Scéna.cz 

Deep Blue Sea v přenosu NT Live

V přenosu NT Live tentokrát poslala britská divadelní scéna do světa hru Terence Rattigana Deep Blue Sea (1952). Ve své vlasti je autor více nežli dvaceti her opakovaně uváděn na scénu, a tato jeho hra je považována za jednu z největších hereckých příležitostí pro zralou herečku. Je až kupodivu, že u nás zatím nezískal příliš velkou pozornost překladatelů a inscenátorů (pozn. což by se podle zákulisního cvrkotu mělo v brzké době změnit). Rattiganovo Hluboké modré moře, jak lze název prvoplánově přeložit, má mnoho skrytých významů, potažmo mnoho děsivých hlubin. Autor se v ní noří do psychiky frustrované ženy, která z jistoty „chladného“ manželství utekla k vášnivému, ale ke zkáze předurčenému vztahu s mladým partnerem. Příběh se odehrává krátce po válce, a všichni jsou tedy válečnou dobou silně poznamenáni, v životním rozletu jaksi zmrazení - marně hledají smysl života.

Druhou velkou hlubinou temně modrého moře je příběh, který stál u zrodu tohoto dramatu. Rattigan jako (v padesátých letech nutně utajený) homosexuál prostřednictvím hry vypráví o dramatickém a tragickém vztahu s partnerem, který jej opustil, ale v dalším vztahu štěstí nenalezl a spáchal sebevraždu. Z tohoto traumatu se autor nikdy nevzpamatoval – a Hluboké modré moře je považováno za jeho nejvíce autobiografickou hru.
V nejmenším sále londýnského Národního divadla Lyttelton hru inscenovala režisérka Carrie Cracknellová, která se proslavila v rámci Národního divadla inscenací Médei, a poté Norou (Domečkem pro panenky) v Young Vic Theatre, která získala množství divadelních ocenění včetně Olivier Award. Cracknellovou zajímá ženská problematika, a dokáže společně se svými protagonistkami poutavě zprostředkovat nejen vnitřní svět ženy, ale i její vztah ke světu, které je obklopuje. Hlavní hrdinku Hester ztvárňuje Helen McRoryová, která si spolupráci s Cracknellovou vyzkoušela už před časem v Médei. Dobrými pomocníky pro vytvoření sugestivní atmosféry přízračného, rozplývajícího se světa šedivého činžáku vytvořili scénograf Tom Scutt a light designer Guy Hoare. Celý příběh se odehrává v jednou pokoji, průhlednými stěnami ovšem vidíme nejen do vedlejší místnosti, ale také na schodiště a do rozostřených interiéru dalších bytů. To dává divákům pocit neustálého „dozoru“ ostatních nájemníků, kteří přinejmenším tuší, co se odehrává za zdí, a chvílemi vstupují do interiéru bytu Hester. Rattigan předepsal šokující začátek, kdy u plynového topení leží nehybná postava (ve skutečnosti právě takto skončil jeho bývalý partner, a ve hře hrdinčině sebevraždě zabránilo pouze to, že nehodila peníz do automatu, a plynové topení se vypnulo). Do místnosti postupně přicházejí zachránci - laskavá správcová (Marion Baileyová), mladí manželé Welchovi (Yolanda Kettleová a Hubert Burton) a nakonec někdejší doktor Miller (Nick Fletcher), kteří se snaží Hester pomoci, ale také ji povzbudit. Ale jak se ukazuje, frustrované Hester pomoci není, i když závěr hry vlastně přináší „happy end“ – smíření se životem, po čechovovsku „Musí se žít“ ! Každý z protagonistů nich má svůj příběh, své stresy, utajené a nesdělitelné příběhy osamělosti a touhy, nenaplněné nadějí a výrazně sexuálně motivované frustrace. Stejně tak i dvě mužské postavy, které fiktivně zápolí o Hesteřinu přízeň – opuštěný manžel, vážený soudce Collyer, který přese všechno by rád přijal svou ženu zpět (Peter Sulivan), tak i někdejší válečný zkušební letec Freddie Page (Tom Burke), který svou lehkovážností a pitím přebíjí prázdnotu, kterou pociťuje v klidné době míru jako nezaměstnaný, a zároveň zmatek z toho, že přináší všem kolem sebe zkázu. Spodní proudy, které číhají v hlubokém moři emocí a tužeb, mrazí. Nejsilněji je dokáže zprostředkovat právě Helen McRoryová jako nešťastná Hester, postava nadčasová ve svém trápení, pocitu prázdnoty, neschopnosti rozumem zvládnout emoce, které ji nezadržitelně stahují do hlubin a k sebezničení. McRoryová rozehrává rejstřík nejrůznějších emocí, od zdánlivého klidu, sympatické vstřícnosti, až k nesnesitelné hysterii a sebeponížení, s níž se domáhá pozornosti partnera, který ji opouští, zatímco toho, kdo otevírá náruč, odmítá. Druhou nejvýraznější postavou inscenace je záhadný Mr.Miller Nicka Fletchera, o jehož osudu se toho příliš nedozvíme. Ale právě jeho hořké tajemství, kvůli němuž musel opustit profesi lékaře, dotváří důležitou emocionální atmosféru, která vypovídá o nesdělitelnosti vlastního trápení a nemožnosti jeho sdílení.