Scéna.cz 

Martina Sikorová: Klauni mají v sobě tu největší bolest.

Blonďatá paruka, výrazné líčení očí, ústa zvýrazněná karmínově červenou rtěnkou, oblečená v tričku a džínsách. Tak jsme se neplánovaně setkali s herečkou Martinou Sikorovou v prostorách vrátnice Východočeského divadla, kudy proběhla s chlebem se šunkou před začátkem předpremiéry inscenace Cabaret.
Herce nesledujeme před vystoupením, kdy jsou přípravy před zvednutím opony v plném proudu. Jak se říká, náhoda tomu tak chtěla.
V průběhu představení jsem se nechal unášet vynikajícím výkonem Martiny v roli Sally Bowles, ale trochu jsem už myslel na následující rozhovor. Jedno je jisté – divadlo v Pardubicích má Sally. Zpočátku koketní, postupně dráždivou, cílevědomou, ale také silně zranitelnou, s velkým srdcem, otevřenou duší, prostě Sally, která se musí nejednou rozhodnout. Nakolik správně? To tkví z jejího naturelu.
Hlediště osiřelo. Pojďme za Martinou Sikorovou do divadelního klubu. Ke stolku usedá nenápadná dívka.
„To jsem já, ta blondýna,“ připomíná se a není divu. V její vizáži došlo k opravdu velké změně. Na stole máme svíčkovou s knedlíkem, diktafon a pití. Přijměte pozvání k našemu obědu.

Jak jste si užívala zkoušky muzikálu Cabaret?
Byly opravdu krásné. Hra je složitá, hodně záleží na tom, aby se všechny složky dobře sladily. Když to vezmu od režie, přes choreografii až po zpěv, všechno bylo zajímavé. Na Cabaretu jsme dostali od vedení divada nabídku pracovat s novou hlasovou poradkyní Gallou Macků, já jí všema deseti brala a je to opravdu mazec. Jednak mě to s ní baví, ale také mám pocit, že mě posouvá dál.

Co je na roli Sally obzvlášť těžké?
Všechno. Tanec, zpěv i herectví si vyžadují své. Nejtěžší je pro mě poslední tón v „ein herr“, na něm potřebuji ještě pracovat, jako ostatně i na jiných věcech. Věřím, že to dokážu!

Sally Bowles je podle mého velmi vděčná postava, má svůj dějový oblouk, je různorodá. Jak se vám na ní pracovalo?
Brala jsem ji jako každou roli. Prostě taková je a musím se s ní poprat. Včera v jiné inscenaci onemocněl kolega. Došlo ke změně, šli jsme na jeviště bez generální zkoušky. Najednou jsem po představení, které jsme bez zastavení jeli úplně poprvé, stála vzadu za oponou – a jejda, ono se mě to dotklo, blesklo mi hlavou. Teprve jsem pocítila, že Sally má oblouk.

Kolega Pejchal coby Clifford Bradshaw vám na jevišti říká, že není jednoduché se zamilovat do nejpotrhlejší ženy. Jste ve skutečnosti také potrhlá?
Jééé… Přiznám se, že asi až ve chvíli, kdy je mi dobře. Jakmile se s lidmi sblížím, cítím se s nimi v bezpečí, tak asi trochu potrhlá jsem. (smích) Jinak se ještě pořád snažím hrát roli hodné holky. Proč ne, dokud mě to baví.

V loňském roce jste oslavila kulaté narozeniny, nabízí se otázka, zda Sally není dárkem od divadla?
Nooo… Právě před dvěma lety v den mých narozenin jsme měli premiéru Zpívání v dešti. Bylo to hezké. Ale nedovedu si představit, že by vedení divadla při poradě řešilo, jakou inscenaci dá komu z nás k narozeninám. Prostě se to tak příjemně sešlo.

Ať tak či tak, Sally podle mého přišla v pravý čas. Cítíte to tak?
Snad ano. To bych se měla ptát spíš já vás, jestli jste to tak vnímal. Vy jste seděl v hledišti.
Sally je hodně zralá. Považuji ji za klauna, hodně se směje a dělá legraci. Právě klauni mají v sobě tu největší bolest... Pak se na konci všechno sesype.

Ve Východočeském divadle jste desátým rokem. Jak jste se sem dostala?
Byla jsem v 5. a 6. ročníku. Jedno školní představení nám dělal František Laurin a on mě vzal do dvou her na hostování do Pardubic. Na konci studia jsem se zeptala, zda by mě vzali a vedení divadla kývlo.

Máte štěstí na muzikály?
Veliké. Malované na skle – role Anděla, to byla první role, která mi otevřela dveře do dalších muzikálových představení.

Dovolím si otázku ohledně provozu divadla. Kdybyste měla angažmá v kočovné společnosti, tak tam musel každý zastat všechno. Napadlo mě, zda byste si dokázala opravit síťované punčochy, které jsou součástí vašeho kostýmu?
(smích) Asi to není úplně jednoduché. Částečně bych si s nimi poradila. Nevím jak, ale určitě bych to nějak zvládla. Jehlu už jsem v ruce párkrát držela. Dokonce mám doma i šicí stroj. Profesionální švadleny by se ovšem mým výtvorům asi divily.

Jak se cítíte v divadle po téměř deseti letech angažmá?
Krásně. Uvědomuji si kvalitní vedení divadla. Na to, jaká je ekonomická situace, náš pan ředitel s lidmi kolem sebe dělají hodně pro to, aby všechno fungovalo. Daří se jim to, podle mého názoru, velmi. Když pootevřu dvířka naší dámské šatny, tak na rozdíl od toho, co mi líčí kolegyně z jiných divadel, například při alternování se u nich děly různé schválnosti, tady to tak není. Musím přiznat, že když některá z kolegyň dostane roli, kterou bych ráda hrála, přirozeně mi je to líto. Chviličku to v sobě zpracovávám, ale to neznamená, že bych roli někomu nepřála. A tak to funguje i u ostatních. Tak to cítím. Nepodrážíme si nohy. A to je velká devíza.

Nevím, zda se mám zeptat…
Kolik bereme? (velký smích)

Na to se nikdy neptám. Jaký máte tedy plat? Teď vážně. Můžete prozradit, jak trávíte čas v zákulisí při čekání na výstup?
Jak u kterého představení. Při některých si povídáme. V Cabaretu zatím ještě nevím. Je to docela náročné, takže se soustředím na text, kontroluji si rekvizity.

Premiéra je něco jako malá maturita. Co vás čeká po ní?
Řekla jsem si, že se opiju. Jeden blízký člověk mi slíbil, že se o to s kamarády postarají. Pak jsem si uvědomila, že po premiéře pít nemohu, v neděli je další představení.

A co vaše studia na konzervatoři?
Měli jsme profesory Milušku Dreiseitlovou, Vladislava Beneše a Johanu Tesařovou. Z ročníku jsem asi jediná ve stálém angažmá.

Jak se cítíte v Pardubicích?
Narodila jsem se v Třinci a vyrůstala v Jablunkově (nejvýchodnější město ČR – asi 6000 obyvatel). Malé město, kde není divadlo, všichni vědí všechno o všech. Nakonec jsem šla na studia do Prahy, tehdy v Ostravě ani v Brně herectví neotvírali. Pro mě je Praha neosobní. Šla jsem na metro a ti lidé byli takoví uzavření. Ani není koho pozdravit. V Pardubicích jdu do obchodu a potkám nejméně dva známé.
Poslední dobou jsem si taky uvědomila to, o čem jsem už mluvila, jak velmi jsem spokojená v divadle. Takže ano, v Pardubicích je mi hezky.

Když se řeknou Pardubice tak je to perník, semtex a divadlo?
Samozřejmě. A ještě koně :o)

Servírka sklízí ze stolu. Loučíme se. Přeji hodně zdaru…
Musím pádit. Děkuju.

Martina Sikorová
Vystudovala hudebně-dramatické oddělení na Pražské konzervatoři. Členkou souboru Východočeského divadla je od roku 2004.
Potkaly ji zde krásné role. Např. Roxie v Chicagu (jako Roxie hostovala i v Chicagu v Divadle pod Palmovkou), Adéla v Pomstě à la Netopýr, Anděl v Malovaném na skle, Erika v Mefistovi, Kathy ve Zpívání v dešti, aj.
Na GRAND Festivalu smíchu získala dvakrát ocenění za nejlepší ženský herecký výkon.
Na svůj debut před kamerou zatím čeká, ale již brzy jistě... prozatím jste ji mohli vidět v menších rolích. Jako sestřičku Peťulu ve třetí sérii Nemocnice na kraji města nebo jako Dejvickou tetu ve filmu Ivana Vojnára Nepravděpodobná romance.
Věří, že "Láska je jedinou nadějí tohoto světa." (Sri Chinmoy)

T. Firth / HOLKY Z KALENDÁŘE; B. Thomas / CHARLEYOVA TETA; T. Karpianus / PERNÝ PERNŠTEJNSKÝ DEN; A. Christie / POSLEDNÍ VÍKEND; W. Shakespeare / SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ; B. Comden - A. Green - N. H. Brown - A. Freed / ZPÍVÁNÍ V DEŠTI; R. Cooney - M. Cooney / A JE TO V PYTLI!; D. Goggin / JEPTIŠKY; J. Kander – F. Ebb – J. Masteroff / CABARET.