Scéna.cz 

Šílenství v Pardubicích určitě nakazí

Inscenace Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství se šíří podobně jako epidemie jednoho mobilního operátora. Ve světové premiéře byla tato hra uvedena v Dejvickém divadle roku 2001. Od té doby se dočkala nastudování v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, Divadle J.K. Tyla Plzeň a 18. října 2003 byla uvedena ve Východočeském divadle Pardubice. Není tajemstvím, že se začíná připravovat filmové zpracování.
V pardubickém divadle jsme navštívili generální zkoušku. Podle zdejší divadelní pověry se nesmí na této zkoušce tleskat - prý aby premiéra dobře dopadla. Netleskali jsme, tak snad druhý den proběhlo vše na výbornou. Apropó netleskat v divadle, to je jako být nahý v trní. Nu budiž.

Se zdejšími herci hru nastudoval režisér Jiří Seydler. Na jevišti se představili Josef Vrána jako Petr, Zdena Bittlová Matka, Václav Dušek Otec a dále Romana Chvalová, Alexandr Postler, Jiří Kalužný a další. Kostýmy navrhla Dana Hávová. Vše se odehrávalo na scéně Miloně Kališe, autorem hudby byl Jiří Šlupka Svěrák.

Inscenace Příběhy obyčejného šílenství získala Cenu Alfreda Radoka jako nejlepší původní česká hra. Scénarista a režisér Petr Zelenka vsadil na obyčejný humor. Dobře pointoval dílčí příběhy. Jednotlivé motivy umně provazuje – co naťukne jedna postava, dotáhne do konce postava další. Měl šťastnou ruku na dobové usazení příběhu – mapuje devadesátá léta a ve vzpomínkách některých aktérů se vrací do let sedmdesátých. Postihuje starosti a strasti jak mladých, tak střední generaci i starší. Hledání lásky, zjišťování pevnosti ve vztahu, nalézání vlastního sebevědomí, to vše protkáno laskavým humorem, zaručuje této hře úspěch.

Režisér Jiří Seydler se v jednotlivých pointách v žádném případě neztratil. Zásadní ztrátu bodů způsobily kostýmy. Dana Hávová, byť se jedná o civilní postavy, v žádném případě nedržela styl. Například Alice střídala kostýmy ve stylu ála kožená anarchistka v rychlém sledu za sebou, ale proč? Kostým uškodil Romaně Chvalové – postava Jany. Naopak velmi zdařilé byly kostýmy převlekové – Matčin kostým na Otcovi a naopak.
Scénograf Miloň Kališ inscenaci, která se odehrává v několika prostředích – byt Petrův, rodičů, Sylvie, Jirky, Mouchy a další, mnoho nenabídl. Kališ navrhl pouze rozlišení na statické scéně. Pak ovšem chtělo více pracovat se světelnými změnami a upřímně řečeno, např. v bytě Mouchy moc prostoru na náročné herecké akce nebylo.
Režisér Jiří Seydler ponechává postavám Příběhů určitou jednolitost. Jejich osobní motivy chování a charaktery se navzájem kloubí, jakoby nebylo hlavních hrdinů. Všichni jsou v určitém rodinném a snad panelákovém klanu, i když termín panelákový lze nahradit termínem jako činžovním či uličním. Přesto celý příběh má svou hlavní hrdinku a tou je Matka.
V Pardubicích ji mistrně ztvárnila Zdena Bittlová. Této zkušené matadorce stačilo opravdu málo – přiměřený civilní projev spojený do hloubky s nitrem ustarané a pečlivé matky. Harmonicky ji doplňuje Otec Václav Dušek. Ten se snaží vytrhnout ze své letargie a vlastně náhodným popuzením manželky se dovolá k nešťastné dívce a …
Syn Petr balancuje na hraně mezi oběma rodiči – na jednu stranu je typickým chlapem, který potřebuje popostrčit, ale na druhou má zase trochu z cílevědomosti matky. Tuto vůli jít za svým cílem uplatňuje zejména v různých zásnubních rituálech. Svůj jistý drive má Moucha v podání Alexandra Postlera ale i malířka Sylvie – Ludmila Mecerodová. Velmi nevýrazným je Aleš v podání Milana Němce, rovněž Šéf v podání Radka Žáka. Zde je ale na vině autor. Motivy chování této postavy a následné činy zapadají do příběhu pouze z pozice jistého druhu šílenství, ale jinak je tato epizodní postava naprosto zbytečná.

Příběhy obyčejného šílenství v Pardubicích určitě nakazí pardubické diváky svým dobře okořeněným humorem a vynikající hereckou akcí. (Psáno z generální zkoušky)