Scéna.cz 

Oči má sněhem zaváté aneb reportáž z improvizace v A Studiu Rubín

Začátek představení TUČŇÁCI řeší aktuální problém naší populace – nechtěné ukládání tuku na našich tělech. Tučňáčí holky Amanda a Venuše v podání Natálie Drabiščákové a Magdalény Sidonové, co už mají nejvyšší věk na to, aby snesly nějaké to vajíčko, řeší svůj vzhled - stěžují si na tuk, popisují své odporné stravovací návyky a pláčou nad tím, jak vypadají.
Druhý – říkejme tomu obraz - je ve stylu „miluj svůj život.“ Jak se mít ráda s nevzhlednými vrstvami tuku na těle? S křivým nosem a šilhavýma očima? Učí nás, že máme vysílat do éteru ty správné objednávky – a všemohoucí universum nás vyslyší a pošle nám to, co chceme. Z normálních děvčat se stanou něžné éterické bytosti zahleděné do radostného příslibu budoucnosti, i když stále ve svém nezměněném tučném těle… Holky si zpívají Karla Gotta „Oči má sněhem zaváté“, na stěnu si vylepí své tučňáčí idoly.

Představení je příjemně nápadité do chvíle, než přijde zbytečně vulgární sameček Kelvin Nula (Josef Polášek). Z úst protagonisty se linou zbytečně vulgární slova a urážky nejkrutějšího kalibru. Holky se svléknou a blikají jim kloaky (rozmnožovací orgán tučňáků - pozn. aut.). Sameček jim nadává nejhnusnějšími slovy, dívky se mu přesto plazí u nohou. Dojde i na pokusy o sexuální splynutí, kdyby ovšem věděli, jak ty kloaky spojit… Mohlo by to být možná vtipné, ale není…
Mezitím si Natálie Drabiščáková střihne zcela nesmyslně vsuvku ve slovenštině o tom, jaká je tu cizinka – jako Slovenka v Praze si dle mého názoru nemá moc na co stěžovat, v podstatě je tu doma a mezi svými. Pokud to tak necítí, je na to levné a jednoduché řešení… Asi se jedná o v programu uváděné okénko do duše… osobní zpověď.
Poté přijde další obraz o dobytí jižního pólu, opilí tučňáci popíjejí a předčítají z deníku Roberta Falcona Scotta, který na jižní pól dorazil jako druhý a navíc jeho výprava skončila tragicky. Po scéně se kutálí prázdná láhev od vodky Amundsen…

Hra končí tím, že sameček porodí vajíčko, nad kterým se všichni tři žvatlavě rozplývají.

Od začátku do konce vstupuje do děje jakási animovaná osůbka na plátně, jejíž původ a účel mi zůstává utajen. I to, co říká, nedokážu svým sluchem plně dešifrovat.
Celá inscenace pod režisérským vedením Jana Friče je proklamována jako improvizace, v programu to nazývají „pokaždé premiéra.“ Nápadité jsou kostýmy tučňáků, které navrhla Petra Vlachynská. Scéna je velmi jednoduchá, je to „kra“ a hodně igelitu - tedy ledu.
Po představení rozladěně odcházím domů. V tramvaji se povaluje a kutálí ze strany na stranu prázdná láhev od vodky Amundsen… Nenápadně se rozhlédnu, zda mě nepronásledují tučňáci…

Tučňáci aneb jevištní kra, A Studio Rubín, psáno z představení 7. 2. 2015

www.astudiorubin.cz