Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jan Vondráček: Lepší je být u začátků divadel než u jejich konců

autor: archiv divadla

Herec, muzikant, zpěvák a skladatel Jan Vondráček je většinou nepřehlédnutelný. Ať už díky své výšce, tak i silnému sonornímu hlasu. Výjimkou, kdy ho nepoznali ani nejbližší přátelé, byl film Hlas pro římského krále. Práce maskérů, kdy lepení vousu po vousu trvalo hodinu a půl, byla dokonalá. Další změnou jsou v jeho životě divadelní kostýmy. Pokud zrovna režíruje Jan Nebeský, můžeme očekávat ledacos. V inscenaci Heda Gablerová vystupuje Jan v dámských punčochách s výraznými rudými lodičkami…
Divadelní a jiné přemety jsou na jeho herecké pouti běžné. Málokdo ví, že má na kontě punkové písničky, nebo že se snažil osvojit si práci s loutkou tak vehementně, že ji dokonce vodil v parku, na zastávce autobusu… Největší jistotou v jeho životě je manželka Kateřina a synové Vojtěch a Kryštof. Na jevišti nejvíce září jako Lelio v inscenaci Lháře (za kterou získal Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon za rok 2005). Zajímavých rolí má ovšem na své domovské scéně v Divadle v Dlouhé celou řadu. Vyzkoušel si i režii, věnuje se dabingu a podílí se na činnosti Herecké asociace. Příběh jubilanta Jana Vondráčka začíná…

V době studií na gymnáziu jsi prý založil studentskou kapelu?
Říkali jsme si Zero, hráli jsme hlavně novou vlnu a punk. Dokonce mám doma pár archivních nahrávek, např. píseň Absolutní nula.

Předpokládám, že je to nahrávka na magnetofonové pásce…
Záznam jsme spáchali s jediným mikrofonem polské výroby na kotoučový magnetofon Tesla B115 přes studiový pult Tesla Vráble, ten krásně bručel. Řval jsem do mikrofonu, vůbec jsem se neslyšel, a ten jediný mikrofon bral i kapelu za mnou. Skutečně brutální nahrávka.

Určitě ses vyřádil. Základní vojenská služba byla asi jiné kafe, byť jsi byl u AUS (Armádní umělecký soubor – pozn. red.)?
Po maturitě jsem si ani nepodával přihlášku na vysokou školu, a nějakou budoucnost jsem moc neřešil, takže mi hrozila základní vojenská služba. Tu mi zavolal kamarád, že je vyhlášený konkurz do AUSu, ať dorazím, jinak bych mohl skončit třeba u tankistů v Boru u Tachova. Přišlo mi sice absurdní dělat konkurz na vojnu, ale najednou jsem stál před komisí, řádně nastydlý, takže jsem měl výborný bas, kterých byl toho roku nedostatek a už jsem tam byl. Jezdili jsme po různých posádkách a zpívali třeba „Už je ze mě muž! Muž, co má svá práva. Už je ze mě muž! Zdráv a schopen! Sláva!“ Pak někdo usoudil, že bych ty pekelné pořady mohl i moderovat, mimo jiné také s Lukášem Vaculíkem a takhle nějak ty dva roky utekly…

… a stále jsi ještě nebyl zaháčkovaný v divadle?
Po vojně mi kamarád dohodil práci kustoda orchestru a archiváře na konzervatoři. Tomáš Turek, se kterým jsem byl také na vojně, měl zkoušet v Hadivadle s Janem Bornou Bajky o lišákovi od Slawomira Mrožka. Chtěl, abych tam s ním hrál, ale už bylo hotové obsazení a navíc jsem byl ucho bez zkušeností. V té době vzniklo Volné sdružení režisérů (Zdenek Potužil, Jan Uhrín, Lucie Bělohradská a Jan Borna), takže nakonec si mě Honza Borna obsadil do inscenace Ubu spoutaný od Alfréda Jarryho. Premiéra byla na Deltě, v dnešním kulturním domě v Praze- Ruzyni.

Pokud vím, Ubu Deltu otevíral?
Přesně tak. Dokonce jsem měl to štěstí, že jsem byl u otevření čtyř divadel. Zmíněné Delty, Divadla Rozmanitostí v Mostě, Dejvického divadla a nakonec Divadla v Dlouhé. Lepší je být u začátků divadel než u těch konců.

Inscenace Ubu spoutaný ale neměla cestu k divákovi jednoduchou?
Hráli jsme pod agenturou, jinak to v té době ani nebylo možné (Středočeské krajské kulturní středisko), ale vzhledem k probíhající perestrojce už bylo možné prosadit sem tam nějakého autora nebo hru, která bolševikovi moc nevoněla. Jedním z těch autorů byl právě i Alfréd Jarry. Jenže pořád fungovaly přehrávky před komisí, kde většinou seděl nějaký kovaný komunista nebo estébák, který měl zajistit ideologickou nezávadnost hry a provedení. A protože díky Gorbačovovi už neměli tak pevnou půdu pod nohama a nemohli tu inscenaci úplně okatě zakázat, vymysleli si aspoň, že představení není zralé, a musíme odehrát asi dvacet repríz zadarmo. Prostě zoufale hledali něco, čím nás šikanovat. Doufali, že to díky tomu sami odpískáme, protože náš jediný honorář byl od představení. Spletli se a navíc bylo až do derniéry vyprodáno.

Od počátku jsi inklinoval k alternativním scénám…
Herectví mě táhlo skutečně kvůli HaDivadlu, Draku, Ypsilonce… Tomáš Turek mě také do Hadivadla zkusil hned po vojně nabídnout a přivedl Arnošta Goldflama na Uba. Arnošt o tom i uvažoval, ale byl jsem jen záložník. Měl už předběžně domluveného Hynka Chmelaře, který byl už po škole a ostřílenější. Poradil mi aspoň, ať jako elév vezmu první angažmá, které mi někde nabídnou, abych si vyzkoušel každodenní hraní.

A vyšlo Divadlo Rozmanitostí v Mostě?
Dozvěděl jsem se, že umělecký šéf Jiří Středa zrovna hledá nějakého mladého absolventa nebo eléva. Hráli jsme tak 380 představení ročně, dopoledne i večer, pro děti i dospělé. Byla to skutečně dobrá praxe i dobrá parta. Naučil jsem se tam nějaké základy s loutkami. Měl jsem zapůjčenou klasickou marionetu na trénování, která neměla žádnou tvář, jen čtyřiceticentimetrovou figuru. Trénoval jsem v parku, na autobusové zastávce, doma před spaním a snažil se dohnat své zkušenější kolegy. Po roce jsem dostal nabídku do hradeckého Draku, ale chtěl jsem ještě zkusit školu. Klasická činohra mě v té době moc nebrala, jenom loutky jsem také úplně dělat nechtěl, nejvíc mě přitahovaly studiové scény. Ale na výběr byla jen činoherní nebo loutková katedra. Tak jsem šel na loutkárnu. Nastoupil jsem a byla revoluce. A po ní to už byla katedra nejen loutkového, ale i alternativního divadla. Šéfem katedry se stal Josef Krofta z Draku a škola dostala obrátky a širší žánrový záběr. Najednou jsme zkoušeli s Janem Schmidem, Arnoštem Goldflamem, Karlem Brožkem, Luckou Bělohradskou, Jakubem Kroftou, Máťou Kopeckým...

Zkus mi říct, z toho, co máš na repertoáru, čeho si nejvíce užíváš?
Já si nějaké žebříčky moc nedělám. Když se zkouší, můžu se s tou rolí prát, ale nakonec stejně musím udělat všechno proto, aby mě ta role bavila a našel si k ní vztah. Jinak by to nefungovalo. Takže od premiéry si už užívám všechno. Horší je, když přijde nějaká choroba, vyčerpání nebo na mě „dolehne stáří“ a člověk musí hrát, jako by byl ten nejenergičtější člověk pod reflektorama. Když třeba hrajeme Souborné dílo WS ve 120 minutách, vím, že je dobré být vyspalý a najedený. Ale dost často se mi to nepovede a pak je pro mě tohle dvouapůlhodinové „fitko“ trochu na doraz. Divák samozřejmě nesmí nic poznat. A já se se začátkem představení také kolikrát ani nepoznávám. Do divadla někdy dolezu jako stoletý stařec a úderem sedmé: Tadááá! A je mi zase dvacet let.... Ale role si nějak zásadně nerozškatulkovávám.

Nedostává tě nejvíc Lelio ve Lháři?
Jako jestli ho ještě zvládám fyzicky? Kupodivu ano. Ale hrajeme ho nějakých jedenáct let, takže se už bude na Silvestra stahovat. Mám ho rád, ale když jsem ho začal hrát, nebylo mi ještě ani čtyřicet. Ejchuchů! A derniéra bude těsně po mojí padesátce. Juch... Takže než ten rozvrkočenej padesátník začne v té roli působit poněkud nepatřičně, je dobré v nejlepším přestat. Kus to byl dle všeho divácky oblíbený, ale doufám, že nikoho nenapadne psát nějakou petici, aby se pokračovalo! Přestože jsem si vědom toho, že jsem národní poklad a některé mé role by se měly balzamovat! (hurónský smích) Ale nejstarší inscenace, v níž hraji je Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Tu hrajeme už šestnáct let a zatím to vypadá, že ještě hrát budeme. Jak s oblibou říkám: Z téhle inscenace nás jednou ponesou chůdama napřed...

Před tím byla trvalkou Škola základ života a tam jsi také hrál ve třiceti mladého studenta Boukala…
Ano a taky už jsem neměl vlasy, přestože jsem měl v téhle hře přezdívku „nečesaný kůň“.

Nechtěl jsem to říkat, ale asi kvůli tomu to stáhli …
(hurónský smích) Tuhle inscenaci nám sebraly povodně a už nemělo smysl všechno obnovovat. Hrálo se to dost dlouho. Vlasů jsem neměl moc ani před touhle inscenací, ale i bujná kštice se dá zahrát!
Dlouho jsme také hráli Kabarety, některé osm i deset let. Jedna z inscenací pro děti, která snad byla nejdéle na repertoáru byla Kdyby prase mělo křídla s Petrem Skoumalem. A rád vzpomínám i na Sestru úzkost, Kouzelný vrch, Běsi, Maškarádu... Ono by toho bylo hodně.

V červnu měla premiéru Heda Gablerová. Na nápady režiséra Jana Nebeského jsou všichni zvyklí, ale překvapil - dalo se to skousnout a bylo to konzervativně ulítlé…
(opět hurónský smích) To je dobré, konzervativně ulítlé. To mě nenapadlo. Asi máš na mysli kostýmy. Červené lodičky a dámské punčocháče. Když to koresponduje s výkladem a režijním záměrem, pak si na sebe rád vezmu cokoli. Jediné, co snesu jen výjimečně, je úplná nahota na jevišti. Jsou i výjimky, ale většinou na mě ve stylizovanému divadelnímu prostředí působí tak nějak nepatřičně.

Neodhaluješ tělo, ale své nitro hodně odkrýváš prostřednictvím scénické hudby. Jak k tomu došlo, že jsi od muzikanta přešel na stranu skladatelskou?
Začalo to už na DAMU, kde v nás asi nejvíc Vráťa Šrámek a Honza Jiráň probudili chuť na živé hraní v inscenacích. Jak jsem říkal, měl jsem před vojnou kapelu, pro kterou jsem psal písničky, hrál jsem na housle a jiné strunné nástroje. Když jsme dělali ještě v Dejvickém divadle Tango od Slawomira Mrožka, Honza Borna mě požádal o hudbu. To jsem ještě neměl žádné vybavení. K dispozici byl jen erární osmistopý páskový magnetofon, na který se dalo nahrávat. Byla to strašná práce, složitě se stříhalo, všechno bylo zdlouhavé... Pak mě začali oslovovat další režiséři – Arnošt Goldflam, J.A. Pitínský, Hanka Burešová... To už jsem měl samozřejmě svoje ministudio. V Divadle v Dlouhé jsem toho dělal hodně. Stejně jsem pořád jen šumař, nejsem vystudovaný skladatel… Ale pro režiséry byl tento způsob spolupráce pohodlný a příjemný. Když v kuse zároveň hraji, tak jsem neustále po ruce… Někdy je to ale peklo. Vzpomínám na inscenaci Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí, kde jsem i režijně spolupracoval, hrál Fausta a komponoval hudbu, která se navíc hrála živě. To byla trochu schíza. Zkouším, ale zároveň poslouchám, jak hrají muzikanti, do toho musím vnímat text, musím si hlídat postavu a tisíc jiných věcí… To jsem byl ještě mladý, když jsem to zvládal.

Počkej, stále jsme mladí, ne?
No to je samozřejmé! Ale když jsem teď kvůli inscenaci Oblomov posledních osm dní a nocí nevylezl z divadla, v noci dodělával hudbu a přes den zkoušel, občas jsem už nějakou tu únavu pocítil. Ale zadarmo mě mé stáří nedostane! Bílý prapor není smyslem našich životů! (smích)

Se svou výškou jsi určitě na jevišti v pohodě, ale přesto, stalo se, že tě někdy zradila kulisa?
Co kulisy? Světla! Uměleckotechnická složka našeho divadla je velmi tvůrčí a talentovaná. To teď myslím bez ironie. A co se týče novinek asi vedou osvětlovači. Poměrně vydatně a láskyplně rozšiřují světelný park, což je samozřejmě výborné, ale někdy nás nestihnou informovat, že třeba přidali do portálu nové světlo. Během představení často běžíme do zákulisí v úplné tmě a máme už nachozené cestičky. A když se tam nečekaně objeví reflektor ve výšce tvojí hlavy, není to úplně příjemné setkání. A navíc zvuk lebky narážející na kovový reflektor může být v tichých scénách rušivým momentem. Když jsem jim šel vyčinit, tak se hájili tím, že to vždycky dávají tak, aby měli reflektor nad hlavou. Jenže nad svojí! Došlo jim to a začali je tedy dávat o čtyřicet centimetrů výš. Jenže pak jsme hráli Aškenazyho (Jak jsem se ztratil), a opět se v portále potkám tváří v tvář s krásným novým reflektorem. Zapomněli jsme, že v tomhle představení chodím i na chůdách…

Divadlo je hlavně o energii. Každý, kdo viděl, uzná, že Lhář, Lidská tragikomedie, Jak jsem se ztratil, Souborné dílo WS ve 120 minutách i další inscenace vyžadují velkou energii.
Ono je to jako se vším. A ideální je, když to, co stojí nejvíc energie, pak vypadá jako lehké mávnutí tapíří pacičkou. Spousta energie se vydá už při přípravě inscenace. Tam je to hlavně na režisérovi, dramaturgovi, výtvarníkovi, výrobě atd. Pak na režisérovi, aby těm zlobivým dětem herecké profese vysvětlil, co od nich žádá a proč to všechno dělá. Pak je to na hercích, aby pochopili, co od nich ten člověk, co má vždycky pravdu, vlastně chce a naplnili jeho zpočátku leckdy nesmyslné požadavky. Pak na technice, aby splnila často nesplnitelné požadavky („...no a tady se zvedne vítr a všech deset herců odletí za horizont...“). Pak musí osvětlovači přesvědčit herce, že by bylo dobré stát ve světle, které tak pracně připravili a ne dva metry vedle. Skladatel zvukaře, aby pouštěli hudbu nahlas, kdy má být nahlas a potichu, kdy má být potichu a hlavně v tu správnou chvíli atd. A na premiéře je pak dobré nic nepodělat, což také stojí spoustu energie. Jak nás učili na škole: Když jdeš na jeviště, musíš mít pomyslný rtuťový sloupec až v krku a pocitově mít aspoň čtyři metry, aby si tě sál plný lidí vůbec všimnul... A když odcházejí diváci z divadla nabití, je to tím, že všechnu tuhle energii vstřebali. Divák by měl zkrátka odcházet z divadla nabitý. Ať už zadumaný nebo s bolavou bránicí, ale plný energie. Pak je to radost a zážitek pro obě strany. A od toho jsme tu my, protože odněkud tu energii museli vzít. Samozřejmě, co vypadá lehce, obnáší spoustu práce. Tak to je. A já sám, když už cítím, že mi energie dochází, jdu se podívat na kolegy nebo na nějaký pořádný koncert a nasosám si energii, kterou pak můžu předat dál.

Když vezmeme práci pro film nebo seriál, tam musíš tu energii vyšvihnout z fleku…
To je přesně to, co nikdo nevidí. Natáčení je hodně i o čekání, než se přestaví kamera, přesvítí atd. Jeden obraz se pak jede třeba třicetkrát, pokud to má nějak vypadat. A musíš to udělat přesně, aby to navazovalo ve střihu. Přesně si pamatovat, kdy ses napil, kdy jsi zvedl tužku, kdy obočí, zafixovat to první jetí. Neustále musíš být koncentrovaný na tu jednu chvilku. Např., jednou jsme točili na Kladně v noci. Jel jsem tam po tříhodinovém představení, měl jsem dvě hodiny čas, v zimě, v lednu, a já usnul u plynového topení v kostymérně. Pak mě zavolali a měl jsem jít jen v košili a saku, když venku mrzlo, odehrát poměrně „ukecanou“ scénu. Musel jsem třikrát oběhnout plac, abych se zahřál a nedrkotal zuby. A pak se soustřeď na záběr.

A ještě připomeňme tvé dabingové role …
Dabing už moc nedělám. Herecká asociace iniciovala jednání a usilovala o nějaká pravidla a o zlepšení podmínek, které se rok od roku zhoršovaly, ovšem neúspěšně. Zůstal jsem na straně protestujících herců, někteří kolegové nás na poslední chvíli nechali ve štychu. Takže už přes dva roky spolu s dalšími asi 170 herci moc nedabuji. Jen občas v ČT a ve studiu Virtual, tam s tím problém nemají. Naposledy jsem daboval Čase v Alence v říši divů Tima Burtona. Doby, kdy jsem daboval třeba čtyřikrát do týdne, jsou už pryč. Kapitalismus je výborná věc, ale musí být tlak a protitlak. Tady lidi pořád ještě nejsou moc zvyklí vytvářet protitlak v rámci své profese. Nadává se v hospodě a když dojde na lámání chleba, všichni sklapnou podpatky. Škoda, že nejsou profesní cechy povinné pro všechny v oboru. Ty by pak mohly vytvářet dohody se zaměstnavateli. Problém je v tom, že se u nás nedokážeme dát dohromady a být v rámci své profese solidární tak, jak by bylo třeba a nastavit jasná pravidla. Tak uvidíme, co bude dál. (pozn. o problematické situaci v českém dabingu, viz rozhovor s Jiřím Hromadou a Liborem Hruškou)

Jak si stojí z hlediska Herecké asociace Divadlo v Dlouhé?
V divadle, kde je odjakživa domluva, není moc co řešit. Všichni se snažíme nějakým způsobem v tom provozu udělat maximum.

Zkoušíte, premiéry, občas nějaké zájezdy…
Ano. A po desetiměsíčním maratonu máme divadelní prázdniny jako moje žena učitelka. A spousta lidí závidí. Ale většina herců pracuje i o prázdninách, aby mohli zase hrát divadlo, aby si na sebe trochu vydělali. Pokud máš štěstí, je to natáčení, rozhlas, občas reklamní spoty. Nestěžuju si, ale vadí mi, když se občas setkávám s názorem, že herci to mají jednoduchý. To mám pak chuť narvat toho člověka do kostýmu a vykopnout na jeviště, ať si to zkusí. Po představení ho odvézt na noční natáčení, nejlépe v zimě a za deště a hned ráno ho posadit před mikrofon a nechat ho pět hodin v kuse číst nebo dabovat, pak na zkoušku a zase představení. Ale tak krutý nejsem, takže pokud mě někdo oblaží tímto oblíbeným názorem, většinou se usměju a řeknu jen: Heleďte, všude je něco...

Jsi členem prezídia a snažíte se řešit věci ku prospěchu všech. Jaké to je jít s kůží na trh za ostatní?
Když jsme byli na škole, měli jsme pocit, že se nás nějaká Herecká asociace vůbec netýká, že je to věc nějakých gerontů, kteří si tam řeší nějaké své záležitosti. Postupně člověk zjistí, že problémů je hodně a že je někdo řešit musí a spousta kolegů ani netuší, co všechno pro ně asociace vybojovala a berou to jako samozřejmost. Jinou organizaci, která by za nás bojovala, tady nemáme. Když jsem si to tenkrát uvědomil, stal jsem se aspoň členem. A během dabingové krize jsem se stal i členem prezídia. Problém je v tom, že na rozdíl od jiných vyspělých evropských a amerických asociací je členství pouze dobrovolné. To je pak někdy problém při vyjednávání a je to záležitost, která se neustále řeší. I ministr kultury je nakloněný tomu, aby se vytvořila nějaká pravidla jako v jiných evropských zemích, ale je to běh na dlouhou trať.

Kdybys měl dnes dvacetiletému Honzovi poradit, kudy jít, co bys mu řekl…
To vůbec nevím. (zamyšlení) Možná, že teď podvědomě říkám našemu Vojtovi, který jde na DAMU do druháku, co bych v jeho věku dělal jinak, ale nakonec si stejně každý musí najít svojí cestu a některé zkušenosti jsou nepřenosné. A navíc nevěřím na nějaké „kdyby“. Druhý syn, Kryštof, je po mamince na jazyky a taky bude chtít jít v tomhle oboru svou cestou. Kdyby tedy padesátiletý Honza potkal sám sebe ve dvaceti a radil mu, tak by si ho ten dvacetiletý Honza asi vyslechl a pak by stejně udělal to samé, co ten padesátiletý před třiceti lety. Ale občas teď mívám pocit, a to prý cítí hodně padesátníků, že jsem ještě spoustu věcí neudělal. A nejhorší je to vědomí, že už taky spoustu z těch věcí nejspíš udělat nestihnu... (smích)

Dům jsi postavil, hezkou ženu máš, zdravé kluky…
To je pravda, ale dům jsem nepostavil, jen koupil chalupu. Což je vlastně taky dobrý...

Zasadil jsi i strom… Co ti vlastně schází?
Chybí mi snad jen víc muziky. V divadle mi ubývají představení, kde hraju živou muziku. Teď už je to vlastně jen Jak jsem se ztratil a Oněgin byl Rusák. Mám ještě pořád takové roupy, že bych dal dohromady nějakou kapelu jen tak pro radost. Do toho mě tlačí i syn, protože se mu kapela rozpadla a stýská se mu po hraní. Má svoje písničky, hraje na basovku, kytaru, zpívá... Bylo by to hezké, jen najít čas. A taky to může být po padesátce trochu trapné...

Punk a rock kvete v každém věku. Podívej se na rockové bardy kolem sebe…
Tak určitě... A možná nestárnou ani některé mé songy z doby puberty. Náš Vojta, když objevil tu mojí starou nahrávku z osmdesátek, žadonil, abych mu dal svolení si ji zahrát s jeho kapelou. Blížily se Vánoce, tak jsem ho chtěl trochu pozlobit, i pravil jsem patetickým hlasem: „Dobrá synu, máš to jako dárek pod stromeček, nic jiného nedostaneš.“ Ale myslím, že za to by mu ta písnička úplně nestála. Vzpomínám si, že začínala: „Tak jsem jí kous, snad do nohy, vážně přesně nevím kam, furt měnila polohy…“

Jo, vzpomínky… Tady bychom ještě mohli připomenout, že jsi asi měl báječné dětství. Tatínek byl nejen ochotník, ale také pánský krejčí s prvorepublikovými zkušenostmi…
Tak to je. Táta byl ročník 1916. Vyučil se ve 30. letech. Měl od Moděvy privilegium, že mohl mít dílnu doma. Nechali mu šít fraky a smokingy pro muzikanty a kouzelníky, takové ty lepší kousky. Měl i své vlastní střihy. Táta byl pořád doma, takže jsme s bráchou nemuseli do školky. Hráli jsme si s nitěma, knoflíkama a vyrůstali mezi balíky látek. Před pár lety jsme se ženou a dětmi slavili v Paříži výročí dobytí Bastily a kamarád nás pozval na naší ambasádu, která stojí hned vedle Eiffelovky. Nabyl jsem dojmu, že na návštěvu ambasády nejsme dostatečně oblečení, tak jsme zašli do malé krejčovské dílny někde na Montmartru. Za výlohou starý šicí stroj věhlasné značky Singer, podobný stával u nás doma. Byl tam starý krejčí s metrem na krku, a velkými krejčovskými nůžkami. Najednou jako bych viděl svého tátu. A představ si, měl odhad, přesně jako táta. Když k nám přišel zákazník, táta odhadl velikost dřív než si ho změřil. Podíval se, a už věděl, kolik má kolem pasu. A tenhle starý Francois, či jak se jmenoval, měl stejný odhad. Žena ho požádala o nějaké kalhoty, on řekl: Mais oui! A první, které mi podal padly jako ulitý...ušitý.

Dokážeš ušít oblek?
To bych asi nedal. Táta umřel, když mi bylo osm a půl roku. No vidíš, jemu by bylo letos sto let, mě bude padesát. Nestihl jsem se od něj toho tolik naučit, ale v pubertě jsem si neuměle ušil plátěnou košili a takový batohopytel na vandry. A když byly naše děti malé, ušil jsem jim třeba plátěnou houpačku.

Patnáct let do důchodu, dovedeš si to představit?
Představuju si to asi takhle (na koloběžce dorazil nestor divadla Jiří Wohanka…) Jirka se ráno sprchuje ledovou vodou, běhá, před představením posiluje. Ale takhle čipernej jako Jirka asi nebudu, proto si ho tak rád dobírám. Jednou se ptal, jak má zahrát dědu. Já na něj – Jirko, nic nehraj. A už mě honil po divadle. Ale možná bych si přece jen nějakou tu radost dopřál, dá-li Bůh a dožiju se.

Natočit LP…
Že by? V tom případě vinyl. Ten by se ke mě asi víc hodil. A navíc v gramofonu je jehla a táta byl přece krejčí, no ne?

Jan Vondráček (nar. 16. srpna 1966, Praha)

Jeho cesta k herectví nebyla nikterak přímočará, ačkoliv prvotní vliv lze vystopovat už v rodině - tatínek, pánský krejčí prvorepublikové zkušenosti i kvality, byl totiž vášnivý divadelní ochotník. Jan chodil od dětství do dramatického kroužku, ke studiu na konzervatoři však nebyl přijat. Studoval gymnázium a věnoval se hudbě (s vlastní kapelou), k divadlu se vrátil až během vojny, kdy se potkal se svými dnešními kolegy Tomášem Turkem a Janem Bornou a zahrál si v inscenaci Ubu se vrací. Po vojně pracoval na Konzervatoři v hudebním archívu, a poté odešel jako elév do loutkového Divadla rozmanitostí v Mostě. Následovalo studium na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU (absolutorium 1994), a odchod celého ročníku do nově vzniklého Dejvického divadla, účast na mnoha festivalech, řada ocenění a nakonec spojení s dalšími kolegy v souboru Divadla v Dlouhé. Zde patří Jan Vondráček k nepřehlédnutelným postavám, a to nejen díky výšce. Jako zpěvák a moderátor byl určujícím hybatelem zdejších kabaretů a revuí (Kabaret Vian-Cami, Kabaret Prévert-Bulis, Mokré písně z Dlouhé, Jak jsem se ztratil, ad.), na hudební stránce řady inscenací se podílel také jako skladatel, upravovatel, aranžér či korepetitor, případně vše najednou. Jeho činoherní kvality pak prověřily role jako byl Hans Castorp v Mannově Kouzelném vrchu, Petr Verchovenskij v Dostojevského Běsech, Hjalmar Ekdal v Divoké kachně, Robert Rýdl ve Vlčí jámě, či Lelio ve Lháři, za nějž získal několik cen za herecký výkon včetně Ceny Alfréda Radoka. Jan Vondráček získal již tři Ceny za herecký výkon na GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích - za Lelia ve Lháři, za Pana Jana v inscenaci Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách a za Pulce v Lidské tragikomedii. Nejnověji jej můžete vidět jako Jorgena Tesmana v Hedě Gablerové, či jako Taranťjeva v Oblomovovi. Má na kontě na devadesát divadelních rolí. Vyzkoušel si také režii – v Divadle Pod Palmovkou (Kdyby tisíc klarinetů). Z dabingu znají jeho hlas např. příznivci seriálu Mentalista, kde namluvil hlavní postavu Patricka Janea, za kterou získal diváckou cenu Františka Filipovského, než byl během dabingové krize přeobsazen. Pravidelně se objevuje v rozhlase i v televizi ( nejnověji Hlas pro římského krále a seriál Já, Matonni)

15.8.2016 11:08:45 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!