Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Klára Cibulková: Unavený herec je nebezpečný herec…

autor: archiv divadla

S Klárou Cibulkovou jsme se sešly po jedné z prvních repríz IDIOTŮ ve Švandově divadle. Já sama jsem byla z autenticity zážitku celá roztřesená, a tak jsem si najednou uvědomila, jak náročné musí být pro herce každodenně se proměnit v někoho jiného, a zároveň být schopen po dvou třech hodinách z role vyskočit a začít fungovat v civilu.

V inscenaci Idioti hrajete mladou ženu, která se náhodou zapletla mezi intelektuály hrající si na blázny. Posléze společně s nimi odhalujeme, jak je hranice mezi hrou a realitou křehká. Pro senzitivního diváka je už jen sledovat takové představení náročné, co teprve pro herce, který se do toho musí ponořit. Jak vy se z takového výkonu vzpamatováváte? Jde to hned?
Přiznám se, že při regulérních představeních před diváky už to jde, ale ten generálkový týden byl strašně těžký. Protože to bylo každý den, intenzivně od devíti do čtyř, a poté ještě připomínky, dodělávky. Navíc pracuje i únava, takže po veřejné generálce jsem se musela dlouho sprchovat, abych to ze sebe odplavila.

Prý jste se dokonce skutečně zranila?
Natloukla jsem si hlavu při pádu po facce, rozjely se mi ruce na mokré podlaze a flákla jsem sebou o jeviště. A krvavá kolena byla na denním pořádku, protože člověk padá pořád na stejná místa. Ale to byla ta únava. Jak se říká, unavený herec je nebezpečný herec. Navíc tu byl tlak od režisérky, připomínky, takže potom z toho vystoupit je opravdu obtížné. Musela jsem si vědomě říct, je to jenom divadlo... ale naštěstí mám dvě děti, což v tomto směru vlastně pomáhá. Musím přestat myslet na práci, na ty otázky, které se neodbytně hlásí a plnit rodičovské povinnosti. Ty z toho člověka vytáhnou - zaplať pánbu.

Zajímá mě, jak představení, jehož hlavní působivost je v autenticitě, vznikalo? Dělali jste nějaké improvizace, etudy?
Zpočátku ano. Ty první zkoušky vlastně byly až takový workshop. Bylo to hodně na dřeň, a paradoxně to pro nás bylo těžké v tom, že už se hodně známe a jsme sehraní, ale tady jsme zjistili, že odložit všechny své zábrany je obtížné.

Tady asi většinu diváků napadne scéna, kde jsou všichni nazí...
V tomto případě byla ta nahota až druhořadá, i když pro média bude určitě nejatraktivnější. Spíš to bylo tak, že jsme se před sebou začali stydět jinak – nešlo zpočátku odhodit určité modely chování, hraní, image. Měli jsme zkoušky, kdy po nás Anička nechtěla nic jiného, než abychom byli jako děcka, a užívali si bezstarostně bytí. K tomu se člověk musí nějak dostat, a není to vůbec snadné. Mělo by to vypadat tak, aby diváci nepochybovali, že naše chování je autentické. Protože, jakmile si zachováváte odstup, jen si na to hrajete, je to okamžitě cítit.

Vycházeli jste jen ze svých vnitřních pocitů, nebo jste měli i konkrétní inspiraci?
Já spolupracuju s Ústavem mentálně postižených v Kladně, tak mě napadlo, že bychom tam jeli na výlet a na zkušenou (součástí představení se pak staly autentické projekce z toho prostředí). Já jsem na ně zvyklá, jezdím tam s nimi hrát fotbal, a hrají taky divadlo, takže mi některé reakce už nepřijdou. Ale někteří kolegové na to zvyklí nebyli, a bylo to na ně hodně silné. Ti lidé jsou velmi intenzivní ve svých emocích, a i když jsou v klidu, člověk tam vydrží tak 3-4 hodiny a chce domů. Paní ředitelka říkala, že jsme je viděli ve velmi dobré a klidné náladě, ale když se pak něco děje, tak to stojí za to, a negativní emoce jsou strašně přehnané. Na jedné zkoušce nám paní doktorka vyprávěla o některých projevech mentálně postižených, a pak, když viděla premiéru, říkala, že některé ty typy byly přesně „obkreslené“.

Přemýšleli jste taky o tom, že takové projevy mohou na některé diváky slabší psychické konstituce působit až záporně? Vyvolat nějaký psychotický stav?
Taky jsem o tom přemýšlela. Nejprve jsem zvala, ať se z ústavu přijedou podívat, a pak jsem říkala, že by asi na to neměli chodit. Protože tohle je vlastně určité zahrávání si s emocemi. Vzpomínám, když jsme viděla ten Trierův film, tak mě strašně naštval, a kladla jsem si otázku, proč to máme dělat a s těmito věcmi si zahrávat? Měla jsem pocit, že toho zneužíváme. Ale má to dvě stránky, sice to můžeme vzít jako jakousi manipulaci, ale na druhé straně ta prvotní myšlenka autenticity, totální svobody, je čistá. Je to stejné jako bychom si hráli na děti. Je v tom nějaká touha očistit se, oprostit se.

U vaší postavy konkrétně, je to nějaký únik ze svízelné životní situace.
To v každém případě, je to určitá terapie, i když je to na hraně. Tyhle otázky vzbuzuje už film samotný, jestli jsou to magoři nebo jsou normální, kde vede ta hranice? V každém případě jsou to sociopati, nikdo není úplně normální, je to jejich únik, schovávání se za něco, neschopnost prožívat normální city.

Určitě to tedy musí být hodně výrazná divadelní zkušenost, včetně toho, že si člověk víc než obvykle musí uvědomovat, že hraje divadlo.
Mě to až překvapilo, že nám to začalo vstupovat do životů. Po generálkovém týdnu jsme se s většinou kolegů shodli, že je to velký záběr dovnitř. Člověk občas cítí až pocit zneužití. Já sama jsem si s těmi pocity nevěděla rady. Na jedné straně víte, že je to jen „jako“, a na druhé straně to začne najednou fungovat jako doopravdy – ale o tom vlastně ten příběh je.

Téma prolínání reality s hraním si na realitu, to je téma, které se nejen ve Švandově divadle objevuje často. Asi něco takového visí ve vzduchu. Z úplně jiného konce připomenu, že pro mě velice milý projekt Cry Baby Cry, který udělala vaše „dámská šatna“, je také hodně osobní věc. Prý jste si charakter své postavy volily samy, stejně jako si psaly její příběh. Vaše postava je taková nepostradatelná, „slepičí“ matka. Vložila jste tam něco ze svých zkušeností?
Určitě. Já jsem matka dvou dětí, a navíc ten prvotní nástřel postavy vznikal v době, kdy jsem sice hrála, ale nezkoušela. To byla Madlenka malinká, a já byla hodně doma, Tomáš zkoušel a točil, takže celá domácnost byla hodně na mně. To se pak člověk začne cyklit, stereotypnit. Na jedné straně člověk cítí, že je „slepičí“. Dokázala jsem na sebe nahlídnou z venku, ale nemohla jsme si pomoct. Protože, když ztratíte kontakt s normální realitou, to zrcadlo, a člověk stráví většinu času s malými dětmi, tak se to prostě stane. Já mám naštěstí zlatého muže, který mi dokáže ve vhodnou chvíli říct vhodnou věc. Ale myslím, že spousta vztahů, manželství může na tom jednoduše zkapat. Protože je to o toleranci, spolupráci těch dvou rodičů, přitom nesmí zapomenout ani na sebe, na vztah muž-žena, včetně sexuality, vlastních zájmů, umění odstavit v jistou chvíli ty děti a věnovat se sobě. Takže v době vzniku toho představení jsem opravdu hodně tyhle věci řešila, a bylo pro mě určité uvolnění si to nějak formulovat. Pochopitelně, že je to jen divadlo, a že ta postava nejsem já. Je to nějaké zobecnění problémů, ale myslím, že pro mnohé ženy to může být právě ten správný pohled do zrcadla. Právě proto jsme to dělaly, abychom ukázaly ženám, včetně sebe, že se občas chováme divně, a že si často spoustu problémů zaviníme samy. Zkrátka být schopné podívat se na sebe zvenku.

Aby člověk byl hodný na lidi ve svém okolí, dokázal je pochopit, musí se hlavně smířit sám se sebou, přijmout se...
A když si myslíte, že jste toho dosáhla ve vztahu nebo jako matka, objeví se to v práci, ve vztahu k jiným lidem. Já mám kamaráda, jakéhosi guru, který mě učí už spoustu let, že je důležité NECHTÍT. Mít cíl, vědět, co chci, přát si to, ale nechtít to. Protože urputnost chtění začne ty věci blokovat. Což v jistém principu funguje i na divadle. Jakmile vývoji role nedáte volný průchod, tak se dostáváte d o křeče, na scestí. Náš umělecký šéf Dodo Gombár tomu říká „být pokorně v tichu“. Má pravdu v tom, že herecká ega jsou velká, hysterická, a tak je občas třeba připomenout – pozor, neslyšíte a nevnímáte, co říká okolí, a to škodí hlavně vám samotným.

Připomněla jste některé problémy herecké profese, rozporu mezi přáním a skutečností. A kromě toho i to, že život je neustálé hledání. Vy sama jste si to hledání taky užila. Vím například o tom, že v jisté chvíli jste odešla z divadla a odjela do zahraničí.
Bylo to opravdu určité hledání, jestli divadlo je jediné, co pro mě může být naplněním. A já to tak čas od času hledám. Dřív jsem odjížděla. Teď, když mám dvě děti, tak už to není tak možné. Ale vystoupit z toho kolotoče a podívat se na sebe a svůj život zvenku, nikdy není na škodu. Je pravda, že v hereckém životě jsou pochyby normální, a asi ještě větší než v jiných profesích. V době, o které jste se zmínila, mi bylo 25 let, mi to přišlo zásadní. Měla jsem o sobě pochybnosti, a ani otec mi v tom nepomohl, díval se na mě s nadhledem a pochybností... čekal,co z toho bude.

To se ani nedivím, je-li otec exaktní vědec.
Řekl, že jsem si vybrala dobrého koníčka, a jestli prý mám k tomu sponzora. Takže to opravdu bylo hledání sama sebe, které mi ale dalo sílu a některé věci mi vyjasnilo. Na jedné straně jsem si uvědomila, že by mi divadlo chybělo, a na druhé straně jsem došla k tomu, že bych se z toho nezbláznila, kdybych se měla živit rukama nebo hlavou. A vlastně dodneška si říkám – divadlo sice miluju, ale ten svět je tak velký a zajímavý, a věcí, které by chtěl člověk vidět a poznat, je tolik... A tak stejně občas lituju toho, že některé sny si nesplním.

V každém případě, láska k cestování vám zůstala...
Jsem teď sice držená dětmi a taky divadlem, takže na rok odjet nemůžu, ale doufám, že jakmile to půjde, tak na cesty vyrazím. Lákají mě i zahraniční workshopy, kterých se v Evropě i Americe nabízí spousta. Já byla zvyklá na to, že můj otec - vědec komunikoval s kolegy z celého světa, neustále u nás byli nějací Angličani, Francouzi... Každý trochu jiná mentalita, jiná energie, jiný způsob komunikace. A právě ty divadelní workshopy tohle dokážou nabídnout v takové kondenzované formě. Hodně se přiučíte, a poznáte jiné lidi. Spolupracovala jsem před časem s jedním režisérem na filmu Strach. On už druhým rokem pobývá v Americe, a tak jsme se bavili, jak se tam pracuje. A mně najednou došlo, že možná na sebe v české kotlině máme malé nároky, a že stačí málo. Na druhé straně je tu ale otázka, jestli někdo stojí o to, abychom byli lepší. Mnohé ze zkušeností nemáte kde uplatnit, takže není motivace. A to je velká škoda.

Je to možná banální otázka, ale co pro vás dnes divadlo znamená?
Když se nad tím zamyslím, tak momentálně už třetí rok to čím dál tím intenzivněji pro mě znamená společnost blízkých lidí se stejnou krevní skupinou, s kterou můžu dělat divadlo a dělat ho tak, jak mě baví. Těm lidem věřím, mám je ráda. A přitom to není partička mých dobrých kamarádů, ale vztahy jsou hodně na pracovní bázi. Za to jsem hodně vděčná. A myslím, že tady, ve Švandově divadle, je to ve smyslu společné herecké práce čím dál tím kvalitnější.
Díky divadlu člověk může přinášet nějaký svůj názor na svět, na společnost, může „nastavovat zrcadlo“ (což sice zní jako fráze, ale jak to lépe říct?). Třeba Cry Baby Cry jsme dělali proto, že je spousta zakomplexovaných ženských, které mají problémy samy se sebou, nemají se rády. Takže, když si tam na konci stoupneme ve spodním prádle a ustojíme to, dáváme jim signál, že ony to ustojí taky. A v reakcích se nám to opravdu vrací. A to podle mě má smysl. Nebaví mě divadlo jen jako relax, řachanda, pobavení, ale nějaký trochu hlubší záběr. Aby člověk šel z divadla a přemýšlel o sobě, což je v dnešní povrchní a rychlé době taky dost důležité. Pro nás má smysl vést dialog s divákem, i o věcech, o kterých máme i my pochybnosti. Tomáš mi občas říká: Uvědom si, že jsme strašně izolovaná skupina, podívej se ven z té skupiny, kolik lidí ty naše snahy zajímají. Uklidni se, vzpamatuj se, a ber to reálně... Ale mně se to nechce vzdávat. Pořád doufám, a věřím, že nějaká naděje na zlepšení je. Snažím se v tom směru být pozitivní. Od malička miluju týmovou práci, protože ta jediná má v divadle smysl. Ta společná energie se z toho jeviště může přenést do hlediště. A mám pocit, kdyby společnost fungovala na principu týmové práce, kdy nejde jen o jednotlivce, ale o ten celek, tak by to bylo pro všechny lepší. Vyhrabat se z těch osobních tunelů, srovnat všechna ta ega a rozdílné energie, není vůbec snadné. To ale neznamená, že bychom se o to neměli pokoušet.

5.5.2014 23:05:33 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!