Scéna.cz 

Richard III. ve Stavovském

Richard III. byla vlastně původně závěrečná část shakespearovské tetralogie o soupeření rodů červené a bílé růže. Nicméně, ze všech historických her z anglických dějin je právě Richard III. spíše obecným symbolem vzestupu a pádu ďábelského politika (tím se blíží tragédii Macbethovi), nežli konkrétní historickou postavou a dovoluje tedy nejrůznější variace. Zvláště v dnešní době je psychologická studie zrůdy s nesmírným charismatem velice aktuální. Jistě není náhodou, že právě Richard III. patří k nejvíce frekventovaným Shakespearovým historickým hrám na našich scénách. Je tedy až s podivem, že na scénách pražského Národního divadla byl dosud uveden pouze jedenkrát, v režii Jaroslava Kvapila v roce 1911. V těchto dnech se ve Stavovském divadle odehrála premiéra nové inscenace Richarda III. v režii Michala Dočekala. Inscenace, která ukazuje, že ve světě boje o politickou moc jsou vinni všichni. Otázkou je jen to, kdy na ně v systému vzájemného soupeření přijde řada a nemilosrdně je semele. Tato velká mocenská hra je ovšem zároveň jedinečným divadlem s klaunskými, histrionskými prvky. Společenská hra, kde tah vyvolává protitah, a především exhibice nejlepšího z hráčů Richarda, který s chutí vyhrává každou scénu do nejmenších detailů, a poté ji spokojeně rozebírá a komentuje.

Jen na počátku představení můžeme mít dojem jakéhosi falešného klidu, kdy usměvaví členové královské hry vstupují na scénu s bílou růží v rukou. Po jejich odchodu přichází Richard, který během svého prvního monologu svou bílou růži rozcupuje na kousky. Ačkoliv je dáno, že Richard III. je tou největší zrůdou, pragmatickým ničitelem všech hodnot a jistot, přece jen lze velmi snadno pochopit, jak se mu podařilo uspět. Svou naprostou bezohlednost, chladnokrevnost skrývá za téměř chlapeckou bezbrannou a upřímnou masku milujícího bratra, hravého strýčka, chápavého přítele. Činí tak s horlivou naivitou, která pro přítomné nevypadá vůbec hraná. S bezohledností ve vztazích všichni počítají, vzájemná nenávist jednotlivých protagonistů je zjevná, Richard – zdánlivý outsider - je ovšem oklame všechny. Svého bratra Clarence ujistí o své lásce, a vzápětí jej pošle na smrt. Se zadostiučiněním si vychutná svůj husarský kousek, kdy nad rakví zavražděného manžela přesvědčí Annu o své lásce a získá ji – alespoň na chvíli – na svou stranu. Dalším kouskem, který by mohl závidět leckterý současný politik, je manipulace, kterou přiměje měšťany, aby jej podporovali jako nástupce na trůn.

Scéna Davida Marka má kruhový půdorys alžbětinského divadla (nikoli však alžbětinské scény!), postavy vystupují z polokruhového prostoru ocelových plátů, připomínajícího ocelí obitou tvrz. Na stěnách se sem tam ukáže naddimenzovaný portrét někoho z královského rodu. Okrouhlý půdorys scény kopírují dvě řady sedacích ploch, dole, nadosah divákům je prostor vězení v Toweru. Uprostřed scény vyjíždí nahoru a s přibouchnutím železné mříže sjíždí dolů starobylý výtah, který jako by na způosb jámy pekelné pohlcoval své oběti, nad nímž se skví nápis Welcome to Tower... Velkou roli v koncepci hraje světelný design, proměňující zšeřelé namodralé přítmí v jasný den, a poté v symbolicky krvavé světlo, soustředěné především na Richarda, ale nepomíjejí ani ostatní postavy. Kostýmy Z. Krejzkové jsou směsí dobových prvků (především v postavě velitele Toweru, ale též v nádheře korunovačních kostýmů) a nadčasových kostýmů, připomínajících ozvuky fašistických režimů 20. století (kožené kabáty, civilní obleky, buřinky tajné policie), jiné až pouťovou hravost v klaunských a zvířecích maskách odkazují ke světu showbusinessu. Ve výčtu toho, co dodává inscenaci sugestivnosti, nesmíme opomenout hudbu M. Novinského a J.P.Muchowa.

Herecky jednoznačně kraluje Richard Krajčo jako Richard III. , který s přehledem, během vteřin proměňuje svého „hrdinu“ z nevinného charismatického človíčka s měkkou, mazlivou intonací v sebezhlíživého, občas vzteklého pragmatika bez kapky soucitu. Překvapivá je postava lorda Buckinghama Davida Prachaře, jehož dlouhé blond vlasy zprvu odkazují na poněkud zženštilého, křehkého dandyho, jemuž jako by politický boj byl cizí. O to působivější je pak jeho proměna v nenápadného, ale o to úspěšnějšího vykonavatele Richardovy vůle. Zatímco ostatní nedokážou skrývat své nenávistné úmysly, ti dva spřádají své ďábelské plány s lehkým úsměvem na rtech. To ženy – královny, Alžběta (Jana Preissová), Anna (Sabina Králová), Markéta (Kateřina Burianová) a vévodkyně z Yorku (Iva Janžurová) jsou ve své nenávisti a intrikách mnohem přímočařejší – bohužel však méně působivé.
Velké divadlo boje o moc v tříhodinové inscenaci, přímo nabité hereckými osobnostmi, je skutečně působivé. Bude patrně patřit k tomu nejlepšímu, co lze na naší první scéně v této sezóně vidět.