Scéna.cz 

Šikmá apokalypsa

Antonín Přidal Noc potom. Noc je spjatá s tmou, kouzly a tajemnem. Po noci bývá světlo. Radost a probuzení. Noc potom chápeme jako noc po dni nebo jako noc po nějaké události?
Jedné noci se v bytě bývalé hostinské Blanči sejdou postupně její kamarádky Růža -- kuchařka, Milka -- ošetřovatelka, Marta -- sekretářka a Janina -- učitelka. Ženská část souboru převládá. K nim sekundují Michal a Mikloš.

Po setkání Blanči s Miklošem zazvoní telefon a v něm se ozvou zvláštní zvuky. Po chvíli někdo bouchá na dveře a vejde Marta. Postupně přijdou kamarádky z jednoho domu, které se dříve u Blanči scházely. K nim přibude postava neznámého Michala, který se jen přijel podívat na svoji sestru.
V protějším okně někdo svítí, nejde telefon, nejde oheň. Michal sděluje, že už je potom a byt nikdo nesmí opustit. Hra pojednává o apokalypse - konci světa, bytí. Co se stane budou všichni zpytovat své hříchy a osudy? Rozhodně nejde o inscenaci odpočinkovou a oddychovou. Přes vynikající herecké výkony pravděpodobně bude návštěvnost procházet úskalím. Vždyť jak uvádíme na začátku každý má dost svých starostí. Proč si ještě přidělávat další? Komu z mladých lidí bude říkat něco jako komunisté a odposlech telefonu.
Mimochodem telefon, co by převratný prostředek dorozumívání zde hraje velkou roli.

Pan Antonín Přidal k otázce Jaká byla geneze této hry dodává:
"Na počátku byla radost. Tichá radost z toho s jakou chutí a vynalézavostí hrála pětice hereček Národního divadla mé Sáňky se zvonci v Kolowratu. Sledovat zblízka jak se v Kačerově inscenaci proměňují jejich tváře, pohyby a hlasy, vychutnávat jak dovedou postihnout skoro sedm desetiletí v nesnadných ženských životech, všechno to zrání, uvadání, doufání, zoufalství i trpké smiřování, to byla silná inspirace. Občas si herečky nad tou hrou s dopisy posteskly -- škoda že je to o šestnáctém století a ne o našem. Dnes už se dopisy tolik nepíší, namítal jsem, dnes by si tyhle kamarádky telefonovaly. No a? -- zvedla hlas paní Bohdanová. To byste se divil, co si ženské do telefonu všechno řeknou! Přemýšlel jsem o tom. Je to vzácnost, když autor může spřádat role pro určité tváře, pro určité herecké temperamenty. Viděl jsem je pořád před sebou, ale hra, kde se telefonuje, mě nelákala. Přitahoval mě příběh s telefonem kdysi neutichajícím a najednou zmlklým. S telefonem, který dlouho pár postav spojoval a pak je rozdělil a kolem kterého se nakonec všechny znovu sejdou, jenže už jim není zhola nic platný. Marné volání. Situace, kterou časem všichni zažijeme. Že jednoho dne se už nedovoláme." (přebráno z programu ke hře, vydalo Národní divadlo v Praze 1999)
Těžké téma, byť aktuální pro tuto dobu. Nakloněná rampa scény, která se odehrává v obyčejném bytě jako by evokuje cestu do kopce. Pohyb hereček ovšem vypadal na této ploše nepřirozeně. Změna scény v exteriér zničeného a zasněženého prostoru byla efektivní, ale až moc. Čili takový náhlý přechod. Celá hra je o svědomí a životech obyčejných lidí. Hudební a zvukové variace zajímavě doplňují.

Antonín Přidal Noc potom Režie Ivo Krobot; scéna a kostýmy Jana Zbořilová j.h.; hudba Lubor Šonka j.h.; pohybová spolupráce Zoja Mikotová j.h.; dramaturgie Johana Kudláčková a Josef Kovalčuk.
Hrají: Blanka Bohdanová, Jitka Smutná, Kateřina Burianová, Johanna Tesařová, Miluše Šplechtová, Jan Hartl, Karel Pospíšil, Lubor Šonka j.h.
Premiéra 22.dubna 1999 Stavovské divadlo Praha.