Scéna.cz 

Liška Bystrouška na motivy libreta Leoše Janáčka

Soubor činohry Národního divadla v Brně nastudoval inscenaci Liška Bystrrouška. Premiéra 31. květen 2013 Mahenovo divadlo. Režie a úprava SKUTR; scéna Jakub Kopecký; kostýmy Linda Boráros; hudba Petr Kaláb a choreografie Adéla Stodolová Laštovková. Hrají Magdaléna Tkačíková; Lucie Schneiderová; Zuzana Ščerbová; Vladimír Krátký; Dita Kaplanová; Martin Sláma; Ondřej Mikulášek; Martin Veselý j. h.; Miroslav Novotný j. h.; Bedřich Výtisk; Eva Novotná a další. Nejbližší reprízy: 1., 18., 25. června; 13. září; 10. a 27. října 2013.

Několik otázek odpověděl jeden z režisérů inscenace Lukáš Trpišovský.

Jak jste přišli na nápad činoherně zpracovat právě příběh lišky Bystroušky?
S nápadem přišel Martin Dohnal. Bylo to téma, které není jednoduché uchopit, a my máme rádi výzvy. Zároveň je nelze realisticky zpracovat, což nám vyhovuje. Chvíli jsme váhali, ale když nám Martin Dohnal začal vyprávět o pozadí díla a vůbec obecně o Janáčkovi, o jeho životě, touhách, o tvorbě, chytlo nás to.

Zaměřili jste se více na Janáčkovo libreto než na Těsnohlídkovu povídku - proč a jakým způsobem ovlivnil text určený pro operu vznik vaší činoherní inscenace?
Nám se na Janáčkově libretu líbil především posun v tom, že u Janáčka liška Bystrouška zemře. Skrz tuto smrt otevírá v sobě Revírník, a potažmo i my, otázky o smyslu naší existence, o smyslu přírody a vesmíru. Že se vesmír rozpíná, že nás jednou pohltí Slunce a nebo černá díra, kolem které se točí naše galaxie, že nás zkrátka obestupuje omezený čas a smrt. Jaký má smysl, že se do sebe zamilováváme, plodíme děti, že se hádáme, že si něco vyčítáme, že se udobřujeme, že stárneme nebo že neumíme stárnout…
Najednou je pár lidí – několik postaviček ze smyšlené vesnice spolu se zvířaty – středobodem základních otázek, na které se pokoušíme nahlížet, které si klademe, na které nenalézáme odpověď a které nás zneklidňují. To je to, co se snažíme nahlížet za základním příběhovým syžetem.
Libreto jsme během zkoušení doplňovali a přepisovali a vznikl z toho velmi zvláštní tvar plný krátkých výbuchů textů – rozhovorů, myšlenek, pocitů, dále pak lidových písní a obrazů.
To, na co během zkoušení stále narážíme a co se nám na začátku tolik líbilo, je Janáčkova úsečnost, nedoslovnost a z toho vyplývající surrealita. Snažíme se tomu všemu dát průběhovou vztahovou logiku, abychom zachovali tu snovost a zároveň aby ta snovost byla nějak základně srozumitelná – někdy vztahově, jindy jen emočně anebo tematicky. Musím říct, že je to velké dobrodružství a velký boj.

Pohádkově lyrický příběh o lišce Bystroušce a zároveň úsměvná satira na lidské neřesti vznikl na objednávku šéfredaktora Lidových novin Arnošta Heinricha. Původně se mělo jednat o pouhé doplnění kreseb Stanislava Lolka, které od 7. dubna do 23. června 1920 vycházely dvakrát týdně na pokračování, a ani sám autor, ani redakce novin neočekávali, že se Liška Bystrouška dočká takového úspěchu. Ve skutečnosti se k textovému doplnění obrázků dlouho nikdo neměl a sám Těsnohlídek se do psaní zprvu pouštěl s nechutí.
Novelka, knižně vydaná roku 1921, by se i přes obrovský úspěch pravděpodobně časem ztratila v neúprosném toku dějin, kdyby si jí nebyl všiml skladatel a libretista Leoš Janáček, jehož zajímalo, čemu se jeho hospodyně při četbě Lidových novin tak upřímně směje.
Těsnohlídek stvořil ve svém příběhu celý mikrosvět podrobně propracovaných postaviček moravského venkova, přičemž na roveň stavěl jak jeho lidské, tak i zvířecí obyvatele. Z hravého, lehkého a svěžího jazyka povídky vyplouvá čas od času na povrch kritika lidských neřestí, avšak autor vždy kritizuje dobromyslně a s pochopením. Jde o Těsnohlídkovo jednoznačně nejoptimističtější dílo. Radost z koloběhu života v přírodě, dobráčtí lidé a bystrá zvířata vytvářejí až téměř utopickou idylu, která počíná nalezením liščího mláděte, pokračuje jeho výchovou mezi lidmi, útěkem na svobodu a je završena liščinými námluvami a svatební veselicí.
V listopadu 1924 se na jevišti brněnského Divadla Na hradbách (dnes Mahenovo divadlo) konala světová premiéra Janáčkovy opery, jež se Bystroušce postarala o nesmrtelnost. Dílo vznikalo tři roky a skladatel si je nadělil ke svým 70. narozeninám. Režijně inscenaci připravil Ota Zítek, scénu navrhl Eduard Milén a orchestr dirigoval František Neumann.
Janáčkovo libreto sice využívá Těsnohlídkův prozaický text, avšak významně jej zkracuje, některé události časově posouvá a také redukuje počet postav. Zásadní změnu přináší nové, hlubší ideové pojetí, jež Janáček nachází v původně prostinkém příběhu: věčný koloběh života v přírodě, jíž je člověk součástí. Zvířata v operním libretu mají v lidském světě své protějšky, takže například samotná liška Bystrouška se vnitřně podobá Terince, dívce, po které rechtor marně touží a která mu neustále uniká. Prototyp inteligentní ženské krásy patří k nejdůležitějším motivům v Janáčkově libretu.
Když Leoš Janáček ve stejném roce jako Těsnohlídek zemřel, hrála se na jeho pohřbu podle jeho vlastního přání hudba ze závěrečného obrazu Příhod lišky Bystroušky. Konec bystrého zvířete však Janáček ve svém libretu pojímá zcela jinak, než jak závěr svého příběhu sepsal Těsnohlídek. Zatímco v povídce čtenář lišku Bystroušku opouští v okamžiku největšího životního štěstí, Leoš Janáček završuje její životní pouť smrtí – liška Bystrouška umírá, ale naživu zůstávají její mláďata, která jako by matce z oka vypadla. Přírodní cyklus se uzavírá, aby mohl vzejít nový život, a tragično se mísí se štěstím tak jako ve skutečnosti. (Zdroj: Helena Michková)