve Višňovém sadu v režii významného italského režiséra G. Lavii. V současné době hraje jak v italštině tak v němčině. K jejím zatím posledním německy mluveným rolím patří Norma ve slavném Sunset Boulevardu a symbolická postava “Dobré skutky” v inscenaci hry H. von Hoffmannstahla Jedermann uváděné v berlínské katedrále Dom. Od roku 1989 se několikrát vrátila i na česká jeviště a hrála v českém televizním seriálu Konec velkých prázdnin.

13.8.2007 22:08:34 | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama