Scéna.cz 

Slovenské národné divadlo v Praze - svědectví o světle ve tmě

Slovenský institut v Praze uvedl čtyři zásadní inscenace - SOVA, DEKLARÁCIA NEZÁVISLOSTI, MILADA a NEPOLEPŠENÝ SVÄTEC, v rámci čtyřdenní přehlídky Slovenské národní divadlo v Praze. Na jevišti komorního Divadla Kolowrat se představili herecké osobnosti jako Božidara Turzonovová, Gabriela Dzuríková, Richard Autner, Matej Marušin ad.

Všechny inscenace vznikly na objednávku - zachycují konkrétní osudy postav, které musely ve svém životě zaujmout zásadní stanovisko. Všichni hrdinové se museli poprat se svým životem. Nechce se mi věřit, že by to byla náhoda - festival se konal ve dnech 10. až 13. dubna 2022. Tento termín je letos vyhrazený Pašijovému týdnu, kdy si všichni křesťané připomínají poslední dny života Ježíše Krista. Pokání, vyznání z hříchů a víra ve vzkříšení a naději, patří těmto dnům. Dramaturgická linie festivalu byla velmi náročná a příznačná, zamyšlení, sebereflexe, uvědomění si hlubších souvislostí v životě každého samotného, ale i souvislostí historických, zejména absurditu bezpráví, za to vše patří dík Ľubici Krénové, ředitelce Slovenského institutu v Praze.


Sova - moudrost a zralost, ale také…

První večer patřil inscenaci SOVA, autorky Natálie Kocábové. Příběh babičky intelektuálky v podání Božidary Turzanovové a její vnučky (Barbora Andrešičová), která je svobodnou matkou, je nejen o vzájemné toleranci a generačním pochopení, ale také plný střetů na cestě vzájemného sbližování. Božidara Turzanovová nabízí divákovi velké herecké zkušenosti, otvírá své nitro plné starosti a lásky nejen k svému synovi ale zejména ke vnučce i pravnučce. Na místě je její roztržitost, polarita světa soukromí a vědecké profese. Zejména její příprava na stěžejní vystoupení na konferenci v kontrastu s vařením, žehlením ale také péčí o kocoura, kterému dala jméno Idiot.
Vedle toho vnučka v podání Barbory Andrešičové, je sice suverénní v obsluhování mobilu a moderních přístrojů v domácnosti, dává najevo svou lásku k dceři i babičce, ale neustále vystupují na povrch stíny jejího života, zejména tragická smrt jejího partnera, který se nedožil narození své dcery. K tomu se přidává její sklon k alkoholu.
Natálie Kocábová předkládá jemný sarkastický příběh, postavený na soužití dvou generací. Divák je v závěru překvapený zejména z vyústění tajemné sovy, která má zvláštní zvuk - na první poslech si myslíte, že zvukaři pouští zvuk včel nebo nějakého stroje, ale stále nevíte proč… Stačí si zajít na inscenaci Sova, zjistíte, že nejen vzdálené generace si mohou rozumět a držet při sobě, zejména v koloběhu života. Sova - znamená moudrost a zralost, ale také…


Deklarácia závislosti - moře informací díky internetu

Druhý večer nás zavádí do roku 1929, kdy se pomalu hlásí ke slovu feminismus. Cigareta - v té době kouřili na veřejnosti jen ženy lehkých mravů, se stává symbolem ženského hnutí ve Spojených státech amerických. Záludné na tom všem je, že navenek obyčejný protest může být nástrojem rafinované kampaně tabákového koncernu pro zvýšení tržeb z prodeje cigaret. Tento dějinný okamžik se stává zlomem a východiskem v dalších historických událostech. Nemusíme chodit daleko, vždyť i takové hnutí Milion chvilek bylo podobným marketingovým nástrojem.
Režisérka Daša Krištofovičová velmi výrazně podtrhuje vztah dvou představitelů Edvarda Bernayse (Andrej Šoltés) a Doris Fleischman (Gabriela Dzuríková), zejména výrazné jsou předěly v jednotlivých situacích v podobě zastavení pohybu (filmově mrtvolka - pozn. red.). To vše v kombinaci videonahrávek činí inscenaci sugestivní.
Vzájemná manipulace obou protagonistů činí inscenaci v hlubším kontextu drsnou až brutální. Andrej Šoltés hraje s noblesou pokerového hráče, vše má dopředu promyšlené, zdánlivě přistupuje na podmínky své budoucí manželky, i když ví, že bude mít navrch. Gabriela Dzuríková nastavuje divákovi ženskou rafinovanost, která ovšem nestačí na vychytralost jejího manžela. O to víc je zasažená, když odhalí celou pravdu.
Deklarácia závislosti patří mezi inscenace, které staví diváka přijmout skutečnost, že většina událostí a informací v současné době je výsledkem zpravodajské manipulace, o to víc je to nebezpečné, protože svět se přeměńuje v informační moře, zejména díky mobilům a internetu.


Milada - posílení odkazu rodiny

Inscenace - dokudrama Matúša Bachyneca přináší na jeviště příběh ženy, která obstála ve dvou těžkých zkouškách 20. století, věznili ji nacisté i komunisté. První ji odsoudili k trestu smrti a omilostnili, druzí ji v nedožitých 50. letech 27. června 1950 oběsili. Divák je svědkem pomyslného dění v obývacím pokoji, kde na stěnách visí rodinné fotografie, vlevo stojí klavír, vpravo stůl se židlemi, v pozadí je okno a gauč, celému prostoru dominuje koberec. Útulná domácnost, kde se postupně objevují její členové - otec (Vladimír Obšil), její dcera (Petra Dubayová), sestra (Andrea Bučková), švagr (Cyril Žolnír) a tchýně (Anna Maľová), ti všichni jsou účastníci dění, příjemci zpráv a manipulované kampaně o jejich matce, dceři, švagrové a snacha.
Představitelka Milady (Vladena Škorvagová) nabízí hluboký psychologický boj mezi bezprávím, odpovědností za své blízké a osobní statečností. To vše s odkazem na morální kvality svých vzorů, ať už politiků či osobností společenského života, ale i rodinné tradice a kořeny. Vladena Škorvagová je nositelkou celé výpovědi, na jevišti vládne slovem jen ona. Ostatní členové úzké i širší rodiny jsou jen příjemci informací a souputníci v utrpení. O to více působí jejich sborové vystoupení ve zpěvu, zejména závěrečná Dvořákova biblická píseň Hospodin je můj pastýř, a to vše v okamžiku, kdy se obývací pokoj vyklizuje. Protagonisté sundávají obrazy a objevují se průhledy do vězení, zkrvavených kobek po nelítostném mučení až k dané popravě, kdy Milada oznamuje všem, že poslední kroky svého života půjde se vztyčenou hlavou, přesto se u ní projeví obyčejný lidský strach v podobě třesu rukou. Celé představení je autentickou výpovědí statečné ženy, oběti zvůle moci a zrcadlem bezpráví. Nikdy nezapomeňme a konejme, aby se toto již nikdy neopakovalo.


Nepolepšený svätec - síla dvojí lásky

Inscenace Ľubomíra Feldeka NEPOLEPŠENÝ SVÄTEC byla závěrem celé přehlídky, přesně na škaredou (sazometnou) středu. Upřímně i přes syrový příběh, drsné fyzické herectví a autentickou výpověď patřila k tomu nejsilnějšímu, co přehlídka nabídla. Režisér a autor hudby Kamil Žiška předestřel ve své koncepci vynikající scénické nápady např. s kontra projekcí fiktivních postav, ale zejména práce se židlemi a praktikáblem. Oba herci Matej Marušin, představitel Silvestera Krčméryho, a Richard Autner (více postav, v programu uvedený jako Herec), nabídli opravdu hluboké herectví. První z nich Matej Marušin odevzdává sílu dvojí víry: v Boha a v Hippokrata. Obě polohy mají v sobě sílu léčit a uzdravovat: duši a tělo. Druhý Richard Autner hraje velmi dobře surovce, manipulátora, v podstatě ďábla, který se snaží využít do detailu své moci.
Kdo z nich dvou má ale větší moc? Divák má o čem přemýšlet. Moc fyzická daná manipulací nemá takovou sílu, jako má moc daná vírou, zapečetěná tolika oběťmi a hlavně zakořeněná po staletí ve svědectví Písma.
Pro českého diváka byla bezesporu osobnost Silvestera Krčméryho objevením, alespoň určitě pro mě. Při tom Krčméry byl deportovaný v táboře Vojna, Bytíz u Příbrami. Pro mě rodný kraj.


Přehlídka Slovenské národní divadlo v Praze nabídla podobně jako Divadlo Aréna Bratislava na podzim loňského roku velmi vážné a hluboké tituly. Další část pokání obou našich národů. Není možné se jen bavit lehkým komediálním žánrem, je nutné také se občas zastavit a očistit. To se této přehlídce velmi povedlo. Zejména, když za pár dní jsme slavili zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista. I tyto inscenace přinesli svědectví o světle ve tmě.


www.slovenskyinstitut.cz