Scéna.cz 

Monty Pythons live (mostly)

Nemohla být lepší tečka za divadelní sezónou přenosů do kin nežli událost z londýnské O2 Arény, kde nabité hlediště nadšeně aplaudovalo výpravné retro show Monty Pythons live (mostly), v překladu Monty Pythons živě (převážně). Ten dodatek v závorce zvěstoval především to, že jeden ze členů kultovní skupiny, Graham Chapman, se této události nedožil. Monty Pythoni se tedy (údajně naposledy) vrátili v show, kterou Terry Gilliam nazval pre-posthumous memorial service (něco jako před-posmrtnou zádušní mši). Připomněli svá slavná čísla, i to, že právě oni změnili ve 20.století pohled na zábavu.

I když dnes už je jadrný černý humor, nerespektující jakákoli tabu, celkem běžnou záležitostí, právě oni byli první, kdo nemilosrdnou sprškou sexuálních, rasistických či protináboženských narážek nastavili na přelomu 60: a 70.let minulého století budoucí zábavné trendy. Tedy, naučili nás vnímat humor v uvozovkách. Podíváme-li se však na jejich tvorbu v širším historicko-kulturním kontextu, je zřetelné, že pokračují v britské kabaretní tradici (od harlekynád po show Bennyho Hilla), a možná podvědomou inspirací je jim i drastický humor lidových klaunů ze středoevropské oblasti (možná i proto v určitých chvílích připomínají německé zábavné show jako Ein Kassel Buntes). Vzhledem k tomu, že všichni ex-Pythoni mají v showbusinessu své nezaměnitelné místo – a to nejen poměrně krátké éře Monty Pythonů, jejich velkolepá retro-show vznikla spíše z jakéhosi sentimentu. Výsledek kombinuje notoricky známé, kultovní scénky a písně v novém kabátě v interpretaci hvězd Johna Cleese, Terryho Jonese, Michaela Palina, Erica Idlee a Terry Gilliama s choreograficky dokonale sehranou skupinou mladých tanečníků. V obrovské aréně byla scénická akce zároveň přenášena na velké plátno, aby všichni dobře viděli. Plátno tu bylo ovšem i proto, aby zviditelnilo kultovní kreslené klipy Terryho Gilliama, které jsou ovšem lehce aktualizovány. Bylo zajímavé pozorovat a vychutnat si atmosféru, kdy diváci doslova číhali na náznak známé scénky (to radostné zachvění, když se začne schylovat k Písni dřevorubce!), a celé to tak připomínalo puzzle, v němž si každý skládal podle svého konečný zážitek. Vtípkem ve stylu černého humoru Monty Pythonů byl už úvodní komentář Mika Jaggera, v němž se tento „pohoršuje“ nad tím, že tito vrásčití staříci vůbec ještě lezou na scénu!, ale také kreslená Galaxy song, v níž mezi kreslenými planetami poskakuje hlava Grahama Chapmana, a do černé díry vletí také Stephen Hawking na svém kolečkovém křesle (který byl mimochodem v londýnském auditoriu přítomen osobně). A poté už to spustí : čtyři gentlemani z Yorkshire v elegantních klubových křeslech se trumfují líčením svého krutého dětství.Dobrý rozjezd, ale jinak pro mě byla první část až příliš lascivní výběrem jednoznačně sexuálních motivů, v čele s velkolepě pojatou Písní o penisu (uzavřenou bombardováním publika fiktivními spermiemi, proudícími ze sněžných děl). Druhá část byla různorodější, a tedy možná i zábavnější. Přinesla všechny kultovní scénky – od nečekané inkvizice až po mrtvého papouška... Protagonisté se odvážně pouštěli do improvizace, i když občas bylo patrné, že jejich zapomínání a popletenost nejsou hrané. A únava na konci téměř tříhodinové show byla patrná. Na druhé straně, právě ono zestárnutí protagonistů mělo ve scénkách svůj půvab, a přidalo scénkám další (možná trochu sentimentální) dimenzi. Nicméně, nikdo z fanoušků (neboť nepochybuji, že se této události účastnili výhradně fanoušci), nemohl zůstat lhostejný při závěrečné písni 'Always Look On The Bright Side Of Life´, kdy Eric Idle vyzval publikum celého světa, aby si zazpívalo společně s nimi. Tato show se bezpochyby zapíše do historie nejen dávno rozpuštěné skupiny Monty Pythons, ale i do historie světové zábavy.