Daniel Bambas o divadle nejen pod širým nebem
autor: Z webu
zvětšit obrázekV hraběte Riverse, jednoho z oponentů RICHARDA III., se toto léto na Letních shakespearovských slavnostech proměnil Daniel Bambas. Navzdory tomu, že letos oslavil dvaatřicáté narozeniny, má za sebou už 24 let na jevišti. Jako dítě z herecké rodiny totiž hrál už ve svých osmi letech...
Pro mě je to vlastně po deseti letech návrat na Hrad a znovu s panem režisérem Hubou... Ta práce je taková hektická, protože všichni mají angažmá nebo jiné závazky, zkouší se po nocích. Je obtížné dát ty lidi dohromady a hlavně je naladit na nějakou společnou strunu. Pan režisér Huba je velmi náročný, což je dobře. Navíc měl ambici nejen výběrem titulu tu letní podívanou nějak povýšit. Reakce lidí jsou velmi pozitivní, i když musím říct, že to beru s rezervou - publikum shakespearovských slavností je specifické. Většina chce vidět hlavně známé tváře, i když jsou mezi nimi určitě divadelní fandové. Letní hraní má své limity především ve specifice prostoru, scéně pod širým nebem. Podle mého (navzdory kritickým ohlasům) je to představení důstojné, ode všech cítím poctivou snahu vydat ze sebe to nejlepší, nepustit to.
Někdy se stane, že je počasí dramatičtější, ale to mnohdy příběhu svědčí. Mám zkušenost z Krumlova, a proti tomu je to na Hradě luxusní, na otáčivém hledišti se není kam schovat a vlhko je intenzivnější.
Na Krumlově jsem hrál jako malé dítě, a pak i později, než jsem se dostal na DAMU, jsem měl možnost účinkovat např. ve Veselých paničkách v režii pana Menzela. Takže atmosféru Krumlova mám pod kůží, ten prostor mám velmi rád a těší mě, že se tam daří čím dál tím víc dělat ambiciózní divadlo. V posledních letech tam vzniklo pár opravdu krásných inscenací.
Bylo mi 8 let, když jsem hrál jedno z dětí ve Strakonickém dudákovi, právě na otáčku v Krumlově.
Právě nedávno jsme se o tom bavili. V Richardovi jsou dvě dětské role, oba představitelé jsou šikovní a já jim závidím tu radost a zdravou chuť, to, že se vůbec nebojí a užívají si. Já jako dítě jsem byl vystresovaný, bral jsem to hrozně odpovědně, hodně jsem to prožíval. Nebyl jsem bezstarostné dítě, které běhá po scéně. A bohužel se to příliš nelepší...
Ale ascendent mám ve Vahách, takže se tam projevuje ten rozpor. Jsem introvert s exhibicionistickými sklony. Musím pořád překonávat nějaké bariéry.
Jsou případy rozumnějších, kdo drahou rodičů nešli. Mí rodiče mě k herectví nevedli, ale ani mě neodrazovali, ale od mala tam ty sklony byly. Já jsem se chtěl věnovat jazykům, představoval jsem si, že budu studovat anglistiku a přitom se budu věnovat i divadlu. Nakonec jsem se rozhodl zkusit to na DAMU. Oznámil jsem to mámě, ta se nejprve zhrozila, ale pak se s tím smířila. Když viděla, že to myslím vážně, podpořila mě. Absolvoval jsem Česko-anglické gymnázium, a když jsem se na poprvé na DAMU nedostal, udělal jsem si státnici z angličtiny a plánoval jsem zkusit to na anglistiku.
Ty první zkoušky byl o fous, u druhých jsem se hrozně bál, že si Boris s Evou budou vybírat jiné typy, než jsem já. Na školu strašně rád vzpomínám, nemám pocit, že by to pro mě byla ztráta času a ani jsem netrpěl nějakým traumatem jako někteří studenti. Pro mě to byly šťastné roky. Při Richardovi jsem se poprvé od školy potkal s Evou Salzmannovou, což je hrozně fajn. Ta komunikace je na jiné úrovni, troufám si říct, že jsme teď kamarádi.
To jsem dělal ještě na škole, ve čtvrtém ročníku ,takže velké štěstí hned na začátku, krásná práce. V tom žánru a intenzitě práce jsem si nasadil vysokou laťku. Až později člověk zjistí, že v další praxi to takové vždycky nebude. Už v té inscenaci dlouho nejsem, ale zažil jsem si tam to nejhezčí období. Rád vzpomínám na setkání s Idou Kelarovou. A muzikál tohoto typu mám hodně rád.
Měl jsem dokonce podanou přihlášku na JAMU na muzikál. Zajímá mě ale muzikál, který je skutečně založen na syntéze herectví, zpěvu a tance. U nás se většinou dělají muzikály, které stojí na pěveckých osobnostech, a to by pro mě nebylo. Zahrál jsem si ještě v Plzni v Uličnici, což byla v podstatě taková prvorepubliková opereta, a pak na Vinohradech v muzikálu Donaha, který mě hodně bavil. Jinak mám vztah k tanci a pohybu na jevišti, k tanečnímu divadlu. K tomu jsem si odskočil přes flamenko, které jsem dělal se slovenskou tanečnicí Janou Halukovou „ La Chiri“. Ta si mě našla v Cikánech, oslovila mě a udělali jsme spolu taneční duet. Pro mě je to taková srdcová záležitost, ale nevěnuju se mu tak intenzivně. I proto mě bavilo představení na Vinohradech věnované argentinskému tangu - Tango Sólo.
My jsme začali hostovat se spolužákem Pavlem Baťkem v roce 2002 ještě za šéfování Jiřího Menzela v představení Král Krysa. Během 4.ročníku jsme oba dostali nabídku na angažmá už od Martina Stropnického. Divadlo Na Vinohradech je hojně kritizováno, ale já musím říct, že jsem si tam zahrál docela dost zajímavých rolí. Mám to divadlo rád, vážím si lidí, kteří tu jsou. Rozhodně nelituju rozhodnutí, že jsem po DAMU tuto nabídku přijal. Má pro mě stále smysl v tom divadle být. Nemám potřebu být součástí souboru jen proto, že se jedná o prestižní scénu ( i když to je dnes relativní). Teď jsme, jak asi všichni divadelníci vědí, na bodu zlomu, mění se umělecké vedení.
Určitě bych začal muzikálem Donaha, to byla dobrá dramaturgická volba pro činoherní soubor (i když to zpívání bylo dost těžké). Vyblbli jsme se tam, měli jsme to rádi a diváci taky. Byla to taková šťastná inscenace. Vzpomínám ale i na další inscenace – i když byly někdy problematické, měl jsem tam hezké role. Zvláště mě bavily ty na zkušebně - Výměna Paula Claudela, což byla má první velká role v první sezóně, nebo Lásky hra osudná. Moc rád jsem měl Obchodníka s deštěm, kterého jsme sice dlouho nehráli, ale pro mě to byl zajímavý protiúkol a krásné setkání s Andreou Elsnerovou. Já si vůbec užívám obsazení tzv. "proti typu". Zásadní pro mě byl samozřejmě Brutus v Caesarovi. Ta inscenace měla hodně rozporuplné kritické ohlasy, ale já jsem už v tomto smyslu dost otřískaný, což je dobře. Člověk získá nadhled a už ho může jen mile překvapit příznivý ohlas. Nicméně pro mě to byla důležitá práce, za kterou si stojím, protože za daných okolností a v daný moment jsem pro to udělal maximu. Mám ohlasy od lidí, kterých si vážím, a kteří nemají důvod nebýt upřímní, že to pojetí role se jim líbilo. Pro mě to navíc byla krásná a velmi cenná partneřina s Ivanem Řezáčem. Zkrátka, na tu práci vzpomínám, jsem rád, že mě potkala a něco jsem se na ní naučil.
Už jsme rozezkoušeli muzikál s Radkem Balašem, jmenuje se Jak udělat kariéru snadno a rychle. Hodně si tam zatancuju, takže to beru trošku jako takovou divadelní posilovnu, kondiční zkoušení. Na ta taneční čísla se těším, jinak to pro mě není nic zásadního. Hned po premiéře začneme zkoušet Zkrocení zlé ženy, kde budu hrát Trania. Jsem rád, že se potkám hned na počátku s novým šéfem činohry Jurajem Deákem a některými novými kolegy při práci. Premiéra bude v prosinci.
Byl to Skleněný zvěřinec Tennesseeho Williamse. Máma hrála Amandu a já Toma. Představení jsme hráli v divadle METRO a jezdili s ním i na zájezdy. Tohle partnerství vlastně vzniklo souhrou náhod, původně nebylo myšleno tak, že se v tom setkáme. Ale já jsem za to šťastný. S mámou jsem se vlastně na scéně potkal po velmi dlouhé době (předtím jsme spolu hráli jen v seriálu Velmi křehké vztahy, kde hrála moji matku). Kdysi to bylo jiné, protože jsem byl dítě a ona měla za mě pocit odpovědnosti, tentokrát jsme byli poprvé parťáci.
Beru jí jako hereckou partnerku, ale samozřejmě, že to, jak dobře se známe, nás nějak ovlivňuje. Zkoušení je zajímavé v tom, že na sobě poznáme každou faleš. Je to tedy v jistém smyslu náročnější, protože vznikají emotivní situace a je tam nějaký přesah. Pro mě je to obohacení. Při hraní beru mámu jako kolegyni, skvělou herečku, která mě hodně baví a vážím si jí. Takže bych rád v budoucnosti vymyslel něco dalšího, v čem bychom si mohli společně zahrát.
To záleží na konkrétní práci. Moje první setkání s kamerou bylo ve filmu Bolero, kdy jsem byl ještě na DAMU, i když největší díl práce jsem měl samozřejmě v seriálu Velmi křehké vztahy. Naposledy jsem si zahrál v televizním filmu Sama v čase normálnosti podle scénáře Lucie Konášové a v režii Viktor Polesného, což pro mě byla hodně zajímavá práce a moc krásná role. Já nevidím v herectví před kamerou a na jevišti žádný zásadní rozdíl, zjednodušeně pro mě platí, že herectví je dobré a špatné. Takže filmování je příjemná změna ve způsobu práce, můžete se soustředit na detail, při práci je jiná atmosféra. Ale intenzita, s kterou se snažím k tomu přistupovat, je pro mě stejná jak na divadle, tak před kamerou. Pro mě je základ divadlo, ale to je samozřejmě proto, že jsem zatím v divadle dostal nejvíc práce. Obecně mě mrzí, že nevidím před kamerou některé herce, kteří jsou pro mě výsostně skvělí, ale kamera to dosud neobjevila. Takže jako ideální vidím, když se obojí podaří propojit - i z existenčních důvodů.
Baví mě rozhlas. Nedávno jsme pro Český rozhlas dělali s Tomášem Vondrovicem hru Victora Huga Král se baví. Pro mě to byla po delší době větší rozhlasová práce a hodně jsem si ji užíval. Občas a rád se dostanu k dabingu. Mám štěstí na hezkou práci v České televizi, intenzivnější v tom, že už jsem párkrát dostal domů DVD a mohl se připravit, to pak je ta práce o něčem jiném. A musím taky připomenout mé účinkování v Debussyho Utrpení sv. Sebastiána se Symfonickým orchestrem hl.m.Prahy FOK ve Smetanově síni, pod taktovkou Serge Baudo. To byl zážitek, na který bych si moc přál někdy navázat.
Přemýšlím o tom a čím dál častěji. Můžu říci, že si dovedu život bez divadla představit, ale tu práci mám hrozně rád, a naplňuje maximum mého života. Uvědomuju si ovšem, v životě jsou důležitější věci. Takže se snažím nezaložit na té profesi, na relativních úspěších a neúspěších své osobní štěstí. Protože nejsem ideální povaha pro tohle povolání, dost ho prožívám a traumatizuje mě, když se nedaří, nedokážu být často dostatečně nad věcí. Takže, abych si uchoval psychické zdraví, snažím se udržovat si i jiné zájmy mimo obor. A především vztahy. Partnerský, rodinné, přátelské. V nich smysl vidím.
Já nejsem zrovna kavárenský povaleč, mám rád sport. Myslím, že je pro herce důležité se udržovat v kondici, a čím jsem starší, tím mám ke sportu kladnější vztah. Takže třeba jezdím na in-linech a posiluju. Přestal jsem kouřit, což považuju za jeden z velkých úspěchů loňského roku.Kromě toho rád cestuju. Čím dál tím víc nacházím vztah k věcem, které jsou odtržené od divadelního prostoru- mezi ty patří jakákoli možnost kontaktu s přírodou.
Moc času není. Už od 20.srpna začínáme zkoušet na Vinohradech a mezi tím se ještě hraje Richard. Mám dilema, jestli vyrazit s organizovaným zájezdem k moři, ale čím dál tím víc se mi to překlopuje k tomu, že spíš pojedu na chalupu, navštívím přátele v Německu... Možná se spíše než k moři vydám někam do hor nebo se budu trochu toulat po vlastech českých. Nazval bych to takovým prázdninovým couráním.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Články v rubrice - Rozhovory
Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl
Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Pet Shop Boys: Nonetheless
Legenda taneční a elektropopové hudby. Britské duo Pet Shop Boys proslulo už koncem osmdesátých let, kdy vydal celý článek
OPERA/ TANEC
Coco Chanel jako přehlídka módy i života
Balet NdB přichází s novou premiérou věnovanou módní ikoně Coco Chanel. Choreograf Mário Radačovský připravil celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Petr Sís - 75
GEN: Petr Sís
Portrét mezinárodně uznávaného autora knih pro děti, ilustrátora, grafika a tvůrce animovanýc celý článek