Scéna.cz 

Útěky v Řeznické

Už druhou hru amerického dramatika Billa C. Davise uvedlo Divadlo v Řeznické. Po Odvolání (neznámější Davisova hra Mass Appeal) to jsou Útěky (Expatriate), v překladu Alexandra Jerie. Obě jsou to komorní hry, kde důraz leží více na slovech, nežli na akci. Obě hry mají něco společného, jde tu o konflikt generační, event. o konfrontaci idealizovaného „buřičského“ pohledu na svět a konformní přístup k životu. Je jasné, že zástupcem onoho idealizovaného pohledu je mládí, zatímco konformita je vlastní staršímu z dvojice. Ve hře Útěky to ovšem není tak jednoznačné – svým způsobem se tu bouří každý z trojice protagonistů.

Vstupujeme do situace, kdy babička přes půl Ameriky odjíždí od rodinného stolu ke svátku Díkůvzdání za svým vnukem, který jí – snad – nejlépe z celé rodiny rozumí. I když mezi babičkou a vnukem je zjevně silný vztah, s tím porozuměním to není až tak jednoznačné. Vnuk totiž právě balí, rozladěn situací po volbách (zde se ukazuje autorův silně kritický vztah k současné politice USA), chce prodat dům, a vrátit se do země svých předků, totiž do Irska. I když z vzájemných dialogů nikdo nevychází přesvědčen o pravdě toho druhého, Davisův text dává možnost konfrontovat různé názory (a ukázat i slovo do pranice pokud jde o potomky někdejších emigrantů nespokojených se zemí, kde žijí. Naopak, idealizující místo, odkud utekli jejich předkové před bídou, či politickou situací).
Zatímco babička Muddy zůstává navzdory různým námitkám k politické a společenské situaci vášnivou Američankou, která na svou zemi nedá dopustit, její vnuk vidí Ameriku velmi kriticky. Usuzuje, že nejlepší je odtud odejít (ostatně, podle slov postavy není sám, plán emigrace do Evropy hodlá uskutečnit s několika dalšími kamarády). Každý z účastníků této scénické diskuse (časem do děje přibude ještě zástupce střední generace, Kemperův otec), má svou pravdu, ale především svá traumata a tajemství. Každý z nich od něčeho utíká (asi proto český název Útěky). Důvody jsou různé, ale téma útěků mají společné. Je to jako rodinná kletba, která se nevědomky táhne přes několik generací. Autor ovšem nenabízí řešení, ale spíše otázky k přemýšlení, které jsou – jak všichni víme - vlastně neřešitelné, Jinými slovy, každé řešení je špatné.

V režii Yvetty Srbové si zahrála babičku přezdívanou Muddy
Jitka Smutná, jejího syna Kenetha Zdeněk Velen a vnuka Kempera
Filip Cíl (ten mimochodem v Řeznické hraje i v další Davisově hře Odvolání). Vzhledem k tomu, že vše se odehrává v prostředí jednoho pokoje, naplněného sbalenými krabicemi), neposkytuje hra postavám příliš mnoho prostoru k akci. Snad jen Muddy, neustále lehce „pod vlivem“, dává možnost ukázat její vratkou rovnováhu. Jinak je vše soustředěno na slova, a tady chvílemi hrozí nebezpečí, že rytmus dialogů diváka lehce ukolébá. I když princip postupného odhalování tajemství má něco do sebe. Pro mnohé diváky jistě evokuje příběhy z jejích vlastních životů, kde nevyslovená tajemství vytvářejí atmosféru nejistoty a smutku. Nicméně, ani jejich odhalení nepřinese hrdinům úlevu. Dávné křivdy zůstávají trčet ve vzduchu jako memento. Nová inscenace Divadla v Řeznické přináší kultivovanou podívanou, která zároveň nabízí mnohé podněty k zamyšlení nejen na téma „my a svět kolem nás“, ale i konfrontaci názorů různých generací jedné rodiny.

www.reznicka.cz