Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Petr Michálek: Zažíváme báječné období

Ředitel Městského divadla Zlín Petr Michálek

autor: archiv Scena.cz

Zlínské divadlo o sobě dalo nejvýraznějí vědět poltickým kabaretem Ovčáček čtveráček, jehož derniéru díky přenosům do kin viděli diváci z celé republiky. Při té příležitosti jsme si povídali s ředitelem Městského divadla Zlín Petrem Michálkem, který je znám jako dramatik, dramaturg a nyní i režisér.
„I když máme na našich třech scénách deset premiér do roka, snažíme se dělat i něco navíc. Takhle v tom kolotoči vznikl zcela spontánně z minuty na minutu nápad udělat pro pár přátel premiéru a následně derniéru čehosi jako nekorektního kabaretu. Na 17. listopadu byla naplánovaná premiéra a bylo jasné, že se to musí udělat hned, protože za čtrnáct dnů tyhle události nikoho nebudou zajímat stejně jako včerejší noviny. A tak jsme udělali divadelní plakát, abychom zjistili, jestli o to bude nějaký zájem.

Prostřednictví SMS jsme oslovili klíčové herce, kteří byli připraveni ve volném čase to na čtyři zkoušky nazkoušet. Čas od momentu rozhodnutí, od nápadu k premiéře, byl pouhých 8-9 dnů. Teprve poté jsme pochopili, že se nám vlastně náhodou, jaksi podvědomě podařilo trefit cosi, co okamžitě mezi lidmi zarezonovalo. A pak se rozjel kolotoč… a my stále odkládali derniéru, což jsme nedělali z nějaké obchodní rafinovanosti, ale proto, že zájmu ze strany různých měst byl obrovský, a kromě toho lidé stále okupovali pokladnu. My jsme se rozhodli, že to budeme hrát pouze ve Zlíně, a v největších městech, v Praze, Brně, Ostravě. Ale ve Zlíně jsme několikrát vyměnili hrací prostor. Původně to bylo plánováno do dílny, kde je kapacita osmdesát sedadel, potom se to přemístilo do sálu Z, kde je kapacita 160 sedadel, a díky oslavám 17. listopadu, kterých se aktivně účastníme, jsme se rozhodli to přenést do velkého sálu, kde je kapacita 685 míst. Tam jsme zjistili, že to funguje i v tomto počtu diváků. A do toho přišel telefonát i osobní návštěva ze strany Přenosů do kin. Shodli jsme se na tom, že skončíme v Divadle za plotem, a že přenosem jednak uspokojíme poptávku, rozloučíme se včas, ale zároveň tak, aby to vidělo co nejvíce lidí.

Byla to za vašeho ředitelování první taková guerillovitá, spontánní akce tohoto typu?
My máme takovou vnitřní dohodu, celý program guerill. Když má někdo umělecký přetlak, tak si může realizovat nějaký projekt navíc. Ale většina z těch věcí je známa přece jen dopředu, tak s půlročním předstihem. Jsou to většinou věci typu scénických čtení, nebo komorních projektů. Vychází to z toho, že lidem je spolu dobře a chtějí si něco společně nazkoušet. Snažíme se tím bránit pocitu pouhé „ divadelní továrny“. Ale v případě Ovčáčka to byla první věc, která vznikla tak rychle.

Čí to vlastně byl nápad? Pro Vás jako autora to muselo být dosti náročné – dát v tak krátkém čase dohromady poměrně velké množství materiálů.
Ano, byly to noci u počítače, a do toho bylo třeba sledovat, co se průběžně děje. Když o tom přemýšlím, asi ten nápad byl můj, ale vyplynulo to z toho, že jsme se na kuřárně bavili, co uděláme na 28. října, jestli půjdeme zapálit svíčku. A pak mi volala Marta Bačíková a řekla slovo kabaret. A najednou se ty věci tak nějak přirozeně poskládaly, pospojovaly. Řekl jsem si, že musíme udělat kabaret ála Bradyovi, ála Ovčáček, který už jako bych měl pod kůží…

A do toho Vás napadlo orámovat to parafrázemi z Havlovy Zahradní slavnosti?
Tenhle nápad jsem měl v první vteřině…

Jaké byly první ohlasy? Nebyl nějaký oficiální ze strany Hradu? Třeba hrozba žalobou?
Pokud šlo o ohlasy, na jedné straně byly nadšen, na druhé straně agresivní a nenávistné. Ale s tím jsme se vyrovnali tak, že jsme některé citace z internetových ohlasů zařadili přímo do textu. A pokud jde o oficiální odezvu, kontakt s panem Ovčáčkem byl velmi korektní, i když odmítavý, pan ministr Herman pak přislíbil účast na derniéře.

Kabaret Ovčáček čtveráček bude zanedlouho pasé, a tak se zaměřme ještě na zlínské divadlo. Jak dlouho jste už ředitelem?
Je to už sedm let.

Na začátku Vaší éry se mluvilo o tom, že by se ze zlínského divadla měla stát stagiona. To se naštěstí nerealizovalo – byla by to škoda, protože myslím, že zlínské divadlo a jeho soubor má v regionu dosti silnou pozici. Můžete na tuhle situaci zavzpomínat?
To se dostáváme do velmi dramatického období mého nástupu do divadla. V době, kdy jsem do divadla přišel, vyměnila se kompletně radnice, škrtli mi z rozpočtu 3,5 milionu a já jsem musel razantně propouštět. A přitom jsem měl spoustu nápadů, na které najednou nebyly peníze. Jedna z těch debat, která v té velmi hektické, velmi nepříjemné době probíhaly, byla o honorářových smlouvách, kdy jsem, pravděpodobně trošku naivně (ale postupoval bych tak i dnes) svolal kulatý stůl, kde jsme mluvili o možnostech. Situace budila spoustu emocí, protože tu pochopitelně byl strach, kdo v divadle bude a nebude pracovat. Takže jedna z těch protireakcí, jak oslabit tuto diskuzi, byl návrh, že se divadlo stane stagionou. Ale jak vidíte, nestalo se, soubor existuje dále…

Na zlínském divadle je sympatické, že součástí Vašeho programu je udržovat lokální kontext, dělat divadlo pro místní a doslova posilovat sebevědomí regionu. Alespoň to tak na mě zvenčí působí.
Ano, to je naše velká linka v posledních dvou letech, viz Hanzelka a Zikmund či trilogie o Baťových. Tuto linku navíc doplňujeme angažovaným divadlem (aniž bychom to brali pejorativně). Z této oblasti uvedu jako příklad Dobré mravy režisérky Aničky Petrželkové. Z kombinace slov etika a etiketa vzniklo velmi politické divadlo… A o tom, že se chceme vyjadřovat k aktuálním věcem, platí i pro hru Já Baťa. To, že tato problematika je stále živá, potvrdila i návštěvou paní Dolores na tom představení, i její reakce na ně. Ťalo to do živého…

Zmínil jste, že v letošním roce, přesně 11. 11. si budete připomínat padesátileté výročí od vzniku nové divadelní budovy? Jak to oslavíte?
My jsme relativně nedávno slavili 70.výročí zlínského divadla, začínající inscenací Hrátek s čertem na Malé scéně už, takže nyní nehodláme připomínat první zdejší premiéry Janošík a Loupežník a s Miroslavem Moravcem. Jde nám spíše o to připomenout samotnou budovu, i proto, že padesát let stará budova ve Zlíně je unikum. Přijede pan architekt Řepa a bude to jakýsi pohled do útrob té budovy, jím komentovaná prohlídka zákulisí a obecnější diskuse mj. nad tím, co to je funkcionalismus, zda stavba působí jako socialistický moloch, jak se tato stavba inspirovala skandinávskou architekturu, zda lze takový prostor zabydlet a proč je to kulturní památka.

To, co samozřejmě zajímá nejvíc veškeré poskytovatele financí – jak jste na tom s návštěvností?
Úplně fantasticky. Loni jsem oznamoval rekord z toho předchozího období - 125 tisíc diváků za rok. A všechny v našem stohlavém týmu jsem upozorňoval na to, že musíme dělat vše pro to, abychom takovou návštěvnost udrželi. A následně návštěvnost byla 136 tisíc diváků za rok. Takže se to povedlo víc než dobře. Zažíváme tedy báječné období.

Co konkrétně je nejúspěšnější?
Pokud jde čistě o návštěvnost, tak naším hitem číslo jedna je sedm let hraná detektivní komedie Splašené nůžky. Mají 170 repríz. Do top ten určitě patří Malované na skle (Tomáš David byl v užší nominaci na Thálie), a taky Dokonalá svatba. Samozřejmě, oblíbené jsou ty méně náročné tituly. Ale do této kategorie úspěšnosti, a to mě zvláště těší, patří také Žitkovské bohyně.

Na závěr se zeptám - co jako režisér v současné době připravujete?
To je krásná otázka… Ale bez falešné skromnosti říkám, že nejsem režisér. I když v případě Ovčáčka jsem přinesl nápad a režíroval to. Ale v rámci těch guerillových projektů, o nichž jsme mluvili na začátku, (takže se to hezky uzavírá!), připravuju se svou manželkou Kateřinou Liďákovou, a Luďkem Randárem takovou neobvyklou věc. 21. února budeme mít v šatně orchestru premiéru hry Blackbird pro třicet lidí… Herci jsou kousek od diváků, nejsou tam žádná světla, žádná zvuková aparatura, takže to bude velmi komorní. To si děláme pro radost.

www.divadlozlin.cz

13.2.2017 17:02:12 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!